Jak jsem jela do světa

....jen ranec buchet mi chyběl:o)!

Tááákže poslušně hlásím, že už jsem v AMÉÉÉRICE!!!
Ale abych to vzala postupně......Ve středu, potom co jsem si veleúspěšně zabalila a dokonce (!!!) se krásně vešla do 23 kg, i když jsem si byla stoprocentně jistá, že nám ta váha musí nějak blbnout, pač se mi to nějak nezdálo, jsem se konečně asi v jednu hodinu uložilo ke spánku (euhm, dřív jsem to nějak nestihla:o)). Samozřejmě jsem stějně neusnula a o dvě hodiny později jsem už byla zbuzena. Už večer jsem měla bolehlav, tak jsem se to snažila zahánět Brufenama s tím, že můj výlet asi bude pěkně náročnej. S bolehlavem. Nakonec to díky bohu víceméně přešlo.

Kolem čtvrté hodiny jsme se vypravili směr Praha. Ještě pořád jsem byla úúúúplně klidná, dokonce jsem si tak podřimovala, a najednou jsem si všimla že parkujeme u Ruzyně! A v tom mi to asi teprve došlo!!! Motýli v bříše začly lehce poletovat a když jsem si šla odbavit kufr, lítali už jak splašení. Nejdřív se mi orosilo čelo, když váha kufru na váze začla nebezpečně vyskakovat....23...24....24,5....25, 26 a v jedné chvíli dokonce 28 (!!!). To už mě polilo horko z představy, jak budu na letětišti muset vyházet pět kg! Nakonec se nic takového nekonalo, protože váha se naštěstí ustálila na asi 23,3 kg! To byla panečku úúúúúúúleva!!! Ta se zase ale  hned vytratila, když paní za přepážkou něco zamyšleně datlovala do počítače podezřele dlouho. Zamračeně se přitom dívala na střídačku do počítače a na pas, vizum a letenku. To už jsem si začínala myslet, že jsem někde na seznamu podeřelých nebo že mě vůbec nevidí v evidenci pasažerů lol. Jó, někdy mám holt moc bujnou fantazii:). Nic z toho se naštěstí nepřihodilo, a byly mi dány boarding passy. Byla jsem docela překvapená, že už rovnou všechny tři!! Úleva, že to pak všechno už půjde jak pomásle a já pak všude budu už jen hledat rovnou gaty, vystřídala panika při dodatku, že kufr si musím vyzvednout v Chicagu, jakožto první destinaci:o). Všichni mi řekli, že si to vyzvednu až v SF, tak jsem lehce znejistěla a ptala jsem se jí na to ještě jednou. Ano, slyšela jsem dobře. Tak to jsem začala mít trošku stres, protože mi bylo jasný, že se tím zdržím, než to všechno najdu, vyzvednu, potáhnu někam na druhou stranu letiště a bůh ví co. No paráda!
Za chvilku už následovalo loučení s rodičovstvem. Samozřejmě se to neobešlo bez slz, no ale tak už to bývá, bez toho by to asi nebylo ono:o). Poslední otočení a zamávaní od pasové kontroly, a pá pá, byla jsem sama samotinká, napospas celému světu. Uuuuf.

