Me and 25 Americans:o)!

Hned asi druhý den po příjezdu mi byla oznámeno že v pátek 21.1. se tu pořádá "house to house party", a že jsem zvaná. House to house party spočívá v tom, že se sejdou sousedé z nejbližšího okolí, vybere se několik domů, u kterých se bude party konat, každý hostitel připraví jídlo a pití a v průběhu večera se tyto domy obrazí. Zase až tak jsem moc nadšená z té představy nebyla, víme jak bych byla "comfortable" mezi třiceti úúúúúplně neznámými lidmi, že.

Nakonec jsem však ani neměla na výběr, na začátku týdne mi Melissa oznámila, že mě tam už taky zapsaly a zaplatili na mě příspěvek deseti dolarů na jídlo a pití. Aspoň se prý seznámím se všema sousedama.

V pátek večer mě tak před odchodem ještě čekalo další seznamováni - přijeli sem totiž Ianův nevlastní bratr s manželkou a dvouletým synem, kteří tu zůstali až do sobotního podvečeru. Večer hlídali bejbíse, takže jsem mohla jít s nima i já, a v sobotu pak Chad pomáhal se sklepem a Melissa (né ta "moje", ale Chadova manželka - v okolí tu je zdá se, docela "přemelissováno") pomáhala hlídat mimča i v sobotu.

Asi kolem šesté tak Ian přijel  z práce a my se s Melissou mohli jít nachystat. Aspoň jsem po dlouhé době měla důvod dát se trochu do pucu a udělat ze sebe zase jednou člověka:P!

Asi před půl osmou jsme vyrazili! Na seznamu nakonec bylo asi 25 hostů a vystřídat jsme se měli ve čtyřech domech. Konečně jsem aspoň měla možnost se dostat blíž i k jiným američanům, než je rodinka:D. Musím říct, že nakonec jsem si to i docela užila - moje představa, že bych byla sama samotinká odstrčená někde v koutě se nekonala. Melissa mě všem představovala, ukazovala a říkala co je co za jídlo a pití a pořád se mě někdo ptal jeslti něco nechci a celkově se o mě tak starala a nenechala mě tam někde napospas, všude na mě čekala a brala me s sebou, což bylo milé:o). Aspoň jsem se podívala do ostatních amerických obydlí, to já ráda, všem jsme tam oblezli sklepy, jelikož jak se ten náš renovuje, tak jsme jim to museli jít všem zkolaudovat! A že ty baráky jsou jak kdyby opravdu vypadli za merického filmu!!! Všechno krásné a nové, no docela mazec! A ty "sklepy"! Ve většině domů ve sklepě měli bar, že byste to nerozeznali od toho pravého někde v hospodě, herny, kulečník, v tom jednom dokonce i celkem rozlehlou posilovnu, bicí atd.! Krása.

Amíci jsou opravdu přátelští tvorové, přijdou mi takový míň odměření od angličanů. Angličani jsou taky friendly, ale teď, když můžu trochu porovnávat, jsou angličani víc "formálnější" a prostě vás to nutí si myslet, že je to jen a jen z pouhé zdvořilosti a slušnosti. I když se říká, že jsou amíci falešní, zatím mi teda připadají práveže víc "opravdoví", nebo to umějí líp hrát??! Těžko říct, třeba na to ještě změním názor postupem času.

Všichni se se mnou seznamovali a zvědavě mě okukovali, jak řekla Melissa, tady nikdo au-pair poblíž nemá, maximálně tak nanny a jejich známí to asi moc neznají, tak se na mě prý každý holt vyptává:D. Občas docela trapas, třeba když někdo volá,  a já tam jsem, že. Vlastně bylo divný vidět všechny ty lidi "live" protože některé jsem znala třeba z vyprávění a hlavně z Melissiných fotek apod. Většina těch lidí je relativně mladých rodinek s malými dětmi nebo s mimčama, některé mamče mi hned i říkali, že jsou třeba taky celý den doma s děckama a že kdybych něco potřebovala nebo něco, třeba kdybych tu s mimčama byla sama, tak mám přijít, nebo i že bysme někdy mohli domluvit nějaké playdate a tak, že vědí, že to může být občas docela "lonely". Všichni taky koumali, jestli tu neznají někoho mladšího v mém věku třeba, nebo jeslti nemají mladší sourozence apod., abych tu taky mělo někoho k sobě. Zase jsme se totiž tuhle s Melissou bavili o LCC a ona taky říkala, že jí docela zklamala, jak nejdřív slibovala kolik je tu lidí a najednou se z toho začla vykrucovat. Včera jsem jí konečně napsala, pač jsem na ni měla dvě otázky a pořád jsem jí dlužila napsat svůj mail a číslo, tak jsem z ní vytáhla kontakt na nějakou holku co je v Chicagu, ale jen na jednu, tak nechápu, protože říkala že jich je tam víc..??! Tak jí zkusím písnout a uvidíme.
No každopádně jak se mi na tu party moc nechtělo, tak nakonec jsem byla ráda, že jsem šla a byla to docela i sranda, okoukla jsem baráky, v každém do sebe hodila nějaký drink a něco dobrého uzobla, no proč ne:o). Asi kolem půl noci Melissa byla utahaná a boleli jí záda, já toho ostatně po celém týdnu a dnu mám taky vždycky dost, tak jsme to zabalili a šli jsme domů. Sami, bez Iana, ten tam ještě zůstal, byl zrovna zabraný do kulečníku. Tak jsme se rozloučili, všichni na mě volali "nice meeting you" a mávali a culili se, no prostě fakt mi přijdou takový "vřelejší".


Saturday and afternoon without the babies:o)
V sobotu jsem si pak zase jednou pospala trošičku, měla jsem nastavenýho budíka někdy na půl desátou, ale stejně jsem pak polospala ještě, protože jsem prostě byla MRTVÁ! I když ono se ani moc tvrdě spát nedalo, protože se dům tak trochu otřásal jak už chlapi pracovali na sklepě zase a pak tu do toho začal vřískat Logan, ten klučina od toho Ianovýho nevlastního bráchy co tu přespávali. Jeho rodičové se totiž jeli podívat na nějaký barák tady poblíž, který zamýšlejí koupit s největší pravděpodobností a jeho tady nechali, tak vřískal kde je mummy a daddy než se trochu uklidnil. Ten řev mě už teda z postele vytáhl! Šla jsem se nasnídat a zůstala s Melissou, bejbísema a Loganem v obývaku. Odpoledne jsme měli na třetí hodinu přijet do té  banky, tak jsme pak přenechali mimča tatínkovi, a později té druhé Melisse až se zase vrátili zpět. "Moje" Melissa tak naznala, že toho musíme co nejvíc využít, když má kdo hlídat tripleťáky a zůstat venku co nejdýl:D. Nejdřív jsme šly vyřídit tu banku, doufám, že už si hlavně okopírovali tu správnout stránku pasu!! Jelikož jsme předtím neobědvaly, tak jsme si spolu zašly na oběd, takže jsem měla prvního pravýho americkýho hamburgera. S avokádem, yummy yummy. Každých několik minut (nebo snad sekund skoro??!), se nás číšník chodil ptát, jeslti je všechno v pořádku a jeslti něco nepotřebujeme. Na začátku se nám dokonce i jmény (!!!) představili, s tím, že nás budou obsluhovat. Ty služby tu fakt jsou na úplně jiné úrovni než v Evropě bych řekla....
Taky musím uznat, že bylo docela hezké jen tak vypadnout z domu a mít Melissu jen "sama pro sebe" bez uřvánků:o). Pak jsme ještě vyrazili do obchodů - byl mi tu představen Target a Walmart (asi něco jako u nás Tesco bych řekla). Konečně jsem si nakoupila nějaké serepetičky z drogerie co jsem potřebovala a trochu obhlídla americké zboží. Nikam jsme nepospíchali, tak jsme to prolezli celé křížem krážem. Jinak hadry a tak se tu fakt zdají o MNOHO levnější, už se těším na nějaký pořádný nákupy:D:D! Tady se s vámi i pokladní dává do řeči a SAMA rovnou balí nákup. Ekologie jim asi nic moc neříká, protože jsem si všimla že házela věci do igelitek tak po dvou kusech. Taky jsem si koupila nový polštář, teda Melissa mi ho koupila, protože se rozhodla, že ty co tu mám nejsou moc dobré. (Já na nich nic špatnýho nevidím, no ale budiž:o))...Šli jsme se posilnit kafčem do Starbucksu a pak jsme se ještě stavili v obchodě s potravinami. Jeli jsme nakoupit víceméně zeleninu a ještě nějaké další nezbytnosti. Melissa říká, že ji aspoň donutím jíst víc zeleniny a zdravější jídla, protože mi chutnal takový salát co jsme měli tuhle a prý chce abych dobře/zdravěji jedla, tak že to bude dobré i pro ně:o). Měli tam hory čerstvé zeleniny/ovoce, a vypadalo to tam jak někde na trhu, akorát s tím rozdílem, že to bylo pod střechou a po určitých intervalech na to ovoce a zeleninu "pršela" voda a osvěžovala to:D. Cool. Když se mě vždycky nějaká rodinka ptala, co a jeslti chci koupit něco speciálního, většinou jsem si řekla maximálně tak o čaj nebo něco, protože pravý anglický s mlékem jsem moc nemusela... Melissa měla však trochu jinou strategii a ptala se mě jeslti jím to či ono, popřípadě jakou příchuť a podobně preferuju, a když jsem odpovídala kladně, tak to automaticky házela do vozíku, popřípadě mě k nečemu postavila a řekla at´ si vyberu. Zavedla mě i do uličky, kde bylo jídlo z cizích zemí, myslím že tam nejvíc bylo ruských a polských potravin. Pak tam měli i různé chleby a pečivo, a dokonce jsem tam objevila jeden, který vypadá skoro stejně jako ten náš. Jen už je nakrájený a jsou to stejně velké kousky jako u toastového chleba, včera a dneska jsem ho měla  k snídani a musím říct, že fakt chutná jak český. Domů jsme dorazili až někdy po šesté hodině, takže z toho bylo docela hezké odpoledne. Chvilku jsem okouněla na netu po dlouhé době a pak byla véča. Po ní jsme si udělali horu popcornu, dali vínko a pustili si "The kids are alright". K tomu každý vyfasoval přírodní zahřívací láhev - rozumějte spící mazlivý mimino na břiše a idylka byla dokonalá:o)!



Bears X Packers

V neděli pak byla rodinka pozvána ke známým Julie a Brianovi; odpoledne se měl totiž hrát dlouho očekávaný zápas amerického fotbalu - Chicago Bears versus Packers. Podle toho, jak často a všude se o tom VŠUDE mluvilo, jsem měla podezření, že to bude něco velkého:o)! Výherce potom čeká postup na Super Bowl. Bylo mi řečeno, že jsem zvaná jet s něma a jestli se k ním připojím nebo ne je jen a jen na mě. Když mi to bylo uprostřed týdne řečeno, Ianovi který se mě ptal, jestli pojedu s nima jsem sice odvětila že "nevím", ve skutečnosti jsem se ale přikláněla k tomu, že dám s největší pravděpodobností přednost tichému domu a trochu času pro sebe, protože ten mám většinou jen když spím:o). Teda ale to je samozřejmě má volba, zatím se mi líbí, že jsem s nima za těch čtrnáct dní strávila asi tolik volného času kolik ne se všema anglickýma rodinkama dohromady. Čím víc se o tom mluvilo a bylo to zmiňováno v KAŽDÉM televizním pořadu, tím jsem byla zvědavější, takže když se mě Ian ptal někdy v pátek podruhé, tak jsem odvětila, že jeslti mě chcou vzít, tak že ráda pojedu. Přece jenom jsem sem nepřijela sedět doma, tak se musí využít každé přiležitosti jak se dostat někam ven, ať je to cokoliv. Né že bych teda byla nějaký sportovní fanoušek a z toho fotbalu něco měla, ale to už je jiná. Jak Melissa podotkla, že vždycky říkala, že by si nemohla vzít nějakého sportovce/sportovního fanouška a jak to dopadlo:D. Poprvé jsme se tak chystali ven i se třema bejbísema, ve čtvrtek to bude čekat mě a Melissu, protože je povezeme k doktorovi, tak jsem aspoň okoukla jak fungují jejich sedačky do auta:o). Mimča jsme navlíkli do DUPAČEK a oblečků Chicago bears:D (!!!), Ian se taky pyšnil svým Bears tričkem, a mohli jsme vyrazit. Na místo jsme jeli zrhuba půl hodinku. Většina hostů už byla na místě, sešlo se tam asi 13 dospělých a sedm dětí. A né že by to všichni neprožívali! Všichni kromě asi mě a Melissy (a to jen proto, že by fandila jinému týmu, který se tam ale nedostal:o)). Byli navlečení do trika "Medvědů", včetně všech dětí. K tomu

nechyběli další propriety po ručníky, papírové nádobí, skládací židle, velký nápis nad krbem a jiné nezbytnosti s nápisy oblíbeného týmu. A že to všichni doooost prožívali, nejvíc samozřejmě asi Ian, seděl doslova přilepený na obrazovce a jeho výraz tváře se měnil podle toho jak moc se Chicago Medvědům dařilo nebo nedařilo. Divím se, že z toho řevu a povyku neměli mimča infarkt. Popravdě byli strašne hodnoučcí, teda až na úvodní výstup Noah, který řval už doma když jsme ho dávali do sedačky, jakmile jsem ho ale nakrmila, zdál se docela spokojený. Všichni se tam rozplývali jak to jsou spokojená miminka. Jóóó, to ještě neviděla řvoucí Chloe:D. Všichni si je chtěli chovat, dokonce i chlapi si je chovali, to se jen tak nevidí. Všechny ostatní děcka mimča strašně zajímali, nejvetětším trhákem pak byl Noah se svým znamínkem na čele. Přísahám, že každé mluvící díte se ptalo, co to tam má a jeslti ho to bolí a proč to tam má. (má tam takové krvavé znamínko, a to samé má i na břiše, ale mnohem mnohem větší. Nevím jak se tomu říká v češtině, ale je to takové podlité krví a prý by to tak do třech čtyřech let mělo samo zmizet). Každopádně, docela jsme se bavili pozorováním jančících diváků před televizní obrazovkou. Do toho v přestávkách vždycky pustili pochod "Chicago Bears", děcka lítala dokola společně s nasranými tatínky, no sranda:D. Medvědům se totiž nějak nedařilo a prohráli to, cha-chá. Ian to tak moc prožíval, až jsme měli strach o zdraví Harrisona, kterého zrovna krmil:D:D. Každou chvíli totiž vypadalo, že s jeho nadšením/frustrací ze zápasu zapomene na to, že má před sebou svého vlastního syna. Až se mě Melissa ptala, jeslti ho nechci vzít chvilku a Ianovi poručila ať mi ho radši předá. No sranda...vyjížděli jsme někdy kolem jedné a domů jsme přijeli až kolem sedmé večer. Medvědi samozřejmě prohráli, jak už jsem řekla, takže nevím jeslit Ian vůbec bude mít komu fandit za dva týdny na Super  Bowlu??!!