Letištšní kontrola proběhla v pohodě, díky bohu jsem ani nezapípla a najednou jsem seděla v letadle. Trošku divnej pocit, až jsem vzpomínala, kéž bych jela "jen" do Anglie, do známého. Tohle zachvilku vystřídal úsměv přes celou hlavu a "Panebože, já fakt asi jedu do Ameriky:o)"! No a to se tak chvilku střídalo. Najednou jsme se začali rozjíždět a při prvních vznášení se nad Prahou mě zaplavil trošku melancholický pocit, což není obvyklé.
Po chvilce jsme dostaly snídani a po další chvilce nám dokonce byly dány instrukce co a jak, až přiletíme na Heathrow. Dokonce tam měli i obrazovky s takovým jakože průvodcem, kde bylo napsáno, kdo kam má jít, ti co přestupovali, se museli řídit Zonou B, a ti, jejichž to byla finální destinace zase na Zonu A. Tak mě to někam vyvedlo nahoru k security. To už se zdálo být o něco přísnější než v Praze, a hlavně těch lidí!!! Myslela jsem že mě omyjou, lidí tam fakt bylo jako much, ani hnout se tam nedalo a ve frontě jsme málem vystály důlek. Tam už jsem ale pípala, tak nechápu, jak to že v Praze ne, asi to mají nějaký citlivější..??:D Tak si mě paní ještě krásně ošmatala a byla jsem propuštěna dál. Uuuf! Ani dál jsem se kupodivu neztratila:D:D:D, pěkně mě to navádělo dál. Sice jsme už na terminál 5 přiletěli vlastně z Prahy, jak je to ale OBROVSKÝÝÝ, stejně se musí jet tím vláčkem či co to je ke gatům. Bylo tam strašný vedro a myslela jsem že asi pojdu! Když jsem zjistila, že se gate ještě ani neotvírá a je tam pořád "please wait" , i když už to mělo být dávno otevřený, rychle jsem si skočila ještě na WC a byli tam i pitné kohoutky, tak jsem se tam aspoň nalemtala trochu vody, jinak bych s sebou asi vážně sekla! Protože i v letadle z Prahy bylo strašný vedro, tak jsem si odlehčila, a svetr a šálu hodila do kufru, s tím, že jsem pak v letadle směr Chicago samozrejmě mrzla:D. Samozřejmě jsme tentokrát nejely s žádným prdítkem a já poprvé čučela na pořádný letadlo ZBLÍZKA:D, který bylo asi jednou vetší než to, s čím se obvykle lítá do UK :D.  Po vstupu do letadle jsem vykulila oči, když se přede mnou objevili ty krásný, PROSTORNÝ, cik cak přeházený sedačky, když v tom mě došlo, že je to samozřejmě první třída lol:D:D. Jóó, tak bych si taky jednou chtěla cestovat! Postupovala jsem dál do vozu, kde mě samozřejmě čekaly jen nahňaňaný sedačky s miminem místa. Seděla jsem v prostřední řadě v uličce, takže i když se ráda čučím z okna, nakonec jsem byla ráda že jsem seděla tam a nemusela pořád někoho žádat aby mě pustil na wc a občas jsem i nožku mohla vystrčit:o). Ob sedadlo seděla nějaká holka a doprostřed si pak sednul kluk. Takže díky bohu né žádnej obtloustlej amík:o). Ten seděl až přes uličku za mnou. Ještě poslední rozloučení s Evropou a pak už jsme se řítili směr k oceánu:o). Vůbec mi nakonec kupodivu nepřišlo, že letím TAKOVOU DÁLKU! Let byl úplně v pohodě, až mě to lítání asi konečně začalo bavit se vším všudy:D:D? Letušky a letušáci se o nás krásně staraly, měli jsme oběd i s desertem a se vším všudy, a pořád nám tam snášely pití, takže obavy, že pojdu žízní byly taky zbytečné:D. Zkoukla jsem pár filmů na střídačku se spánkem, vždycky jsem se koukala tak deset minut a pak se mě najednou začaly strasně klížit oči, za deset minut jsem pak zase byla úplně čilá jen abych se na film dívala zase asi dalších deset minut a už jsem zase usínala. V jednu chvíli jsem usnula úplně při filmu i se sluchátkama v uších. Občas jsem checkla na obrazovce, kde se vlastně nacházíme....jó a samozřejmě jsem byla banánka zase, než mi došlo KAM si ty sluchátka mám připojit:D. Do obrazovky to nepasovalo i když tam na to "díra" byla a nikde jinde jsem nic nemohla najít až po neúspěšném nenápadném sledování svých sousedů jsem si všimla, že je na opěrce na ruku taky nějaká "díra". A světě div se, ono to tam pasovalo:D:D! No nic, no. Na sedadle jsme ještě všichni měli polštářky a deky, takže jsem pak vlastně ani nemusela mrznout, tím jak jsem se vyslikla jen do košile.

V půlce letu nám byli rozdány dokumenty na vyplnění, jelikož jsme ještě papaly, vsunula jsem je do přihrádky před sebou. Vzpomněla jsem si na ně zase až když pilot říkal, jak daleko jsme zrovna od Chicaga. Tak jsem to studovala, co tam všechno chtějí vyplnit a přemlouvala se k tomu, abych se ohnula dolů pro kabelku a našla si tam propisku. Mého brejlení do papírů si však všiml tlustý amík za mnou, který z toho usoudil, že to nemám čím vyplnit a šťouchal do mě propiskou:o). Velice milé. Ještě jsme dostaly véču v podobě sendviče a za pár hodin už hlásili, že budeme přistávat. Fakt se to nakonec ani nezdálo tak dlouhý, jak jsem si myslela že to bude! To, že jsme v Americe jsem mohla poznat při pohledu nad tou šířkou dálnice a těch aut velkejch jak krav na ní:o).

A pak už jsem zase jenom myslela na to, že musím letět pro kufr! Při vystupování z letadla hned v té chodbičce jak se leze ven už čekali pojicajti se psy (!!!), až jsem dostala paniku, aby na mě nějakej nevybafnul lol. Když jsme se dopravili k pasové kontrole, moje obavy  s kufrem začly pomalu opadat, protože je vystřídaly jiné! Chlapík tam vykrikoval, kdo na jakou stranu jít, držitelé amerického pasu na jednu a my, návštěvníci na druhou. Samozřejmě naše řada hojně převyšovala tu americkou, bylo tam snad stovky lidí, a ta řada se zdála nekonečná!! S postupem času už mi to bylo celkem jedno, akorát tam bylo strašně nedýchatelno a vedro k tomu, tak jsem se pak začla modlit a´t tam sebou neseknu. Za kapku vody bych i zabíjela v tu chvíli lol. Ani jsem nemusela sledovat hodiny, aby mi bylo víc než jasné, že s největší pravděpodobností nemám nejmenší šanci stihnout svůj následující let do SF, natožpak ještě vyzvednout kufr atd. Začla nás tam obcházek paní se psem, který si zvědavě očmuchával naše zavazadla, do toho nahoře na obrazovkách běhalo video s kontrolou, pořád tam mleli o tom, co se nemůže vozit a může voziž a má a nemá dělat a na videu tam do toho nějaké černošce našly v kufru kupu zeleniny lol. Další paní nás tam pak začla obcházet, a ptát se každého, jestli je tam na ESTU nebo vizum nebo na co, a nakukovala nám do těch dokumentů z letadla, jeslti jsou vyplněný dobře. Byla jsem docela ráda, nebyla jsem si u některých položek totiž úplně jistá. Fronta fakt byla nekonečná, vystála jsem tam přes dvě hodiny (!!!), přičemž podotýkám že na přestup jsem měla časovou mezeru 1,40 hod:o)). Pak konečně přišla moje řada!!! Amík si to oblíhdnul, zkontroloval vizum a DS dokument, zeptal se mě proč sem jedu a kde budu bydlet, vzal mi další otisky, a s přáním hodně štěstí mě propustil. Uuuf! Pak už jsem valila si najít kufr. Trochu panika, když jsem čučela na tu tabuli, kde je napsané u jakého čisla ty kufry přijeli, když Londýn jsem tam nějak neviděla??!! Pak se na mě nějajek letištní pracovník přitočil, jesti hledám kufry z Londýn a že jsou u trojky. Tak jsem se plahočila ke trojce a s vééééééééélikanskou úlevou tam ten svůj s růžovým pásem přes sebe uviděla. Naložila jsem je na vozík, jinak bych neměla nejmenší šanci je tam utáhnout a jela jsem dál. U nějaké další přepážky jsem se ptala, jestli jsem správně a že mi asi ujel let. Opět mi jen byli prohlídnuty doklady a byla jsem poslána dál. Tam už byla přepážka odbavovací, ale jen jedna a nebylo tam napsaný k jaký společnosti to patří. Chlapíci u toho pásu na kufry se mě ptali, kam jedu, tak já že do SF a oni at jim ten kufr dám. Tak jsem jim ho odevzdala, a šla k přepážce. Odsud mě nějaká černoška vyhodila s tím, jeslti jedu první třídou, že je to jen pro první:o). Tssss. Tak jsem se šla zařadit do jiný fronty, kde mě zase odchytly dvě dámy s tím, že už držím boarding pass v ruce??! Já že sice jo, ale je mi k ničemu, když už se to letadlo, kde jsem měla sedět vznáší s největší pravděpodobností ve vzduchu, že. V tom se mě zeptaly kde mám teda zavazadlo a já, že mi už bylo posláno po tom páse??! Až jsem si mysella že mi to poslaly nekam jinam, když na mě tak nevěřícně koukaly. Tak mě poslali zpátky do fronty. Mezitím se lajna u první třídy vyprázdnila, takže jsem stejně byla poslána tam pak!