Multitasking supernanny

...that´s how I feel!

Tento týden si už Melissa nepřínášela laptop do obýváku, ale přesunula se do kanceláře s tím, že kdyby něco, můžu jí kdykoliv zavolat. Samozřejmě to bylo trošku cítit, že tam není a měla jsem trošku větší honičku, musím říct, že jsem to ale při svých představách, jak se asi dají zvládnout tři mrňavý mimina, čekala o hodně horší! Chloe pořád občas dostane svůj hysterák a pořád ji často trápí bříško, já jsem ji ale už dobře prokoukla, že někdy si řve jen tak, protože chce být někomu prostě nablízku. Takže v jedné chvíli se na vás roztomile culí a pousmívá, v dráhé na vás kouká svým vážným a strašně dospěláckým pohledem, ve třetí zjistí, že ji chcete odložit na pohovku vedle sebe nebo do jedné ze sedaček, zbystří a kouká jak kdyby byla naštvaná a uražená do hloubi své miminkovské dušičky a v minutě, kdy se na krok vzdálíte spustí svůj hysterák jak kdyby se jí stala největší křivda světa. Mrška jedna malá! Na její obranu ale musím říct, že většína toho má na svědomí přece jenom její břiško, když se nají, lítá to z ní třeba třikrát během patnácit minut:(. Melissa pořád zkoumá, jakou jinou formuli bysme jí ještě mohli dát, protože je přesvědčená, že to nemá na svědomí "jenom" kolika, ale že je třeba na něco alergická nebo tak něco. A zajímavé je, že ta baby formule, která se jí dává teďka by měla být PROTI kolice a měla by jí zabraňovat! Do toho všeho občas začne tak divně sípat, trvá to jenom chviličku, ale když to začne dělat a zrovna jsem u ní, tak je to docela stresující, protože to zní až jak když nemůže dýchat nebo něco. Naštěstí to nedělá moc často! Musím říct, že jinak se ale bejbísové dali v pohodě zvládnout, až na to, že už si nemůžou dovolit ten luxus spinkat mi na břichu třeba dvě hodiny v kuse:D. Ráno se občas střídají, nejdřív se probudí jeden, nakrmíme, vzbudí se druhý, nakrmíme, vzbudí se třetí. Tak mi to i vyhovuje nejvíc asi, než když chcou papkat všichni naráz a já dva musím poloopřít do polštáře, jednoho držet v náručí a sledovat je všechny tři... FUN!!!

Jeden den minulý týden to bylo přece jenom lehce únavné, jak Chloe tak Noah se totiž rozhodli, že budou mít svůj "cranky day". Oba byli docela protivňoučcí a střídali se v brečení a chtěli se jen chovat. Řekla bych, že Noah dokonce směle předehnal Chloe v uřvanosti a otravnosti:D, ve druhé půlce odpoledne jsem ho už měla sto chutí vytahat za ty jeho mini faldíky:D. Jenomže pak se na vás na dvě vteřiny zazubí, a vy mu stejně rázem všechno zapomenete! Na jeho obranu musím říct, že za to mohlo zas a jenom bolavé bříško, nešlo mu totiž jít na wc a byl tak z toho chudáček nějakej nervní. Ten den jsem z nich asi poprvý byla jakože fakt *lehce* unavená. Ještěže Harrison je taková hodná panenka, fakt je to jedno z nejspokojenějších, nejhodnějších a nejklidnější bejbisů co jsem kdy viděla! I když mi bylo řečeno, že ho prý rozmazluju moc:D, vždycky si spolu hovíme večer u tv, nebo když ti dva jsou v klidu, tak já se s ním ňuňám jen tak, protože na něho se na chudáčka moc nedostává (viz foto:D). Takže když jim třeba lidi říkají, že i přes to, že je hodnej a skoro vůbec nebrečí, nesmějí na něj zapomínat, tak každým odpovídají že "he gets sooo much love from Eva, she spoils him":D! Tak snad se mi to jednou nevymstí lol. Je pravda, že za posledních pár dnů se začíná i ozývat občas, vždycky ale jen když má fakt hlad nebo chce přebalit. Musím ho snad zkusit nahrát, ten jeho "brek" by si jeden lehce mohl splést s mňoukáním kočky:D.

Ve středu jsem tu pak s nima byla sama opravdu celý den. Tripleťáci v noci nechtěli moc spinkat, takže Melissa byla dost unavená, takže jakmile jsem ráno slezla dolů, ona se odebrala nahoru dohonit spánek. S mimčama jsme byli jako sehraný tým, dopoledne se mi krásně budili postupně jeden vedle druhého, takže to bylo docela pohodové ráno. Někdy kolem oběda Melissa přišla dolů, aby se zase vzápětí začla chystat ven - sousedce totiž nebylo nějak dobře, tak jí vezla do nemocnice, jelikož její manžel byl v Las Vegas. Strávila tam s ní prakticky celé odpoledne a vrátila se až někdy kolem páté hodiny. To už se Noah i Chloe zase hádali o moji pozornost, takže v jedné chvíli to vypadalo tak,že jsem v jedné ruce měla Chloe a v druhé Noah, takže to asi vypadalo docela vtipně, ale jakmile byli oba dva u mě, tak rázem bylo aspon na pár minut ticho. Vůůůůůůůůůbec si nepamatuju, kdo se tu před čtrnácti dnima děsil, že jsou taaak strašně mrňavoučcí a bál se zvednout jedno mimčo aby mu něco neudělal, hmm??!:D

Musím říct, že mě ale docela těší, že mi Melissa s největší pravděpodobností důvěřuje, že mě je tu hned od začátku svěří všechny tři, moje anglický rodinky s tím teda nadělali mnohem větší cavyky a někde třeba i chvilku trvalo, než mi je svěřili na delší dobu samotné. Nevím jestli jsemt o už říkala, ale taky se mi líbí, že ani ten první týden jsem nikdy neměla pocit, že by me třeba sledovala jak co dělám nebo případně jinak "buzerovala" nebo mi dávala instrukce co a jak. Vždycky všechno nechala čistě na mě, pokud jsem se na něco nezeptala. That´s how I like it! Dokonce se mě občas ptají na můj názor, co se miminovských věcí týče a tak, a prej kdyby něco dělali divně/špatně, mám jim to říct:o))).

Taky se musím pochlubit, že jsem i byla pochválena, jak nám to spolu s bejbísema jde, a že je dobře zvládám všechny tři najednou. Ian vždycky všem hlásí, že to s bejbísema umím, i LCC to říkal když tu byla, nebo vždycky když se někdo ptá do telefonu. Teda jasně, že přede mnou by mě asi nedrbal, říkal už to ale i když nevěděl že ho slyším, takže doufám, that they really mean it!!

Jinak zrovna včera jsem říkali, že se tripleťáci dost za těch čtrnáct dní co tu jsem stihli změnit už!! Zdají se o kapínek větší, ale to bude hlavně tím, že jsem si na ně zvykla teď a už mi to nepřijde, no ale už jim začínají být oblečky pro novorozence malé, teda Chloe je ještě bude nosit hodně dlouho, ale kluky pomale začneme přesouvat do oblečků pro mimča od 0-3měsíce! Taky se teď mnohem víc už začínají usmívat a koukat na vás, když na ně mluvíte, zvlášť Noah a i Chloe když má dobrou náladu. Občas je tam i náznak povídání:D. Mají snahu už i držet hlavičky trošičku víc, i když na to si ještě přece jenom pár týdnů budeme muset počkat. A taky se začínají koukat na hračky víc, zvlášť Chub Chub (Noah) se o to začíná lehce zajímat - tuhle se i zdálo, že se na jednu hračku snaží dosáhnout. A myslím, že za pár týdnů nastane období "tahám tě za všechno", takže si budu muset začít chránit vlasy, náušnice, řetízky apod.:D.

Myslím, že Ian se už dooost těší až trochu povyrostou a bude si s něma moc začít hrát, on je jak velké děcko a pozorovat ho, jak si s něma hraje a zabavuje je je úplná show lol.

Nevím jak na to Melissa tuhle přišla, ale ptala se mě, jak bych to měla s vízem a cestováním do statů, kdybych je chtěla přijet navštívit až bude bejbísům třeba pět let nebo tak:D.

Jak jsem přišla k druhému iPhonu a můj první bankovní účet ever!

První úplný víkend (15.,16.1) u rodinky byl ve znamení odpočinku a vyrizovani! Docela jsem se těšila až se pořádně vyspinkám, mluvila jsem s maminkou a tatínkem na skypu, užila si aspon dvě hodinky v soukromí pokoje a doháněla resty na netu. Taky jsem měla Starbucks kafčo a Mekáče ze svého prvního "drive through" - how exctiting:D. Nemůžu si pomoct, ale vždycky mi to evokuje film s Ashtonem Kutcherem, Hele vole, kde mám káru:o)).

Jinak jsem měla "slíbeno", že mě čeká takzvaná "flu shot", čili očkování proti chřipce. Zatím jsme se tam ale nedostali a zdá se, že na to Melissa teď nějak prozatím zapomněla. Další věc na našem seznamu bylo vyřešit americké telefonní čislo. Mají to tu nějaké komplikované, nebo aspoň mě to tak znělo lol. Nejdřív vymýšleli, že bych si mohla nechat svoje staré čislo a přidělali by mi k tomu ještě USA linku (:-O:-O:-O). Jelikož mám iPhona a české čislo u t-mobilu, musela bych si nechat i USA číslo u t-mobilu. Což by byl problém, protože tady je iPhone jenom u AT&T! Což jsem se docela divila, že tu provozuje iPhone jenom JEDEN operátor, když Apple je čistě americká značka???!!!! No prostě nakonec se to vyřešilo tím nejjednodušším způsobem, a to tak, že na Ianovu a Melissinu smlouvu se přidala ještě jedna, tedy ta má, u AT&T. Narozdíl od UK mě bude telefon platit rodinka, takže mi to, že musím mít telefon na smlouvu ani moc nevadí, když to nebudu platit:P. Hádám, že telefon zatím budu potřebovat jen v případě emergency, když se budu potřebovat dovolat rodince nebo kdyby se něco přihodilo... Jelikož si u nich chtěli zařídit i internet a televizní kanály, až bude hotový "basement", tedy asi zhruba za další měsíc, nakonec to Melissa vzala všechno jedním vrzem a zařídila to spolu s mojí smlouvou všechno najednou, bylo to tak výhodnější. No a protože by ta americká simka v mém iPhonu stejně nefungovalo, vyfasovala jsem k tomu svému ještě iPhone Melissy a ta si pro změnu koupila nový. Ian ji prý nedal nic moc na narozeniny, takže si koupila opožděný narozeninový dárek, a jak podotkla, aspoň už nám nebude muset závidět nejnovější verzi telefonu lol. Ian si pak nezapomněl rýpnout, že takhle to vypadá, když se dvě ženský vypustí nakupovat, hned by jen utrácely:D. Mimochodem, docela čučeli, když jsem vytasila takovýto typ telefonu, jak jsem "americká":D. Takže jestliže jsem se ještě před třemi měsíci musela spokojit jen se svojí šest let starou Nokií, teď se můžu pyšnit dvěma iPhony lol. Hello, new addiction! Takže mi lidi můžou pořád psát i na staré čislo, protože mám v provozu oba telefony!
Člověk by řekl, že taková blbůstka jako získání nového čisla a my tam strávili alespoň hodinu!!!

Jako další věc, kterou jsme jeli vyřídit byl můj bankovní účet. Hned po příchodu do banky jsme byli mile přivítáni a byli jsme zavedeny k jedné paní, která se nás měla ujmout. K velmi p---o---m---a---l---é paní, nutno podotknout! Řekli jsme, že si tam chci nechat vyřídit účet, a že bydlím s Melissou jako "exchange student". Výraz "au-pair" tu asi není moc známý, paní ho zřejmě slyšela poprvé v životě:o). Podala jsem jí své veškeré dokumenty - pas, DS dokument a i participation letter od agentury, pořád se jí však ale něco nepozdávalo. V pase ani na vízu totiž přesná adresa mého pobytu není napsaná, stejně tak jako na DS dokumentu a v participation letteru. Adresa tam sice je, ale není tam CELÁ, tzn buď tam chybí směrovací čislo, nebo stát, nebo něco. A oni na to potřebovaly DVA důkazy. Paní tam pořád něco koumala, řešila to s další kolegyní, museli jsme jí vysvětlit celou situaci, co tam dělám, na jak tam jsem dlouho, kde budu pravděpodobně chodit do školy atd., než se jí to všechno pozdávalo a než mi konečně zařídila účet. Okopírovala si všechny moje dokumenty, rozhodila jsem pár podpisů a bylo to. Znovu by člověk řekl, že je to záležitost na vyřízení za deset minut, zase jsme tam ovšem seděli aspoň hodinu. Nevím co komu může trvat na tom, než si okopíruje stránku pasu??!! Dost už jsme tam z ní s Melissou kvetly a dělaly na sebe oči, protože to vážně trvalo celou věčnost!!! Jak nám paní řekla, byla to velice mrtvá a nudná sobota, tak asi měla pocit, že nikam nemusí pospíchat. Nakonec si šla ještě okopírovat poslední papír, nechala nás tam čekat, tak jsme žili v domnění, že tam čekáme na TEN okopírovaný papír, a ona si tam milostivě po další půl hodině napochodovala, aby nám dala jen to, co už jsme měli nachystané hodinu na stole a ten okopírovaný papír si nechala pro sebe! Opravdu jsem asi zpomalenějšího člověka v práci neviděla:o). Po asi hodině  a půl mi konečně popřála "good luck" a konečně jsme se mohli rozloučit s tím, že karta mi dorazí poštou do sedmi dnů. Upalovali jsme odsud jako by nám za patama hořelo, co kdyby si vzpomněla, že od nás potřebuje ještě něco, a chtěla nás zdržovat další hodinu, že.
Celý týden mi Melissa pokaždé, když šla vybrat schránku hlásila, že karta ještě nedošla. No a hádejte co?! Dneska, přesně o týden později volali z banky, ať se tam dneska ve tři stavíme ještě jednou, protože si OKOPÍROVALI ŠPATNOU STRÁNKU Z MÉHO PASU!! Jesus! Takže jsme si tam museli udělat výlet čislo dvě, i když nás obsluhovala jiná paní a už to šlo o něco rychleji. Jen doufám, že už si okopírovali SPRÁVNOU stránku a já se během několika příštích dnů budu moct pyšnit svoji první kreditkou:D!

Jinak ale na obranu toho, že to tu je jak se zdá všechno na dlouhé lokty, jsou tamější služby na úplně jiné úrovni. Všude se vás hned po příchodu, sotva se za vámi stačí zabouchnout dveře, ujmou a ochotně a příjemně s úsměvem na rtech se vás ptají co si přejete, mnohdy se vám i představí (!!!), povídají si s vámi, zeptají se, jak se máte, několikrát vám popřejou hezký den a poděkují za to, že jste využili zrovna jejich služby. Což je na druhou stranu zase milé!

Návštěva LCC

Lisa,  moje LCC, čili koordinátorka, nebo-li také "local childcare coordinator", která se tu o mě bude starat po celou dobu mého pobytu, volala už někdy po mém příjezdu v neděli. Nejdřív mluvila jenom s rodinkou a pak volala ještě jednou a chtěla mluvit i se mnou. Vlastně ani nevím, proč se mnou musela mluvit, ptala se mě jen jaká byla cesta a jak jsem dorazila a jestli vše ok, a že během týdne přijde k nám domů.

Melissa ji zmínila už kdysi, když sem tenkrát přišla zjistit, jestli je to "normální rodina" a jestli pro mě mají slušný pokoj a koupelnu, kterou mě můžou poskytnout atd. Už tenkrát se Melissa smála některým jejím poznámkám a připomínkám typu: řekni jí (tedy mě), aby si uklízela pokoj jednou týdně, napište jí onu "handbook", kterou jsem tu již dřív zmiňovala atp. Dost jsem byla ráda, když se zdálo, že takovéto "rady" pouští Melissa jedním uchem tam a druhým ven, a že sdílí názor, že nejsem pětiletý smrádě, aby mě musela dávat takovéhle příkazy a zákazy....

Každopádně, LCC jí volala, že se staví ve středu o půl sedmé. To byl den kdy na tom Chloeino bříško bylo asi nejhůř, takže pak půl návštěvy prořvala. Celí vyhladovělí jsme čekali, kdy se Lisa objeví. Dohodli jsme se totiž, že s véčou počkáme až po jejím odchodu, aby nás pak náhodou nevyrušila. Ještě jsme nařídili aby se nám nahrával nějaký nový seriál, který měl zrovna začít, pro případ že by tu smrděla moc dlouho, tak aby nám nic náhodou neuteklo:o). Něco málo po půl sedmé se konečně ozval zvonek a do obýváku si to napochodovala blondýna středního věku v dlouhém kabátu. Dost mě uzemnila tím, že když mi podávala ruku, řekla mi "ahoj" a pak že si sedneme ke stolu a to mi ukázala na stůl a řekla "prosím". V tu chvíli jsem měla úsměv přes celou hlavu a oči jak tenisáky - no řekněte, jak často se vám stane, že na vás améričan v Américe promluví český, néé?:D:D No, měla docela přehled, a později jsem se ji ptala, kde se to naučila a ono z ní vypadlo, že v ČR dokonce kdysi žila!! Nemohla si vzpomenout na město, ale prej tam kde se vyrábějí Škodovky, (prej je to auto které se dá opravit vším a všechno vydrží:D), a tam odkud je Pilsner:o).

Já, ona a Ian jsme zasedli ke stolu, Melissa utěšovala Chloe opodál. Lisa na nás vytasila milion papírů (jak jinak než zbytečných povětšinou:o)), včetně nějakých statistik ČR versus USA (!!!). Zopakovala nám něco o povinnostech hostfamily a o povinnostech AP, vytáhla svoje statistiky a moudra a podstatnou část mluvila o "cultural shock", co může a nemůže nastat, blá blá blá. Ian se s ní dal do celkem vášnivé diskuze -  já u něho občas nepoznám jeslti mluví naprosto vážně, nebo si dělá srandu. Jako například včera, když kočka oblizovala po dlahu, pac tam spadlo něco od večeře a on že tam pak budou lézt mravenci. Melissa se ke mě otočila aby dodala, že je Ian paranoidní kvůli mravencům a on pak úplně nejvíc smrtelně vážným hlasem začal líčit, že co když se mravenci seskupí, naloží na hřbet nějaké naše baby a odnesou je! Že to viděl v nějaké "cartoon", jak se spolčili do tvaru obrovské šipky a odnesli si co chtěli. No dobře, tak u tohodle bylo jasné, že si dělá srandu, někdy se to u něj dá ale dost těžko rozeznat, když to říká jako úplně tu nejvážnější věc na světě:o). Každopádně jsem chtěla říct, že jí začal klást různé otázky a řešit s ní všechno možné a nemožné, až jsem si nebyla jistá, jeslti to všechno myslí vážně nebo ne. Pod nosem mi řvalo mimino a lehce jsem se přestávala soustředit na to, o čem byla řeč, a lehce jsem přestala pobírat jejich vtípky.

Lisa potom naznačila něco v tom smyslu, že i když je to "part of the family", pořád by tam měl lehce zůstat "boss - employee" vztah, a oni dva by pořád měli být "ti vyšší". Do toho ještě začla se svojí statistikou Američani versus Češi, a zobecňovala a říkala jací asi češi jsou  a nejsou a jak se liší nebo neliší. V těhle dvou částech už Melissa nevydržela a též se vložila do diskuze. Už předtím jsem na ní poznala, jaký na to asi má názor, zvlášť když jsme si o tom, jak je to lehce uhozený a jak to agency všechno zveličuje bavili už kdysi dávno. Začla jí tak oponovat, že si myslí, že to takhle zobecňovat nemůže, a že jsme se už dávno dohodli na tom, jak chci aby to fungovalo a jak se tu chci cítit, a ona že s tím jenom souhlasí a má na to prakticky stejný názor jako já. Lisa si zase začla mlet svoji, že může nastat to a to, a pak to ukončila tím, že tohle prostě musí s náma projít, že je to její povinností. Když pak odešla, Melissa mě ujistila, že se nemusím bát, a že se nic nezmění a že si myslí, že to nejde takhle zobecňovat a říct většina čechů je takových a makových tak se musíme chovat takhle a dělat tohle, a že jí stejně přijdu úplně jiná, než podle toho "zobecňování" co Lisa říkala, a že je ráda že jsme spolu v konatku už od června. Docela se mi páčilo jak se do ní uplně pustila a pak mi přišlo milé co řekla, radostí jsem ji chtěla skoro obejmout lol :D:D.

Taky bych si v nejbližší době měla vybrat kam budu chodit do školy a jaké lekce si naberu. Je tu asi několik škol v okolí, teda asi dvě které by byli co se vzdálenosti týče nejvýhodnější, ale ještě jsem se na to neměla čas podívat, co tam nabízejí  a nenabízejí. Dřív jsem si chtěla nabrat třeba nějaké "childcare lessons", třeba bych k tomu mohla získat nějaký papír, který by se hodil do budoucna, no těžko říct. Nakonec to ale vypadá, že si budu muset nabrat jen angličtinu a to z trošku jiného důvodu - abych se měla možnost s někým seznámit. LCC by mi totiž měla dát nějaké kontatky na další au-pair, ale žádné mi nedala. Řekla, že naše agency má sice nějaké au-pair v Illinois, ale většina jich je přímo v Chicagu, což je přece jenom trošku z ruky na každodenní se scházení, že, a že v okolí je tu taky dost au-pairek, akorát ale z jiných agentur. Nevím proč, ale obě jsme si s Melissou mysleli, že se bude moct spojit s jejich LCC, i když jsou z jiné agentury a sehnat mi kontakty nebo tak něco...i kdyby mi dala na někoho z Chicaga, však ono by se to taky hodilo, o víkendu by asi nebyl problém se tam čas od času dostat. Pak právě zmínila ty dvě školy poblíž, do kterých zřejmě chodí hodně aupairek a proto právě bude asi nejjednodušší si nabrat angličtinu, protože tam je největší pravděpodobnost, že tam někoho potkám, že. Tak uvidíme. Asi napíšu Lise mail, jestli mi přece jenom nějaké kontatky nemůže poslat, přece je to její povinnost ne??! Stejně jsem jí měla poslat svoji mailovou adresu a telefon, takže to spojím a zeptám se jí na to....

Tím pádem to i vypadá, že naše měsíční meetingy se omezí jen na mě a Lisu. Prý může zajet sem k nám domů, nebo pro mě přijet a vyzvednout mě a můžeme někam zajít, kam budu chtít. Když odcházela, tak mi i nabídla, že bydlí asi půl hoďky od nás, a kdybych někam potřebovala zavést zatím a Melissa nebo Ian by nemohli, mám jí dát vědět.

Jsem zvědavá jak to teda bude vždycky celé probíhat:o).

Having a colicy baby is no fun

Jestliže jsem se zmínila o tom, že pondělí nebylo takový easy day jako neděle, největší sranda pak ještě přišla!
Chloe a vlastně i kluci měli už někdy kolem Vánoc jakési zažívací potíže, průjem a boleli je bříška, nejhůř na tom byla Chloe. S tou pak museli jet i někam na pohotovost, vyzvědět, co by to tak mohlo být. Tam naznali, že je nejspíš alergická na mlíko, co ji dávají a tak jí to změnili. Kluci jsou na sojovém mlíku a Chloe nevím, ale soja to není a stopy po mlíku by tam taky neměli být, protože to jí taky nedělalo dobře.
Každopádně jestliže v pondělí pro nás bejbísové znamenali plné ruce práce, v úterý se tak zdálo, že se Chloeiny záchvaty vrací přesně tak, jak je měla o Vánocích. Následující dva dny jsem tak byla ráda, že jsem si mohla dojít na wc nebo se najíst bez mimina v ruce:o). Doslova! Když přestal brečet jeden, začal druhej nebo třetí. Kluci teda byli relativně v pohodě, jen Noah si občas vymejšlel a vyžadoval pozornost, ale Chloe??! Řev řev a řev, chudáček malinkatej. Ale je zřejmý, že za to mohlo hlavně  bříško, jelikož když se jí masírovalo třeba, tak okamžitě přestala. Anebo pár minut potom, co začla řvát jak když jí na nože berou, bylo na metry daleko slyšet, co se jí asi tak děje v bříšku a hlavně kalhotách:(. Když jsme do ní cpali jídlo jednou stranou, druhou to šlo hned zase ven. Jediný co jsme ty dva dny dělaly bylo to, že jsme se snažili udržet Chloe co nejvíc spokojenou a hlavně neřvoucí, a že to byla makačka!! Podstatnou část dne jsem ji tak unášela, a chovala, chodila s ní po domě -  v obýváku na stropě mají u lustru takový velký větrák a jak se to točí, tak se na to ráda dívá a někdy ji to udrží v klidu - to se pak snažíte pohupovat ve stejném rytmu s miminem čučícím do stropu a bojíte se pohnout jakýmkoliv jiným směrem, jen aby zase nespustila svoji sirénu:o)! A že je to dost stresující, když vám takové mini mimino ječí z plna hrdla, rudne ve tváři a sotva lape po dechu a vy nevíte co se mu děje:(. To člověka fakt dost vysává. Melissa mi pak ukázala takový "čaj v prášku" pro mimina, který je na uklidnění bříška a větry, tak jsme jí dávali místo mlíka chvíli ten. A zdálo se, že to o něco zabírá, aspoň potom hned nemusela na wc a byla i o něco klidnější. Zvlášť když se chovala:o). Jakmile jsme ji totiž položili, během pár vteřin to zjistila a spustila znova. Myslím, že k ní za pár dní doslova přirostu:o). Nakonec mi kolem šesté po večeři usnula na břiše, tak jsem se natáhla na gauč taky a spolu jsme tam tak asi dvě a půl hodiny odpočívali. Melissa se mě sice ptala, jeslti mi ji má vzít, ale mě se to i líbí mít na sobě spící baby a hlavně jsem ji nechtěla budit po tak vyčerpávajícím dni:o). Ian pak přišel domů, a první co bylo, tak řekl, že je rád, že už jsem jak doma :o) - to odkazoval na to, jak jsem tam už upejpavě neseděla ale ležela rozvalená na gauči jako doma lol.
Následující dva večery s ní Melissa spala dole na gauči i přes noc, protože malá tak divně sípala i chvílema, že chtěla být radši u ní a já se ji teda vůbec nedivím. Zajimavé, že v noci je v klidu a spí skoro celou noc, zvlášť jak je blízko někoho, je z ní rázem hodňoučké a tichoučké miminko.

Ve středu to bylo to samé v bledě modrém, jen kluci byli hodnější ale Chloe na tom byla pořád stejně. Chvílema jsme si ji s Melissou přehazovali jak horkou bramboru, a zase jsem ji podstatnou část unášela a chodila s ní po domě a zkoušela všechny možné a nemožné polohy a aktivity, jen aby ji to udrželo v klidu! Do té doby, když se mě Melissa ptala "koho chceš?" když jich brečelo víc najednou, bylo mi to jedno, teď už jsem radši preferovala kluky:o).  Melissa nakonec volala i k doktorovi, už jí tam znají podle toho jak často tam volá, no ale co se dá dělat. Nakonec jí řekli, ať tam s ní ve čtvrtek ráno přijede, že jí udělají různá vyšetření jestli to třeba není nějaká alergie, nějaký zažívací problém nebo tak něco...