Tam jsem paní řekla svůj problém. Dalších několik předlouhých minut datlovala do počítače, pak to ještě říkala ty černošce, že jako co  s tím, a že mám už sedět v letadle a že jsem dneska už druhá. Pak někam volala a s tím, že na další let, který byl asi každou chvíli by mě nenapresovala, pač už tam nebylo místo, a že mě teda přebookovala na další let, někdy kolem šesté hodiny!!! Vyfasovala jsem nový boarding pass a vydala se hledat příslušný terminál. Zase jsem musela nějakým vláčkem či co to bylo, pak to tam bylo nějak divně popsaný, že jsem se musela ujistit jeslti jsem správně a pak jsem konečně mohla zvolnit a vydehcnout aspon! Koupila jsem si vodu jinak bych asi pošla žízní, zase mě z dehydratace začla bolet hlava, tak jsem spokla další prášek, obhlížela letištní Vánoční výzdobu a odpočívala. Zase jsme byli vpuštěni až o chvíli později než říkala palubenka, do toho tam ještě vykřkovali, že kdo má větší zavazadla, nebo dvě carry-on bags, ať to nechá odbavit. Kufr mi naštěstí prošel, oni to stejně neplatili asi, i když je odbavili, jen toposlali takovým vozítkem někam dolů rovnou od tý gate. V letadle pak říkali ať to lidi dají kdyžtak i pod sedačku a když se to tam nevejde, tak ať to nechají na začátku letadla. To jsem docela čučela, pač se to vůbec nezdálo tak přísný jako u nás.

Naštěstí mi bylo dovoleno si vybrat sedačku u okýnka nebo v uličce, tak jsem šla zase radši do uličky a měla jsem recht. První asi hodina ještě byla ok, ale pak už jsem nevěděla jak si sednout, vrtěla jsem se jak vosa na bonbonu, chtěla jsem spát, ale bud mě bolelo za krkem, nebo riť nebo něco, tak jsem se zase po chvilce probudila, no už to sezení začínalo být trošku únavný.Spánkem jsem prošvihla papání, naštěstí nás tam pořád letušky zase obsluhovaly, tak jsem mohla vylemtat další vodu. Asi jsem fakt vypadala hodně unaveně a netrpělivě už, když se mě pak letuška ptala, jeslti něco nepotřebuju a nabízela mi něco :o).

Po čtyřech a půl hodinách jsme k mé  úlevě začly konečně přistávat nad San Franciscem! Nemohla jsem se dočkat až vyskočím na nohy:o)! Jak už bylo docela pozdě, tak letiště bylo o mnoho klidnější, než to v Chicagu, v pohodě jsem si šla najít kufr, kupodivu přijel, a pak jsem se snažila podle instrukcí od agency, najít odkud jezdí Super Shuttles. Papír říkal jeďtě dolů, to mě ale však vyvedlo někam do podzemí na parkoviště. To mi bylo jasné, že tudy cesta nepovede. Pak tam šla nějaká "letištní paní", tak jsem se jí ptala, a ona že mi to ukáze a samozrejmě mě zavedla na to stejné podlaží kde byli kufry a ukázala mi kam mám vyjít ven. Vyšla jsem na protější chodník i se svojí bagáží a tam už jsem zahlídla, že tam zrovna nějaký auto stojí. Opodál stál nějkaý letištní agent, který se mě už na dálku ptal, kam chci jet. Tak jsem mu to řekla a on to šel oznámit řidiči v tom autě. Nandal mi zavazadlo do auta, už tam seděla nějaká ženská a řítili jsme si to přímo do nočního města!! To bylo coooooooooooooooool:D!!! Nestačila jsem nad miliony těch světel a výškových budov a těch fár na dálnici kroutit hlavou na všechny strany:o). Jeli jsme docela dlouho, tak jsem byla ráda, že jsem si aspoň mohla prohlídnout město v noci. Pak už bylo vidět, že se blížíme k centru města, kde jsme se to proplítali tolik známími dlouhými a kopcovitými uličkami. V jedné z nich jsme zaparkovali s tím, že je to můj hotel. Vyplázla jsem za to 17 doláčů ( což jsem byla ráda, u agency mi bylo řečeno že 20:o), taxík by stál asi 50), a jelikož jsem si těch dolarů moc neproměnila, každý dolar navíc přišel vhod. Šla jsem se cheknout do hotelu, zaplatila jsem depozit 100bucks, které mi budou po odhlášení zase vráceny, a byl mi přidělen "klíč", papír s intrukcemi na internet a mapa města a konečně jsem si vytouženě mohla jít najít pokoj s číslem 414, kde jsem poslala rychlou zprávu domů a vyčerpnáním padla do postele. Jen jsem se modlila abych nezaspala, v devět jsem měla čekat v přízemí v hotelu, až si mě vyzvednou!

Po padnutí do postele jsem se však nemohla ubránit blaženému pocitu...lidi, JÁ JSEM V AMERICEEEEEE!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!