 No, aspoň třeba budu svalnatá - moje levá paže lehce začíná rozeznávat, že má pořád na sobě nějakou zátěž a svaly o sobě dávají vědět:o). Ono se to nezdá, a i když jsou to takový drobečci, přeci jenom je to poznat, když je taháte 10/24. I když jsou jim tři měsíce, pořád jsou na úrovni novorozenců, když byli narozený tak brzo - jsou asi o devět týdnů "opoždění". Taky jsem se dozvěděla, že asi hlídám nejdražší mimina co jsem kdy hlídala - dohromady, celá procedura početí a pak těch několik týdnů v nemocnici po narození, stály asi milion dolarů (!!!). Né teda přímo rodinku, pač tu nemocnici třeba hradila pojišťovna že, no ale i tak docela pálka!

Melissa pak malé musela jet koupit to nové mlíko, tak jsem tu s nima poprvé zůstala na chvilku sama samotinká. Kluci naštěstí víceméně spali, takže jsme to všichni přežili v klidu:o). Taky jsem měla svoje první Taco Bell, pro které se Melissa ještě stavila cestou. Dostala jsem totiž na výběr co k obědu z několika možností, tak jsem zvolila toto, jelikož to znám jenom z vyprávění vždycky:D. Dost sranda, když já mám vždycky Vánoce z něčeho nového co tu objevím a oni zase mají Vánoce ze mě, Melissa to pak hned musela hlásit Ianovi:o). Oni dost si tu potrpí na tu mexickou kuchyni, i to co vaří rodinka, ale zatím je to všechno moooc dobroučký. Radši si ale přece jenom dávám docela maličký porce, protože mám paniku z toho, že je tu opravdu všechno o hodně tučnější než u nás:o).
Jinak dneska (v sobotu), jsem měla asi nejzvláštnější snídani co jsem kdy měla. Melissa už o tom tuhle mluvila, (oni vůbec rádi mluví o jídle a pořád se mě ptají co chci a nehci - bylo mi řečeno, že v tomhle domě rádi krmí lidi proste, no:o)), a včera mi bylo řečeno že ať spím jak dlouho chci, a že počká a pak nám udělá snídani - biscuits and gravy. Nevím proč, ale jak řekla sušenky, představovala jsem si, že to bude něco nasladko. Ve finále to bylo něco mezi. Upekla takové velké světlé sušenky, něco jak světlé cookies bez čokolády - jeslti to dává smysl, a k tomu připravila takovou "omáčku" a v ní plavali kousíčky párku. Ptala jsem se z čeho ta omáčka je, prej jen mlíko a mouka. No, musím přiznat, že jsem se na to nejdřív dívala dost nedůvěřivě, ono to ale ve finále fakt bylo dobrý:o)!

Ve čtvrtek pak tedy Melissa jela s Chloe do nemocnice. Dělali jí různá vyšetření, brali vzorky moči a stolice a krve, chudáčkovi maličkatýmu:(. Vyjížděli hned ráno, jak jsem slezla dolů, a přijeli až někdy po obědě, což znamenalo, že jsem tu celé odpoledne válčila sama s klukama. Musím říct, že "jen" dvě mimča už mě jen tak nerozházejí a kupodivu byli strašně hodňoučcí, kulíšci malinkatí. Nejdřív se vzbudil Noah, tak jsme se napapali, odkrkly a v tom se vzbudil Harrison, takže si to kluci krásně načasovali a šlo to jako po másle:o). Spousta lidí asi nechápe, jak se to proboha může zvládat, musím říct, že to ale není ani tak strašný jak jsem čekala, a že už je s přehledem zvládám. Teda, kdyby začly břeštět všechny TŘI najednou, tak jak to dělá Chloe někdy, to bych pak asi říkala něco jinýho:o). Ale to se asi moc často nestává. Nechápala jsem jak je může Melissa obsloužit všechny najednou, teď už to ale zvládám taky. I nakrmit už umím všechny naráz - díky bohu za tak zvané polštářky "boppy" - nevím jak se tomu říká u nás. Dva si posadím do nich, on je to takový jakože "polokruh", takže tam mimčo tak polosedí, dáme brindáček, omotáme pod krk deku, zapřu za to láhev a už se  papá. Druhýmu mimču můžu láhev držet vlastnoručně a třetí mit v náruči, pohoda:o). Už jsem se i naučila poznat co se jim tak nemusí líbit když začnou křičet, takže tím už je to taky o trošku jednodušší, když je "znáte" a víte co jim asi tak může vadit.


Nejuřvanější je Chloe, ale to je hádám kvůli tomu jejímu břišku nejvíc, i když včera jsme si zrovna říkali, že se někdy zdá, že jen chce mít někoho nablízku. Třeba na mě krásně spinká, je spokojená, usměvavá, položím do sedačky, na gauč nebo do postýlky a ona hned nasadí svůj naštvaný kukuč a spustí svoji sirénu:o). Včera se fakt tvářila jako když je naštvaná a tak po očku pokukovala střídavě po mě a po Melisse, to vypadalo dost vtipně.

Noah je můj malej tlouštík, i když musím říct, že na fotkách se vždycky zdál mnohem oplácanější, ve skutečnosti je pořád strašně malinkatej, i když je to dost velkej rozdíl, držet jeho a hubeňoučkou malinkatou Chloe. Je to taková malá "zravá mašina" lol, většinou má hlad nebo se jen chce tulit a chovat a vyžaduje pozornost.

Harrison je pak moje zlatíčko. Ten je prostě příklad dokonalého miminka, nikdy nebrečí, a vlastně kolikrát o něm ani vůbec nevíte. Já si ho vždycky chovám když jsou jeho sourozenci zticha, protože tím jak skoro vůbec nebrečí a nevyžaduje  pozornost ostatních ani žádným jiným způsobem, se mu jí bohužel asi dostává nejmíň. Nejradši by celý den prospal, několikrát se stalo, že jsme ho museli i budit aby se napapal:o). Taky má asi neroztomilejší kukuč, a zkrátka a dobře je strašně mazlivej. Několik odpolední už mi prospal na břiše, tak Melissa říká že ten mě bude milovat, protože takové pozorosti se mu málokdy dostává:o).

Jinak všichni tři milujou když je drbete na hlavě, to se žulí jeden vedle druhého a drží jak ovečky:o).

Večer potom volali z nemocnice, že už mají výsledky z Chloeiných testů. Samozřejmě že nic nezjistili a vše se zdá v nejlepším pořádku, je zdravá jak rybička. Jediná věc, že jí chybí trochu železa, takže bude papat víc vitaminů asi, toť vše. Jinak bylo naznáno, že to její bříško je miminovksá kolika. Pak jsme googlovali i všechny příznaky a tak, a ono něco i sedí, takže to asi fakt bude to co ji trápí :,(. Bohužel to může trvat až několik týdnů a nic moc proti tomu nelze dělat, což je dost blbé. Takže kdyby měl někdo nějaké dobré tipy, sem s nima:)! Dáváme jí jen ten dětský čaj a pak nějaké kapky, které by jí taky měli ulevit, to moc ale nepomůže asi. I když musím říct, že dneska se zdá docela v klidu, moc pláče jsem dneska neslyšela! Doufám, že jí to tak dlouho vydrží!!!


A varování nakonec: obávám se, že s časem stráveným s bejbísema a šišláním na ně se moje příspěvky brzo změní z třináctileté na tříletou, ooops!!

First "work day" and my daily routine

V pondělí pak byl můj první "pracovní" den. Ve skutečnosti to však víceméně vypadá stejně, jako vypadala neděle, jen s tím rozdílem, že to jsem si s mimčama hrála z vlastní vůle a teď "musím":o).

Melissa si zapíná počítač asi o půl deváté, takže to bych měla být nastoupena dole, abych mohla začít obsakovat mimča. Někdy prý můžou ještě spinkat v tu dobu, takže aspoň budu mít třeba někdy i čas na poklidnou snídani. Jak v neděli byli všechny drobci neuvěřitelně hodňoučký a půl dne prospali, tak pondělí už bylo o něco náročnější. Bylo mi řečeno, že se mi s největší pravděpodobností chtěli předvést v neděli v tom lepším světle, tak asi proto. Každopádně, v pondělí jsem pochopila, proč mě varovali, že takový poklidný den není každý den. Zkrátka a dobře, pořád jsem měla koho chovat, krmit, utěšovat nebo přebalovat. Ale s tím jsem samozřejmě víc než počítala a docela si to i užívám. Aspoň zatím:o). Jen občas to asi bude hodně únavný, ještě jak jsem meěla pořád tak nějak rozházenej spánek, byla jsem utahaná jako kočka a odpoledne skoro usínala s mimčama. Přísahám, že nekecám, že jsem měla ale skoro deset hodin v kuse pořád někoho v rukách a když né, tak mi někdo třeba jen spinkal na hrudi:o).

Už dřív jsme se dohodly na tom, že mi Melissa nebude dávat nějakou trapnou "handbook", jak jí to v agency radili. I teď když jsme se o tom bavili pronesla, že nemá v úmyslu mi nic takového psát, že by mě to "didn´t feel welcome", a zkrátka a dobře, že by to pro mě nebylo příjemný a necítila bych se vítaná, s nějakejma přikazama a zákazama, zvlášt když mám prý být člen rodiny:o). Moc hezky to rekla.
Jen jsem jí řekla, že když mi napíše časem jakousi "schedule", co po mě bude chtít plus jakou mají mimča rutinu. Jenomže teď ještě ani vlastně žádnou nemají, jsou malinkatí, a papají a spinkají jak jsem jim zachce:o). V pondělí večer mi to sepsala, asi je to nejmíň obsáhlejší "paperwork", jakou jsem kdy od rodky obdržela. Dvakrát týdně vyprat mimčům, jednou týdně jim vysát ten jejich minipokojíček, ráno a večer jim umývat lahve, a zbytek krmit, chovat, přebalovat, hrát si a ňuňat se s bejbísema. Přesně takhle to tam všechno napsala:o). Tak se mi to líbí. Zatím co můžu říct, tak třeba ty láhve nakonec umyje Melissa sama, včera mě od toho odehnala dokonce, protože já jsem tu zas unášela řvoucí mimina i dlouho po "pracovní době". Večer mi to dala, a Ian to uviděl a ptal se mě, jestli se může podívat. Tak jsem mu ten papír dala a on na Melissu prej a kde je to umejvání oken jak jsme se bavili??! A kde je šurování celýho baráku a praní a žehlení, a nahazování zdí ve sklepě:D. LOL Kdysi když jsme si psali a ona se mě ptala co jsem kde v jaké familíi měla za povinnosti a co se mi na tom líbilo a nelíbilo zmínila třeba i mytí oken u první rodiny apod. Proto si z toho teď dělali srandu, nakonec jsem se i přidala a pomáhala jim vymejšlet nejrůznější šílenosti, co jsem kdy slyšela že rodina od aupair chtěla včetně čistění spárů mezi kachličkama v koupelně zubním kartáčkem. Dost jsme se u toho nasmáli:o). Ona je s nima celkově jedna velká bžunda, vlastně nepamatuju kdy jsem se naposled zasmála tolik co tady zatím. Ty jejich "joky" a průvídky se prostě musí slyšet:D. Taky jsem se dozvěděla informaci už. O všech přibuzných, o tom, že Ianova matka s jeho nevlastním otcem s něma teď nemluví a proč, o tom, že jeden z Ianových bratrů byl zavražděn před třemi lety (!), a o například o Kim, Melissině bláznivém dvojčeti lol. Teď mi její zprávy co jsme si psaly na fb dávají mnohem větší smysl. Tak například, už vím, že milá Kim ráda říká věci, co by říkat vůbec neměla a nějak si to neuvědomuje:D.  Takže už jsem doma s jejím drbáním na co si mám dát pozor a čeho se mám vyvarovat a že jsou "Melissa and Ian a little bit weird in their own way." No prostě že bych se tu nudila zatím nehrozí!
Pořád jsem taky pobízena k tomu, abych si vzala co chci na jídlo, nebo se mě ptají na schválení oběda a večeře, pro případ že bych to nejedla nebo na to neměla chuť. Včera mi Melissa řekla, že doufá, že budu co nejdřív "comfortable" tady a nebude mi blbé si tu cokoliv vzít atd., že chce aby to tu pro mě bylo jiný než jsem to měla naposled, to znamená u Hladomorců!
Třeba včera jsem zrovna přemejšlela, že si půjdu pro mikinu, protože mi bylo docela chladno a ona se mě najednou zeptala jeslti mi není zima, že mi zapne víc topení kdyžtak. Takže žádné mrznutí při čtcrnácti stupních jako ve většině anglických obydlí, jupíííííííííííí!!!

Jinak jsem zapomněla dodat, že TV tu jde 24 hodin denně. Teda nééé, to bych přeháněla samozřejmě, když řeknu ale 12 hodin denně, to už přehánět nebudu. Melissa miluje filmy a televizi, takže zná asi úplně každej film a seriál na světě. (už jsem se zmínila o tom, že až bude "basement" ready, budeme tam mít kino?!:D). Má tu sice nově udělanou pracovnu, ale ještě tam nikdy nepracovala a je zvyklá pracovat u laptopu v obýváku na gauči. Zatím tam pořád je, ale časem se přesune do pracovny, docela mi to takhle i zatím vyhovuje, protože víc kecá než pracuje, a když řve víc mimin najednou, tak si některýho vezme a pomáhá s něma. Kupodivu mi to vůůůůbec nevadí, zatím se vážně zdá tak moc "relaxed" a "outgoing", že si ani nepřipadám, že by sledovala každý můj krok a dívala se jak co dělám dobře nebo špatně, případně buzerovala, právě naopak. Mám pocit, že jí je asi blbý mi cokoliv říct, proto jsem si i řekla o tu "scheduli", protože by mi třeba asi jinak sama od sebe neporučila dejme tomu "bež vysát děckám pokoj" nebo prostě cokoliv.

Jinak taky na konci ledna se plánuje nějaké překvápko. Teda, to mi psala už kdysi na fb, že se snaží naplánovat nějaké "fun things", a že by chtěli jet do Washingtonu DC protože tam má Ian nějaké přibuzné a Melissa ví, že já tam mám kámošku. Pak zmínila výlet do St. Luise, no a last but not least ještě něco, co bude překvapení a nemůže mi to říct.
Ještě jsem se pořád nedozvěděla co to bude, kromě toho že to bude na konci ledna, pojedeme do Indiany ( kde má rodinu včetně crazy Kim:D) a uděláme si "holčičí víkend". Děťátka tu necháme asi tatínkovi, chudák. Ale ten pak dostane asi volej víkend na lyžování s nějakým kámošem asi, plus pojede pryč pracovně na víc dnů. No, aby to na něj přece jen nebylo moc, zatím to vypadá, že si možná vezme Chloe do party, přece jenom, co by tu chudák s klukama o víkendu sama holka dělala, že:o). No vypadá, že se mi to tu vážně snaží zpříjemnit a vyjít mi se vším vstříc, zvlášť potom, co mě na začátku varovala, že pokud stojím o to, hodně s rodinou cestovat, u nich se toho bohužel asi moc se třema mimčama nedočkám, že. O to víc mě to těší:o).

My new home

Let ze SF do Chicaga se mi líbil asi nejvíc. Seděla jsem u okýnka, nejdřív teda trošku zamáčklá nějakým obézním americkým párem, ale jelikož za náma bylo volno a letuška viděla jak jsme tam nahňaný, poslala je sednout si za mnou, takže jsem tam měla prostor přes tři sedačky. Yay! Když jsme vyjížděli, zrovna svítilo sluníčko a bylo fakt krásně  a jasno, takže byl neskutečnej výhled na Kalifornii, fakt jsem seděla nalepená celou dobu na okýnku, jak to bylo zajímavý:o). Když se začlo stmívat, najednou pod náma byla ohromná hromada světel, všude kam oko dohlédne, docela by mě zajímalo co to bylo za město. Každopádně to už pak navazovalo na Chicago, i přes tu tmu jsme mohli vidět, že jedeme přes jezera, a zase byl krásnej výhled na nočně osvícený město. Jen mě lehce děsila ta velikost!! Jak se tam proboha člověk může vyznat??!:D Čtyři a půl hodiny uběhly jako nic a už jsme přistávali.

Předtím než jsem si letěla najít na carousel zavazadlo, musela jsem si jít ještě jednou vyzkoušet O´Harské rest rooms:D. Spláchnete jen mávnutím ruky, takže se na ničeho fuj nemusíte dotýkat a to samé se pak udělá pro výměnu toaletního prkýnka. Ano, slyšíte dobře, záchodové prkýnko je obalené igelitem, pak mávnete rukou nad tlačítkem a ono se to samo vymění za čisté. To by měli zavést všude:D!To jen taková kulturní vsuvka lol.
A pak už jsem si valila vyzvednout kufry.....všude jsem se rozhlížela a koukala jeslti tam neuvidím Melissu a asi bych kecala, kdybych řekla že jsem nebyla ani trochu nervní a natěšená. Zaregistrovala jsem, že se ke mě blíží moje zavazadlo a v tom stejném okamžiku jsem koutkem oka zahlídla osobu, která se dost dobře podobala Melisse. Protože jsem měla zavazadlo na dosah ruky, rozhodla jsem se dát přednoust jemu, abych nemusela čekat na další kolo. Pracně jsem to odchytla a když jsem se otožila, Melissa už stála těsně za mnou. Tak jsme se přivítali a hned mi pomáhala odchytat moji zátěž. To že je menší než já jsem věděla, i tak jsem si ale připadala jak obr:o). Zdá se taková trochu jiná a o hodně drobnější než na fotkách, bylo zvláštní ji najednou po půl roce dopisování vidět ji tváří v tvář. Tak jsme hned zahájili konverzaci o cestě, koupila mi vodu na pití, pač jsem zas dost umírala žízní a jeli jsme domů. Cesta netrvala ani tak dlouho jak jsem čekala, myslím že to nebyla ani ta hodina jak říkala že to je. Teda, do "donwtown" to asi ta hodina bude.
Zachvíli jsme dojeli domů. Jejich dům se na fotkách zdál o něco větší, a celá ta naše "čtvrť" je plná naprosto identických domů. Ten náš se trošku liší, protože ho nechtěly prý mít úplně stejný se všema ostatníma, i tak ale nevím, jeslti bych vůbec trefila domů. Vůbec tady není označeno, kde ta "vesnice" začíná, těch pár ulic kolem nás je tak rovnoměrně rozprostřených a pak tu jsou baráky strašně roztahané od sebe. Nějaké "náměstí" nebo tak něco tu vůbec neexistuje. Obchody a všechno potřebné je sice asi pět minut času jízdy kolem dokola, jsou to zase jen obchody "uprostřed ničeho". No, strašně blbě se to popisuje, však jsem tudy taky jela jen to v noci a zatím jen jednou ve dne. Ty jejich mega široký silnice a křižovky mě lehce znérvozňují i na strasně spolujezdce.

Zajely jsme do garáže a už nám otevíral dveře Ian. Tak jsme se pozdarvili a Melissa mu poručila ať mi odtáhne největší kufr. Až doma jsme se tak nějak přivítali a hned mi bylo řečeno ať jsem jak doma. S ´Melissou jsme si dali véču, nějaké těstoviny, dobrý to bylo, a pak jsem s něma seděla v obývaku. Oba byli nějací hyperaktivní a pořád mluvili jeden přes druhýho. Musím říct, že jsem se docela nasmála. Pořád se nějak popichovali a říkali na sebe jaký má ten druhej špatný zlozvyky a tak:D. Ian se mě ptal, jeslti jsem teda fakt v Americe poprvý  a když jsem řekla že fakt jo, tak proneslo něco jako wooow, are u excited?? I´m excited!! So u don´t know......a začal vyjmenovávat milion neznámých názvů a ptát se mě jeslti vím o co jde. Pamatuju si jen Super Bowl:D. Když jsem na všechno kroutila hlavou, zdál se víc než spokojenej - prý se nemůže dočkat, až me to všechno představí a ukáže a že miluje být "guide":D. Seděla jsem tam s něma asi do jedenácti, chtěla jsem ještě vidět náplň mé práce, tedy bejbíse, dost jsem se na ně těšila. Spinkali v obývaku v ohrádce, všichni na bříškách, takže hned jak jsem je tam objevila, dostala jsem od Melissy bojovej úkol - poznat kterej je kterej:D. Jelikož leželi na bříškách a nebylo jim vidět do obličeje, měla jsem to trošku ztížené, nakonec jsem je přece jenom všechny odhadla správně, tak Melissa byla impressed:D: Jednou jsem si totiž na fotce spletla Chloe s Noah, oops. V jedenáct se budili na papání, tak jsem se hned ptala jeslti si jedno můžu vzbudit. Bylo mi řečeno, že v jejich domě si vždycky mimina můžu nabídnout lol. Tak jsem si nabídla, i když musím přiznat, že jak jsem se sklonila nad tu ohrádku, lehce se mi orosilo čelo, pac jsem si uvědomila jak zatraceně malinkatí pořád jsou! Až jsem se na ně bála šáhnout, vypadali tak křehounce! Na fotkách teď v poslední době vypadali jako bežný tří měsíční mimča, zdání ale klame. I když jsou jim tři měsíce, cca o 9týdnů jsou růstově pozadu, takže pořád vypadají jak sotva šestitýdenní mimča. Zvlášt Chloe vypadá pořád jak čerstvě narozená, je tak lehoučká a prťavoučká! Už asi ani nepamatuju koho jsem čapla poprvně:o). Tak jsem hnedka vyfasovala jednu láhev a hned si jedno zkušebně nakrmila. Bobci jedni malinkatí. Až po seznámení s mimči jsem s klidným vědomým mohla odejít na kutě.

V neděli jsem měla dovoleno spát tak dlouho jak jen chci. Melissa už mi to psala i když jsem byla ještě v SF, že v neděli můžu spát jak chci a pak behěm prvního týdne si můžu jít dáchnout s mimčama, když budou všichni spinkat. Samozřejmě jsem zase nemohla usnout, podařilo se mi to až někdy po druhé hodině ranní s tím abych už po páté zase byla vzhůru:/. Pak jsem tak polospala ještě, protože jsem přitom byla pořád strašně utahaná a nechtělo se mi ještě vstávat, fakt zombice hadr! Vyklubala jsem se asi v jedenáct, Melissa mi nabídla udělat na snídani vajíčka se slaninou, a pak jsem se přesunula k nim a mimčům do obýváku. Tam jsem setrvala asi do oběda a po obědě jel Ian pro plyn do auta a koupit něco do "hardware store" - dělají totiž "basement" a pořád je to tam dost v rozkladu. Jsem zvědavá jeslti to bude do února hotový - nejdřív to totiž zamýšleli mit hotové už až přijedu..což nějak, zdá se, nevyšlo. Nabídl mi jeslti nechci jet taky, tak jsem souhlasila, a aspoň jsem si udělala projíždku po okolí. Všechny ty cesty a silnice mi přijdou na stejný brdo.No nevadí. Akorat jsem zvědavá na to, jeslti mě opravdu "donutí" sednout si za volant, to uz mi asi vadit bude:D. Tak jsme nakoupili vše potřebné, projeli to tak nějak kolem dokola abych viděla to úplně nejbližší okolí a jeli jsme zpět domů. Když už mluvím o baráku, mají fakt pěkný dům. I když ve skutečnosti je o něco menší, než se zdál na fotkách, ale mají to tu pěkné a utulné...a čisťounké a voňavoučké lol. Zvlášť na to, když Melissa pořád říká, jak nesnáší domací práce a housework. I když jak tu jsem třetí den, tak si říkám, že asi trošku před mým příjezdem uklidili. Každopádně se tu ničeho nemusím štítit, žádné drobky a jídlo na podlaze a všude jinde, jak tomu mnohdy bylo v UK, a podobně. Musím říct, že i můj  pokoj se mi líbí ve skutečnosti ještě víc než na fotkách. A konečně mám i svoji "walk in closet" - i se světlem!! Až na to, že se zatím tváří tak smutně prázdně, ale třeba se časem i zaplní, známe se:o).
Taky  mi zrovoznili laptop, ta zástrčka do zásuvky koupená v ČR mi totiž samozřejmě nefungovala, i když pak jsem to vykoumala a nacpu tam nabíječku do telefonu i od foťáku, ta "vidlice" do zásufky u laptopu je ale mnohem tlustší a nevejde se tam. Jelikož jsem v SF byla docela dost zoufalá, lehce jsem se naštvala a nějakým záhadným způsobem se mi to tam podařilo zarazit. Ale zpátky už to jaksi nešlo, ooops. Šikulka, no:o). Laptop tak sice fungoval, ale zase jak jsem to nemohla vytáhnout, tak to znamenalo, že bych si stejně musela obstarat novou zástrčku tak i tak, abych někam mohla v případě potřeby narvat tu nabíječku od mobilu a foťáku. I Ian to zkoušel vytáhnout a nic prostě. Ještě si dělali srandu, že jsem byla asi hodně rozzuřená, když se mi to tam podařilo tak vtlačit. Až pak donesl nějaký páčidlo jakože, ať to s tím zkusím, ale on že to zkoušet nebude pro případ že by to rozbil. Světě div se, já jsem to s vypětím sil nakonec vytáhla!! Dokonce se zdá, že to funguje, takže to budu používat jen na foťák a mobil, a do laptopu mi půjčili půlku šňůry z jejich laptopu, kupodivu funguje i v tom mým, takže mám vlastně americkej konec v závuvce. Tak ještě že tak, byla jsem z toho celá nesvá, že mi to nepůjde.

Tak jsem pak byla odpoledne chvíli na netu v obývaku s něma a do toho přišla nějaká známá na návštěvu, tak jsem tam s něma oxidovala i zbytek odpoledne. Ta známá zůstala až do večeře nakonec, a oni tak nějak počítali s tím, že tam s něma zůstanu i večer. To se mi líbilo, protože jsem aspoň neměla pocit typu "mám zůstat nebo ne", protože člověk nikdy nevím, někdy má pocit, že by je třeba i rušil. Bejbísové se odnesou do postele až po večerním krmení, to znamená tak kolem jedenáctý, takže když se některej vzbudil, aspoň jsem si ho vzala a cítila jsem se tak o něco užitečnější:o).

Pořád se mě ptají jeslti něco nepotřebuju, nebo kdyby mě něco na nich štvalo nebo mi nevědomky "dělali" něco co by se mi nepáčilo, nemám se prý stydět a hned jim to kdyžtak říct, a že doufají, že se budu brzo cítit jak doma:o). Kdyby to takhle vydrželo po celou dobu, zlobit se rozhodně nebudu, ba naopak!

San Francisco a AP training

Dalšího dne jsem se polomrtvá vzbudila někdy v sedm - radši, abych nezaspala a stihla se přeorganizovat v kufrech a najít co jsem potřebovala:o). Hotelový pokojík byl celkem slušný, docela jsem čekala i, že to bude mnohem mnohem horší. Vím, že kamarádka, která je s Cultural Care si stěžovala na dost úděsný ubytování. Bylo to tam i docela útulný, bylo tam všechno co jsem potřebovala a hlavně tam bylo čisto, yaay:D. Fakt jsem nejdřív čekala něco na způsob hostelu nejdřív:o).

Pracne jsem se vychystala a snažila se před zrcadlem zamaskovat kruhy před očima, někdo by si mě lehce mohl splést se zombí:o). Dole na snídani už bylo docela dost lidí, to byla asi jediná věc, kterou neměli vyřešenou, páč snídaně byla jakože v "lobby" hotelu, a neměli tam dostatek židlí a stolů. Byli toasty a jahodová marmoška, decaf kafe nebo normální, nějaký cinnamon rolls, ty mám pocit znám už z UK, a banány:o). Tak jsem si od každýho vzala něco, papala a sledovala hodiny. Když se ručička začala blížit k deváté, odebrala jsem se zpět do pokoje pro kabát a kabelku, a opět se vrátila čekat do přízemí k recepci, zvědavá kdo si mě asi tak přijde vyzvednout. Chvilku jsem tam seděla, když ke mě přišel recepční s tím, jestli jsem "miss Džanova:D:D:D", chvilku jsem na něj čučela jak čerstvě vyloupnutej banán, než mi za pár vteřin došlo, že to je jen špatně vyslovený moje příjmení:D. Teda, lidi už mi tak říkali i v UK, mě to ale prostě chvilku holt trvá než mi to dojde:D. Tak říkam že jo, a on že Shannon volala, že dorazí během pěti minut.  Tak jsem se zase usadila a nakukovala ke dveřím. Posléze se tam objevila silnější blondýna, s tunou make-upu, a hádala jsem jí tak přes dvacet ale. Až jsem si říkala, že to snad ani nemyslí vážně, že mi tam pošlou někoho stejně starýho aby mě "učil" lol. Později jsem se dozvěděla že jí je 35:D. A že se na svůj věk necejtí a snaží se oblíkat a vypadat mladě. LOL Docela milá, hned se ptala jaký byl let a jak to šlo...pak mi řekla, že spolu strávíme celý den a že si musíme odchytit taxíka do školy. (Se mi strašně líbí, jak fakt na ty taxíky jen mávají, žádný volání:D). Shannon byla dost ukecaná (asi jako každej tady??!), to se fakt člověk dozví věcí vždycky:D, takže bylo i o zábavu postaráno. Mimo jiné jsem se dozvěděla i půl jejího životopisu, to se mi líbí, jak vám všichni všechno říkají na potkání:D. Byli jsme spolu v tý škole, prakticky jsme ale pročítali ty papíry, co mi i předtím poslali (no dobre, nečetla jsem je všechny anyway lol). Né že by tam ale bylo něco převratně novýho, pár takovejch informací nebo zajímavostí o mimčách jsem se tam možná přece jenom dočetla, to bylo ale asi vše.Občas mě dala něco si přečíst v tichosti, pak k tomu byly takový otázky, který jsme společně zodpověděly... Pak jsme si šli na kafe do Starbucks, všechno za mě platila, takže dobrý...bylo to o pár bloků dál, takže jsem aspoň byla ráda, že jsme se třošku prošly v ulicích:D. Teda, ony to vlastně asi nějak speciální ulice nebyly, jelikož se ale nacházím v takzvaném "honeymoon stage", je pro mě každá pitomost neuveřitelně excited:o). Člověk by nevěřil, kolik radosti mu přinese cedule s názvem California..??!!:D:D:D Shannon potom potřebovala jet na půl hodiny do kanceláře, která je jinde, tak mi pustila nějaký video o mimčech, a až přijela, tak jsme daly oběd ve třídě, taky jsem ho vyfasovala od ní. Sendvič, doritos s tou dippy sauce či jak se tomu říká, zeleninu, creamy cheese a tak, usual stuff:D.

Asi ve tři hodiny na mě začla jít únava! Myslela jsem, že si mezí víčka budu muset dát sirky nebo něco, pak se to to fakt nedalo, i Shannon to viděla a pořád říkala "you poor thing", a že to na mě vidí a jestli chci přestávku. Nakonec jsme to zapíchli asi o třičtvrtě hodiny dřív:o). Do toho mi začala povídat o té Stacey, což je "ta hlavní" z agentury, tedy její boss. Prý je docela přísná, všechno musí být na minutu přesně, včas atd., takže jsem ji ujistila, že ji to fakt nehodlám nabonzovat, že jsme to zabalili o pár desítek minut dřív. Měla mě vzít na večeři, ale kupodivu jsme ještě ani jedna neměly hlad. Tak jsme se šly aspoň projít kousek dolů k Union Square. Resp. Shannon zase chtěla jet taxíkem nebo nečím, ale nic nejelo, tak prej jestli mi to nebude vadit, když půjdeme  pěšky:o). A pořád se mě ptala jestli dobrý a jestli jsou moje boty pohodlný a tak. Asi fakt nejsou zvyklý chodit ani pár metrů. Ona pochází z Denveru a od tý doby co je v SF (dva roky) prej přibrala 25kg!!!!! , tak pronesla že jí procházka neuškodí lol. Tak takhle doufám, že nedopadnu:D. Union Square bylo takový menší náměstíčko....asi nějaká restaurace a stoly na sezení venku tam byly, bylo tam milion palem Vánočně ozdobených, to bylo fakt cool!! A taky tam bylo malé kluziště na bruslení. Od Union Square se pak rozbíhalo několik mega velkých ulic plných obchodů! A těch lidíííííííííííí!!! Vlastně, když jsme scházeli dolů od školy, což vlastně bylo o ulici nahoru než je hotel, bylo mi doporučeno tudy nechodit, kdybych pak třeba chtěla jít ven ještě večer nebo tak. Že je to nic moc ulice, plná černochů, drogařů, a taky když jsme to scházely dolů. od každýho druhýho člověka se tam linula tráva. To je prej zvlášt v SF úplně normální. Prej když jdete k doktorovi a stěžujete si, že vám je to a to, tak vám ze všeho nejdřív doporučí přestat hulit trávu:o).
Šly jsme omrknout ty velké mega ulice plné obchodů, do pár jsme jich rovnou zavítaly, tak jsem aspoň měla možnost omrknout americký sortiment:D a došly jsme až k "The mall". Mega giga velkej nákupní obchoďák, měl asi deset pater, až se mi z toho zamotala hlava, když jsem se podívala nahoru:o). Dost dobře mi připomínal Londýnské Harrods, jak to tam všechno bylo "fancy", až na to, že se tam vyskytovaly kromě těch mega drahých obchodů pro milionáře i ty "affordable", tedy nás, obyčejné smrtelníky. Chvíli jsme tam korzovaly a Shannon tam pak měla sraz se svojí třináctiletou dcerou. Za chvíli se za námi ozvalo "heey mammy", a když jsem se otočila, spatřila jsem roztomilou černošku:o). Tak jsem docela čučela, že Shannon je její mammy, pač z ní teda neměla absolutně nic:o). Ještě chvíli jsme se tam poflakovaly a pak jsme se musely rozloučit, protože musely domů a vyzvednout od někud osmiletýho syna. Ještě se ubezpečila, že vím cestu nazpět,dala prachy na véču a popřála mi hodně štěstí a nabídla, že když budu cokoli potřebovat, ať se ozvu, i třeba kdybych se potřebovala vykecat až budu mít plný zuby mimin a tak:o), tak to bylo docela milý, daly jsme si hug - miluju jak se tu všichni objímají:o), a já se vydala zase zpátky k Union Square. Cestou jsem vyblejskla pár fotek, asi z nich ale nic nebude jelikož už fakt byla dost tma. Nakoupila jsem si pohledy a šla jsem si pořádně projít to naměstí. Chvilku jsem pozorovala bruslíci amíky, hrála tam hudba a ty ozdobený palmy,a kolem ty velký budovy a samý předražený značky a obchoďáky...no, zkrátka a dobře, mohla bych tam zůstat očumovat i několik hodin a nenudilo by mě to.

Za chvilku jsem se odebrala k hotelu, přece jenom jsem byla dost unavená a už bylo skoro osm, tak jsem si říkala jak brzo půjdu do pelechu a konečně si odpočnu. Jó, kecy v kleci. Najendou jsem nemohla usnout a když se mě to konečně podařilo, v pět ráno jsem už zase byla vzhůru. Přitom jsem únavou padala, takže bych jako vraždila! Doufám, že jet-lag brzo přejde!

V pátek mě měla vyzvednout Stacey už v 8:30. Docela obě chápaly, že je škoda, že tu jsem jen tak krátkou dobu a prd toho uvidím, tak mi slíbila že se mnou aspoň před školou zajede ke Golden Gate Bridge. Bohužel zrovna jako naschvál byla dost mlha, takže prej je taky docela možný že toho moc neuvidím. No a taky že jo! A já se na to tak těšíla, achjo, můžu já mít větší smůlu??! Fakt mě to docela mrzelo, z mostu byla vidět tak sotva půlka a i ten vršek, jakože nejvyšší bod byl dost v mlze. Na fotkách je to vidět ještě míň, a samozřejmě to samý i Alcatraz - taky se utápěl v mlze. Vidět trochu byl, na fotkách ale taky ani ň. ACH JO!!! Aspoň jsme si to ještě projeli tou čtvrtí před mostem, těma známými kopcovatými kopcy! Ty ulice jsou fakt tak neskutečně dlouhý, a ze zdálky, jak je to kopcovitý to vypadá fakt cool:o)! To samé takové ty "mansions", čili mega velké sídle nebo-li rodinné domy velké jak kráva. Byla jsem jak na tenisovým zápase, teda aspon podle toho jak jsem nestačila otáčet hlavu nalevo nebo napravo:o). I pláž jsme viděly, taky samozřejmě v mlze...pak jsme jeli okolo nějaké čtvrti, která patřila k "army" a "navy". Docela roztomilé domečky. Už to ale není amrády a rekonstrujuje se to tam.....a ještě jak je to v dobré lokaci, tak to holt není nic pro chuďase - nájem za takový domeček prej stojí asi 5 000 doláčů za měsíc (!!!), což je, jeslti se nepletu asi 90000 za měsíc. Mazec!!! Tak jsem byla ráda, že jsme si udělaly aspoň takovou projížďku, i když to bylo krátké, i tak to stálo za to.

Pak už jsme ale museli pospíchat do školy, čekal tam na nás už zdravotník Paul, černoch tak po čtyřicítce. Na programu totiž dneska bylo CPR, neboli resuscitace, první pomoc atd. Docela cool chlapík to byl, hudebník. Uplně jsem měla cuky se zeptat jestli nezná DeeDee a JJ, ale pak jsem radši byla zticha:o). Tak jsem se naučila jak dávat umělý dejchání dospělým a mimčům,co dělat když se bude dítě dusit a tak. Dostal ajsem z toho ale i takovou kartičku a certifikát, kterej je normálně mezinárodně platnej, škoda že jenom na dva roky ale. Každopádně i kdybych tu zůstala jen rok, tak se to pak dá asi použít i v UK nebo tak, což je dobrý. Od Stacey jsem ještě měla slíbeno, že když bude čas, ukáže mi Lombard Street, pač jsem jí ríkala, že bych to taky ráda viděla, bohužel asi ve dvanáct mě zase přijela vyzvednout, naházela jsem do sebe oběd a jela jsem si vyzvednout zavazadla do hotelu. Už jsem se od checkovala ráno, tak jsem si to jen vyzvedla na recepci. Měli jsme ale zpoždění a předem zamluvená Super Shuttle už mi pláchla. Stacey mi tak zavolala taxíka, dala mi na něj padesát doláčů, rozloučili jsme se a valila jsem na letiště.

Jo, ještě jsem chtěla říct, že ta agency je asi fakt hodně malá. Prý mývají tyhle ap trainings tak jednou za dva týdny a treba je tam jen šest holek nebo tak....Docela dobře se o mě staraly a tak, byly fakt milý, takže mi nakonec ani nevadilo, že jsem tam byla sama samotinká. A asi jsem fakt ráda, že jsem jela přes tuhle agency - aspoň mě to ušetřilo takových těch šaškáren co se dělají u Cultural Care - nemusela jsem vypracovávat ten projekt co se dělá, nemusela jsem se ztrapňovat zpíváním národními písněmi lol a vymýšlet a vyrábět nějaký blbůstky jak ve školce. Podle toho co vždycky ty holky říkají mi to přijde fakt jak pro cvičený opice, i just can´t help it.

Jak jsem jela do světa

....jen ranec buchet mi chyběl:o)!

Tááákže poslušně hlásím, že už jsem v AMÉÉÉRICE!!!
Ale abych to vzala postupně......Ve středu, potom co jsem si veleúspěšně zabalila a dokonce (!!!) se krásně vešla do 23 kg, i když jsem si byla stoprocentně jistá, že nám ta váha musí nějak blbnout, pač se mi to nějak nezdálo, jsem se konečně asi v jednu hodinu uložilo ke spánku (euhm, dřív jsem to nějak nestihla:o)). Samozřejmě jsem stějně neusnula a o dvě hodiny později jsem už byla zbuzena. Už večer jsem měla bolehlav, tak jsem se to snažila zahánět Brufenama s tím, že můj výlet asi bude pěkně náročnej. S bolehlavem. Nakonec to díky bohu víceméně přešlo.

Kolem čtvrté hodiny jsme se vypravili směr Praha. Ještě pořád jsem byla úúúúplně klidná, dokonce jsem si tak podřimovala, a najednou jsem si všimla že parkujeme u Ruzyně! A v tom mi to asi teprve došlo!!! Motýli v bříše začly lehce poletovat a když jsem si šla odbavit kufr, lítali už jak splašení. Nejdřív se mi orosilo čelo, když váha kufru na váze začla nebezpečně vyskakovat....23...24....24,5....25, 26 a v jedné chvíli dokonce 28 (!!!). To už mě polilo horko z představy, jak budu na letětišti muset vyházet pět kg! Nakonec se nic takového nekonalo, protože váha se naštěstí ustálila na asi 23,3 kg! To byla panečku úúúúúúúleva!!! Ta se zase ale  hned vytratila, když paní za přepážkou něco zamyšleně datlovala do počítače podezřele dlouho. Zamračeně se přitom dívala na střídačku do počítače a na pas, vizum a letenku. To už jsem si začínala myslet, že jsem někde na seznamu podeřelých nebo že mě vůbec nevidí v evidenci pasažerů lol. Jó, někdy mám holt moc bujnou fantazii:). Nic z toho se naštěstí nepřihodilo, a byly mi dány boarding passy. Byla jsem docela překvapená, že už rovnou všechny tři!! Úleva, že to pak všechno už půjde jak pomásle a já pak všude budu už jen hledat rovnou gaty, vystřídala panika při dodatku, že kufr si musím vyzvednout v Chicagu, jakožto první destinaci:o). Všichni mi řekli, že si to vyzvednu až v SF, tak jsem lehce znejistěla a ptala jsem se jí na to ještě jednou. Ano, slyšela jsem dobře. Tak to jsem začala mít trošku stres, protože mi bylo jasný, že se tím zdržím, než to všechno najdu, vyzvednu, potáhnu někam na druhou stranu letiště a bůh ví co. No paráda!
Za chvilku už následovalo loučení s rodičovstvem. Samozřejmě se to neobešlo bez slz, no ale tak už to bývá, bez toho by to asi nebylo ono:o). Poslední otočení a zamávaní od pasové kontroly, a pá pá, byla jsem sama samotinká, napospas celému světu. Uuuuf.

Letištšní kontrola proběhla v pohodě, díky bohu jsem ani nezapípla a najednou jsem seděla v letadle. Trošku divnej pocit, až jsem vzpomínala, kéž bych jela "jen" do Anglie, do známého. Tohle zachvilku vystřídal úsměv přes celou hlavu a "Panebože, já fakt asi jedu do Ameriky:o)"! No a to se tak chvilku střídalo. Najednou jsme se začali rozjíždět a při prvních vznášení se nad Prahou mě zaplavil trošku melancholický pocit, což není obvyklé.
Po chvilce jsme dostaly snídani a po další chvilce nám dokonce byly dány instrukce co a jak, až přiletíme na Heathrow. Dokonce tam měli i obrazovky s takovým jakože průvodcem, kde bylo napsáno, kdo kam má jít, ti co přestupovali, se museli řídit Zonou B, a ti, jejichž to byla finální destinace zase na Zonu A. Tak mě to někam vyvedlo nahoru k security. To už se zdálo být o něco přísnější než v Praze, a hlavně těch lidí!!! Myslela jsem že mě omyjou, lidí tam fakt bylo jako much, ani hnout se tam nedalo a ve frontě jsme málem vystály důlek. Tam už jsem ale pípala, tak nechápu, jak to že v Praze ne, asi to mají nějaký citlivější..??:D Tak si mě paní ještě krásně ošmatala a byla jsem propuštěna dál. Uuuf! Ani dál jsem se kupodivu neztratila:D:D:D, pěkně mě to navádělo dál. Sice jsme už na terminál 5 přiletěli vlastně z Prahy, jak je to ale OBROVSKÝÝÝ, stejně se musí jet tím vláčkem či co to je ke gatům. Bylo tam strašný vedro a myslela jsem že asi pojdu! Když jsem zjistila, že se gate ještě ani neotvírá a je tam pořád "please wait" , i když už to mělo být dávno otevřený, rychle jsem si skočila ještě na WC a byli tam i pitné kohoutky, tak jsem se tam aspoň nalemtala trochu vody, jinak bych s sebou asi vážně sekla! Protože i v letadle z Prahy bylo strašný vedro, tak jsem si odlehčila, a svetr a šálu hodila do kufru, s tím, že jsem pak v letadle směr Chicago samozrejmě mrzla:D. Samozřejmě jsme tentokrát nejely s žádným prdítkem a já poprvé čučela na pořádný letadlo ZBLÍZKA:D, který bylo asi jednou vetší než to, s čím se obvykle lítá do UK :D.  Po vstupu do letadle jsem vykulila oči, když se přede mnou objevili ty krásný, PROSTORNÝ, cik cak přeházený sedačky, když v tom mě došlo, že je to samozřejmě první třída lol:D:D. Jóó, tak bych si taky jednou chtěla cestovat! Postupovala jsem dál do vozu, kde mě samozřejmě čekaly jen nahňaňaný sedačky s miminem místa. Seděla jsem v prostřední řadě v uličce, takže i když se ráda čučím z okna, nakonec jsem byla ráda že jsem seděla tam a nemusela pořád někoho žádat aby mě pustil na wc a občas jsem i nožku mohla vystrčit:o). Ob sedadlo seděla nějaká holka a doprostřed si pak sednul kluk. Takže díky bohu né žádnej obtloustlej amík:o). Ten seděl až přes uličku za mnou. Ještě poslední rozloučení s Evropou a pak už jsme se řítili směr k oceánu:o). Vůbec mi nakonec kupodivu nepřišlo, že letím TAKOVOU DÁLKU! Let byl úplně v pohodě, až mě to lítání asi konečně začalo bavit se vším všudy:D:D? Letušky a letušáci se o nás krásně staraly, měli jsme oběd i s desertem a se vším všudy, a pořád nám tam snášely pití, takže obavy, že pojdu žízní byly taky zbytečné:D. Zkoukla jsem pár filmů na střídačku se spánkem, vždycky jsem se koukala tak deset minut a pak se mě najednou začaly strasně klížit oči, za deset minut jsem pak zase byla úplně čilá jen abych se na film dívala zase asi dalších deset minut a už jsem zase usínala. V jednu chvíli jsem usnula úplně při filmu i se sluchátkama v uších. Občas jsem checkla na obrazovce, kde se vlastně nacházíme....jó a samozřejmě jsem byla banánka zase, než mi došlo KAM si ty sluchátka mám připojit:D. Do obrazovky to nepasovalo i když tam na to "díra" byla a nikde jinde jsem nic nemohla najít až po neúspěšném nenápadném sledování svých sousedů jsem si všimla, že je na opěrce na ruku taky nějaká "díra". A světě div se, ono to tam pasovalo:D:D! No nic, no. Na sedadle jsme ještě všichni měli polštářky a deky, takže jsem pak vlastně ani nemusela mrznout, tím jak jsem se vyslikla jen do košile.

V půlce letu nám byli rozdány dokumenty na vyplnění, jelikož jsme ještě papaly, vsunula jsem je do přihrádky před sebou. Vzpomněla jsem si na ně zase až když pilot říkal, jak daleko jsme zrovna od Chicaga. Tak jsem to studovala, co tam všechno chtějí vyplnit a přemlouvala se k tomu, abych se ohnula dolů pro kabelku a našla si tam propisku. Mého brejlení do papírů si však všiml tlustý amík za mnou, který z toho usoudil, že to nemám čím vyplnit a šťouchal do mě propiskou:o). Velice milé. Ještě jsme dostaly véču v podobě sendviče a za pár hodin už hlásili, že budeme přistávat. Fakt se to nakonec ani nezdálo tak dlouhý, jak jsem si myslela že to bude! To, že jsme v Americe jsem mohla poznat při pohledu nad tou šířkou dálnice a těch aut velkejch jak krav na ní:o).

A pak už jsem zase jenom myslela na to, že musím letět pro kufr! Při vystupování z letadla hned v té chodbičce jak se leze ven už čekali pojicajti se psy (!!!), až jsem dostala paniku, aby na mě nějakej nevybafnul lol. Když jsme se dopravili k pasové kontrole, moje obavy  s kufrem začly pomalu opadat, protože je vystřídaly jiné! Chlapík tam vykrikoval, kdo na jakou stranu jít, držitelé amerického pasu na jednu a my, návštěvníci na druhou. Samozřejmě naše řada hojně převyšovala tu americkou, bylo tam snad stovky lidí, a ta řada se zdála nekonečná!! S postupem času už mi to bylo celkem jedno, akorát tam bylo strašně nedýchatelno a vedro k tomu, tak jsem se pak začla modlit a´t tam sebou neseknu. Za kapku vody bych i zabíjela v tu chvíli lol. Ani jsem nemusela sledovat hodiny, aby mi bylo víc než jasné, že s největší pravděpodobností nemám nejmenší šanci stihnout svůj následující let do SF, natožpak ještě vyzvednout kufr atd. Začla nás tam obcházek paní se psem, který si zvědavě očmuchával naše zavazadla, do toho nahoře na obrazovkách běhalo video s kontrolou, pořád tam mleli o tom, co se nemůže vozit a může voziž a má a nemá dělat a na videu tam do toho nějaké černošce našly v kufru kupu zeleniny lol. Další paní nás tam pak začla obcházet, a ptát se každého, jestli je tam na ESTU nebo vizum nebo na co, a nakukovala nám do těch dokumentů z letadla, jeslti jsou vyplněný dobře. Byla jsem docela ráda, nebyla jsem si u některých položek totiž úplně jistá. Fronta fakt byla nekonečná, vystála jsem tam přes dvě hodiny (!!!), přičemž podotýkám že na přestup jsem měla časovou mezeru 1,40 hod:o)). Pak konečně přišla moje řada!!! Amík si to oblíhdnul, zkontroloval vizum a DS dokument, zeptal se mě proč sem jedu a kde budu bydlet, vzal mi další otisky, a s přáním hodně štěstí mě propustil. Uuuf! Pak už jsem valila si najít kufr. Trochu panika, když jsem čučela na tu tabuli, kde je napsané u jakého čisla ty kufry přijeli, když Londýn jsem tam nějak neviděla??!! Pak se na mě nějajek letištní pracovník přitočil, jesti hledám kufry z Londýn a že jsou u trojky. Tak jsem se plahočila ke trojce a s vééééééééélikanskou úlevou tam ten svůj s růžovým pásem přes sebe uviděla. Naložila jsem je na vozík, jinak bych neměla nejmenší šanci je tam utáhnout a jela jsem dál. U nějaké další přepážky jsem se ptala, jestli jsem správně a že mi asi ujel let. Opět mi jen byli prohlídnuty doklady a byla jsem poslána dál. Tam už byla přepážka odbavovací, ale jen jedna a nebylo tam napsaný k jaký společnosti to patří. Chlapíci u toho pásu na kufry se mě ptali, kam jedu, tak já že do SF a oni at jim ten kufr dám. Tak jsem jim ho odevzdala, a šla k přepážce. Odsud mě nějaká černoška vyhodila s tím, jeslti jedu první třídou, že je to jen pro první:o). Tssss. Tak jsem se šla zařadit do jiný fronty, kde mě zase odchytly dvě dámy s tím, že už držím boarding pass v ruce??! Já že sice jo, ale je mi k ničemu, když už se to letadlo, kde jsem měla sedět vznáší s největší pravděpodobností ve vzduchu, že. V tom se mě zeptaly kde mám teda zavazadlo a já, že mi už bylo posláno po tom páse??! Až jsem si mysella že mi to poslaly nekam jinam, když na mě tak nevěřícně koukaly. Tak mě poslali zpátky do fronty. Mezitím se lajna u první třídy vyprázdnila, takže jsem stejně byla poslána tam pak!

Tam jsem paní řekla svůj problém. Dalších několik předlouhých minut datlovala do počítače, pak to ještě říkala ty černošce, že jako co  s tím, a že mám už sedět v letadle a že jsem dneska už druhá. Pak někam volala a s tím, že na další let, který byl asi každou chvíli by mě nenapresovala, pač už tam nebylo místo, a že mě teda přebookovala na další let, někdy kolem šesté hodiny!!! Vyfasovala jsem nový boarding pass a vydala se hledat příslušný terminál. Zase jsem musela nějakým vláčkem či co to bylo, pak to tam bylo nějak divně popsaný, že jsem se musela ujistit jeslti jsem správně a pak jsem konečně mohla zvolnit a vydehcnout aspon! Koupila jsem si vodu jinak bych asi pošla žízní, zase mě z dehydratace začla bolet hlava, tak jsem spokla další prášek, obhlížela letištní Vánoční výzdobu a odpočívala. Zase jsme byli vpuštěni až o chvíli později než říkala palubenka, do toho tam ještě vykřkovali, že kdo má větší zavazadla, nebo dvě carry-on bags, ať to nechá odbavit. Kufr mi naštěstí prošel, oni to stejně neplatili asi, i když je odbavili, jen toposlali takovým vozítkem někam dolů rovnou od tý gate. V letadle pak říkali ať to lidi dají kdyžtak i pod sedačku a když se to tam nevejde, tak ať to nechají na začátku letadla. To jsem docela čučela, pač se to vůbec nezdálo tak přísný jako u nás.

Naštěstí mi bylo dovoleno si vybrat sedačku u okýnka nebo v uličce, tak jsem šla zase radši do uličky a měla jsem recht. První asi hodina ještě byla ok, ale pak už jsem nevěděla jak si sednout, vrtěla jsem se jak vosa na bonbonu, chtěla jsem spát, ale bud mě bolelo za krkem, nebo riť nebo něco, tak jsem se zase po chvilce probudila, no už to sezení začínalo být trošku únavný.Spánkem jsem prošvihla papání, naštěstí nás tam pořád letušky zase obsluhovaly, tak jsem mohla vylemtat další vodu. Asi jsem fakt vypadala hodně unaveně a netrpělivě už, když se mě pak letuška ptala, jeslti něco nepotřebuju a nabízela mi něco :o).

Po čtyřech a půl hodinách jsme k mé  úlevě začly konečně přistávat nad San Franciscem! Nemohla jsem se dočkat až vyskočím na nohy:o)! Jak už bylo docela pozdě, tak letiště bylo o mnoho klidnější, než to v Chicagu, v pohodě jsem si šla najít kufr, kupodivu přijel, a pak jsem se snažila podle instrukcí od agency, najít odkud jezdí Super Shuttles. Papír říkal jeďtě dolů, to mě ale však vyvedlo někam do podzemí na parkoviště. To mi bylo jasné, že tudy cesta nepovede. Pak tam šla nějaká "letištní paní", tak jsem se jí ptala, a ona že mi to ukáze a samozrejmě mě zavedla na to stejné podlaží kde byli kufry a ukázala mi kam mám vyjít ven. Vyšla jsem na protější chodník i se svojí bagáží a tam už jsem zahlídla, že tam zrovna nějaký auto stojí. Opodál stál nějkaý letištní agent, který se mě už na dálku ptal, kam chci jet. Tak jsem mu to řekla a on to šel oznámit řidiči v tom autě. Nandal mi zavazadlo do auta, už tam seděla nějaká ženská a řítili jsme si to přímo do nočního města!! To bylo coooooooooooooooool:D!!! Nestačila jsem nad miliony těch světel a výškových budov a těch fár na dálnici kroutit hlavou na všechny strany:o). Jeli jsme docela dlouho, tak jsem byla ráda, že jsem si aspoň mohla prohlídnout město v noci. Pak už bylo vidět, že se blížíme k centru města, kde jsme se to proplítali tolik známími dlouhými a kopcovitými uličkami. V jedné z nich jsme zaparkovali s tím, že je to můj hotel. Vyplázla jsem za to 17 doláčů ( což jsem byla ráda, u agency mi bylo řečeno že 20:o), taxík by stál asi 50), a jelikož jsem si těch dolarů moc neproměnila, každý dolar navíc přišel vhod. Šla jsem se cheknout do hotelu, zaplatila jsem depozit 100bucks, které mi budou po odhlášení zase vráceny, a byl mi přidělen "klíč", papír s intrukcemi na internet a mapa města a konečně jsem si vytouženě mohla jít najít pokoj s číslem 414, kde jsem poslala rychlou zprávu domů a vyčerpnáním padla do postele. Jen jsem se modlila abych nezaspala, v devět jsem měla čekat v přízemí v hotelu, až si mě vyzvednou!

Po padnutí do postele jsem se však nemohla ubránit blaženému pocitu...lidi, JÁ JSEM V AMERICEEEEEE!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Buh-bye Europe!

Tak se s váma pomalu loučím asi posledním předodletovým postem ještě z ČR.....uz mi zbývá necelých šest hodin doma.....divny! Kupodivu ani pořád nejsem nervní (!!!), což je docela alarmující:o)! Teda, až na to svoje zavazadlo a jeho váhu! Celej den jsem tu panikařila, kupičkovala a skládala věci do kufru a půl dne jsem na tu spoušť po pokoji jen neštastně koukala, s nadějí, že se ty kupy třeba nějakým zázrakem "svrknou" a těch třicet kilo nebo kolik to je pořád bude 23lol. Bojím se to dát na váhu, a to tam ještě nemám pár drobností. No, jak se znám, tak ještě o půlnoci budu stresoat a vyndávat a nandávat  a rozhodovat se, bez kterého že trička se s největší pravděpodobností budu moct obejít...a pak se s ním budu loučit:o). Achjooo, NESNAŠÍM BALENÍ!!!! Proč pořád nemůžou akcetpovat dvě zavazadla do 25kg jak tomu bylo ještě do minulého roku, tuším a né jen debilních 23kg a jeden kufr:X!!! No nic no, konec stěžování. Jinak mám docela dobrý pocity raltivně:o). Snad se nekde neztratím a nebude zpoždění a budu krásně stíhat všechny lety! Ještě si tu stíhám psát s Melissou na fb, je fakt milá a říká mi co mám a nemám zabalit, prej už mi nakoupila všechno potřebný do koupelny a tak, tak se s ničím takovým nemám tahat:o)....

And what´s the plan?
Ve čtvrtek mě čeká velmi brzké ráno, cca ve tři hodiny, protože nejpozději ve čtyři musíme vyjet směr Praha. To budu asi úžasná zombice:o)! V osm mi pak odlítá letadlo směr Heathrow. Tentokráv však poletím stylově - s British Airways! Pokud teda nepočítám moji premiéru s ČSA. Jen ať se, prosím, neztratím a za hodinu a půl stihnu v té změti terminálů a gatů! To je totiž časová mezera, kterou mám určenou na přestup, a znám se, že:o).

Poté mě bude čekat další let směr Chicago. Samozřejme mi to dali na O´Hare, jedno z největších letišť na světě. Bojim bojim! Tam budu mít taky cca dvě hodiny času na přestup. Achjo, škoda že už tam radši nemůžu zůstat u roďky. Doufala jsem totiž jen na jeden přestup v Evropě, a ono prd. I když vlastně, já mám jenom ten jeden přestup:o). Ale jen na oko. Před rodinkou mojí. Maminka by to totiž možná nemusela přežít, tak ji toho chci ušetřit lol. Tak psssst. Řeknu jí to až bude potom asi:D.

No a do samotného SF přiletím někdy po sedmé večer místního času. Tady mi agency udělala další čáru přes rozpočet, čekala jsem, že si mě tam jako vyzvednou??!! Ale ono ne, musím se do hotelu dostat sama samička samotinká, bééé. Naštěstí teda všechno popsali docela,  i to kde mám najít následnou dopravu na letišti, takže by to zvládl i desetiletej prcek. Tak snad i já:o)! I ceny tam napsaly. Super shuttle z letiště mě bude stát 20doláčů a taxík asi 50. Volím Super Shuttle:D.

V hotelu musím zaplatit nějakej vratnej deposit až se tam checknu či co, tak jsem jim psala kolik to tak má asi bejt, abych veděla, kolik si tak mám proměnit doláčů. No a v devět ráno následujícího dne mám stát nachystaná v hotel lobby a čekat až si mě tam vyzvedne nějaká jejich agentka a dovede mě do ap školy. Tož bude to asi zajimavé. To bych totiž nebyla já, abych zase neměla něco extra - normální ap škola totiž začíná až někdy 11.ledna, tj že prostě aupairky tam jezdí každej tejden v pondělí, aby v pátek byli u hostrodin a měli víkend na to, se zaklimatizovat. Melissa mě však potřebovala co nejdřív, od 3. ledna je už zpátky v práci, takže jí tento týden s mimčama teď pomáhá sestra Kim. Agentura jí chtěla vyhovět, jí slibili totiž že mě tam bude mít 7. a mě pak řekli až toho 11., takže jsme z toho obě byly pěkně zmatený. Nakonec nám dali vědět, že pro mě zařídili individuální program. Takže místo standartních čtyř dnů v SF na školení tam budu necelé dva dny!!! A modlím se, že individuální program nebude znamenat to, co na mě jeho význam křičí - to, že tam budu sama samotinká??!!!!  No uvidíme a jsem na to docela zvědavá. Už se těším na lekci "Don´t shake the baby" :Dlol!

V sobotu večer už bych tak měla letět k rodince. Melissa už mi přála štastnou cestu a až přistanu v USA ať jí hned zavolám. Pořád mi  píše jak moc se na mě těší a nemůže se dočkat až mě pozná. Doufám, že to není jenom fráze, ale je pravda, že tolikrát mi to žádná rodinka ještě neřekla:o). Bože, moc Tě prosím, hlavně ať jsou normální a tak pohodoví jak se zdají!!!

No jo, tak jdu dát loučící uplakaný kolečko za babi, pak se ségrou a až na letišti s našima. Tak zatím se tu mějte všichni krásně, skládejte básně, a příště už z Améru, báj báj! :D

Blíží se to, blíží, aneb jak jsem prožila druhé Vánoce

Ano, už je tomu tak. Můj čas se neúprosně blíží, a já už se docela těším na nějakou "exciting" změnu. Dvouměsíční dovolená v ČR byla dlouhá, předlouhá a docela mi stačila. Uuuuf. Nedokážu si představit, že by mě už nic exciting nečekalo a že bych tu měla zůstat napořád. N-A-P-O-Ř-Á-D. Hrůzná představa a moje noční můra (alespoň zatím).

Anyway, nemůžu uvěřit tomu, že už za pouhopouhé čtyři dny vstoupím na americkou půdu. ČTYŘI DNY!!!! Chápete to? Já asi ne:o)!!! Je fakt neuvěřitelný, jak ten půlrok uběhl!!! Asi začínám být trošičku nervozní, ale opravdu jenom trošičku, což je PODEZŘELÉ.  U me, která jsem freaked out kvůli každé pitomosti a mohla bych vyhrát cenu za vymejlšlení nejhrůznějších scénářů, které by se mi pravěpodobně mohly stát. Co na tom, že většina z nich je velmi velmi nepravděpodobná:D! Každopádně tentokrát jsem zatím opravdu podivuhodně klidná. Na to že jedu takovou dálku....Až mě to jaksi znervózňuje. Hmm, což znamená že vlastně asi až tak klidná vůbec nejsem. Možná mi to všechno teprve dojde. Jen nesmím myslet na to, jak je to "ksakru daleko"!!! Víc se však těším a jsem strašně zvědavá, jakým dojmem to na mě všechno bude  působit. Dneska to je přesně tři roky, co jsem odlítala poprvé do UK! Zdá se to jako teď, když jsem se sevřeným žaludkem poprvé vstoupila do budovy Ruzyňského letiště, zmatená a strachy pos..., nevěděla jsem ani kam mám jít. lol Tak takový strach jako před třemi lety mě (zatím) rozhodně nezužuje!!!

A z čeho ty Vánoce? Právě jsem se konečně dokopala k tomu, prozkoumat trošku ty moje lety, zavazadla a kouknout se, jeslti mě to podle těch informací co mi agency dala pustí do systému British a American Airways, a jeslti se mnou vůbec počítají. POČÍTÁJÍÍÍÍÍ, JUPÍÍÍÍÍ!!! Ale to není všechno. Když jsem si chtěla checknout let z Prahy do Londýna, hned se mi tam objevily i ty dva další - což znamená, že to tam podle všeho teda uvidí lehce i oni a tím pádem jsou velké šance, že mi i moje zavazadlo dorazí do mé konečné destinace!!!!!!!! Jupíííííííííííííííííííííííííííííí!!!!!!!!!! Někteří ví, vid Dominičkooo:o)):P??!!!:D:D Tohle totiž byla moje NEJVETŠÍ obava!!! Pořád jsem totiž nechápala, jak můžou na Heathrow vědět, že nemají poslat můj kufr na vyzvednutí nebo třeba do letadla mířícího do Číny??!!! Už jsem skoro chtěla požádat o mimořádné povolení, abych si pro něj v Londýně musela utíkat, jít ho osobně hodit k odbavení do Chicaga, a  v Chicagu si zase pro něj utíkat a odbavit si ho směrem do SF. LOL Takže tohle, když mě se tam zobrazují VŠECHNY moje lety, mi dává naději, že se to tam zobrazuje i JIM, a že se můj kufr neocitne na druhé straně zeměkoule, tuto mou největší obavu O DOST ZMENŠUJE, slyšíte to??!! A když mi to teď někdo potvrdí (potvrdí, že jo? ŽE JO??!), tak tahle obava mi třeba téměř úplně zmizí! Tak mi to někdo prosím laskavě POTVRĎTE!!!!!!!!:D Dokonce jsem si tam mohla najít i veškeré další informace o tom letu. Přesnou délku, to, že opravdu nebudu celých 24 hodin cestování hladem (lol), a dokonce i to, z jakých filmů a tv programů si tam můžu vybrat (!!!!!). A jsme u těch Vánoc. Vůbec jsem totiž nevěděla, že se mi tam zobrazí i takové detailné a veledůležité informace! Teď už mám jenom paniku, že nestihnu shlídnout za tu dobu všechny filmy, které bych chtěla. How sad is that??!!

Ve čtvrtek je den "D". Už ve čtvrtek. ČTVRTEK!!!

My american family

Moje americký trojčátka se podle předpokládaného termínu cca poloviny října nakonec narodily posledního září (takže teď jim jsou přesně tři měsíce). Po období mých nekonečných ód, jaká to bude roztomilost, a jak to bude bezva, ňuňat se s těma třema mini drobkama a s faktem, že v porovnání "tři dospělí : tři mimina", na mě vždycky zbyde někdo na chování a ňuňání, to vystřídala praktická stránka věci, a to, že to asi vždycky taková prča nebude. Díky bohu, i přes to, že si mimča v nemocnici pobyla cca měsíc po porodu, byli víceméně ok a vypadá to, že nějaké vážnější zdravotní problémy je netrápí. Uuuf. U předčasně narozených vícerčat to totiž není nic neobvyklého. Melissa zná další paní, co očekávala trojčátka ve stejném termínu, nakonec se narodily ještě o něco dřív než "ty naše" , a pořád mají nějaké problémy, berou léky, z kterých jsou nateklý, takže jsou docela ošklivoučký (stalkinguju na fb občas trošku:D), a ještě všechny nejsou doma a teď to jedno má žloutenku:(. Takže jsem ráda, že se budu starat o ty "moje"....krasavečky jedny malinkatý roztomilý:D.

Vím že jsem se s tolika bejbísama asi trošku zbláznila - pro případné rejpaly - ne, opravdu mi to nemusíte připomínat, vím že mě čeká hoooooooooodně práce, momentálně se však na to ještě pořád těším:o). I na ten kolotoč krmení, přebalování, koupání, chování a pláč tří uřvaných hladových krků:D. To bude asi plínek:o)!

Uvidíme za jak dlouho mě to přejde:o).

Jo, jinak při tom představování bych mohla dodat, že tu máme dva klučíky, tlouštíček Noah a panenka Harrison:o). On vážně ale vypadá jak malá ňuňací panenka na fotkách:o). No a do třetice všeho dobrého do sourozenecké trojky patří ještě "babygirl" Chloe. Ta je momentálně nejmenší. Teď o Vánocích všichni tři teda měli nějakou alergickou reakci na "sunar", ale už jim to změnili a je jím líp, všichni z toho měli průjmy a bolení bříška a Chloe i nějaký záchvaty:(. Zajimavé, co všechno "mlíko" dokáže.

No a pak je tu také máma Melissa, která pracuje jako "marketing director". Díky bohu, že má to štěstí, že pracuje z domu a prý je její práce velice flexibilní, takže se bude snažit pomáhat jak jen to bude možné, zvlášt když bude nějaký brečící emergency nebo čas na papání. Dvě si ještě vzdáleně představit umím, ale tři??! Nooo way:D! Už jsem se i stihla seznámit s Kim, její sestrou - dvojčetem. *Facebook rulez!*. Teda nebyla jsem tak drzá, že bych si ji přidala, to ona:o)! Oh yeaaah, americans ARE friendly!! Jo, a shodou okolností mají narozeniny ve STEJNÝ den jako já!!! Obě, nebo vlastně všechny tři jsme na to dost koukaly, když jsme učinily tento objev:o)! No řekněte, ještě si nemyslíte, že tohle celé bylo Z-N-A-M-E-N-Í??!!! lol

Tatínek Ian je "senionar buyer" čili něco jako nakupčí a pracuje 9 a víc hodin denně, a jeho práce vyžaduje cestování, takže už několikrát byl kvůli práci na pár dní v Kalifornii atd., takže přes týden ho asi budu vídat pomálu. Jsem zvědavá jaký je, Kim mi stihla naznačit, že ji občas dost štve a i když je "good person" asi ho moc nemusí lol. A prej je i dost línej a Melissa na něj pak řve, když po něm něco chce:D. Ano, i takovéhle detaily už vím.

Čímž se dostáváme k tomu, že jsem už stihla poznat, že Američani jsou opravdu jiní než Angličani, že jsou vážně ještě víc přátelštější a otevřenější a prostě že "poví i to co neví" :D! A to jsem je ještě ani nestačila poznat "personally". Tak uvidíme, asi se začnu modlit, protože si fakt moc přeju aby to byla konečně zase jednou ta "pravá" rodina, a abych se zase za chvilku nestěhovala nebo nejela domů! Positivity is the key, čili si to nebudu tentokrát vůbec připouštět!

Jinak rodinka bydlí ve státě Illinois, ve městečku Hampshire, asi cca 1,5 hodiny od samotného Chicaga. Bydlí ve "family oriented neighbourhood" a podle všeho v té jejich ulici bydlí samé rodinky s malými dětmi, tak uvidíme, jaká lokalita to bude, každopádně asi je to tam bezpečný aspoň:D. Hlavně když to není zase někde na samotě:D!