Having a colicy baby is no fun

Jestliže jsem se zmínila o tom, že pondělí nebylo takový easy day jako neděle, největší sranda pak ještě přišla!
Chloe a vlastně i kluci měli už někdy kolem Vánoc jakési zažívací potíže, průjem a boleli je bříška, nejhůř na tom byla Chloe. S tou pak museli jet i někam na pohotovost, vyzvědět, co by to tak mohlo být. Tam naznali, že je nejspíš alergická na mlíko, co ji dávají a tak jí to změnili. Kluci jsou na sojovém mlíku a Chloe nevím, ale soja to není a stopy po mlíku by tam taky neměli být, protože to jí taky nedělalo dobře.
Každopádně jestliže v pondělí pro nás bejbísové znamenali plné ruce práce, v úterý se tak zdálo, že se Chloeiny záchvaty vrací přesně tak, jak je měla o Vánocích. Následující dva dny jsem tak byla ráda, že jsem si mohla dojít na wc nebo se najíst bez mimina v ruce:o). Doslova! Když přestal brečet jeden, začal druhej nebo třetí. Kluci teda byli relativně v pohodě, jen Noah si občas vymejšlel a vyžadoval pozornost, ale Chloe??! Řev řev a řev, chudáček malinkatej. Ale je zřejmý, že za to mohlo hlavně  bříško, jelikož když se jí masírovalo třeba, tak okamžitě přestala. Anebo pár minut potom, co začla řvát jak když jí na nože berou, bylo na metry daleko slyšet, co se jí asi tak děje v bříšku a hlavně kalhotách:(. Když jsme do ní cpali jídlo jednou stranou, druhou to šlo hned zase ven. Jediný co jsme ty dva dny dělaly bylo to, že jsme se snažili udržet Chloe co nejvíc spokojenou a hlavně neřvoucí, a že to byla makačka!! Podstatnou část dne jsem ji tak unášela, a chovala, chodila s ní po domě -  v obýváku na stropě mají u lustru takový velký větrák a jak se to točí, tak se na to ráda dívá a někdy ji to udrží v klidu - to se pak snažíte pohupovat ve stejném rytmu s miminem čučícím do stropu a bojíte se pohnout jakýmkoliv jiným směrem, jen aby zase nespustila svoji sirénu:o)! A že je to dost stresující, když vám takové mini mimino ječí z plna hrdla, rudne ve tváři a sotva lape po dechu a vy nevíte co se mu děje:(. To člověka fakt dost vysává. Melissa mi pak ukázala takový "čaj v prášku" pro mimina, který je na uklidnění bříška a větry, tak jsme jí dávali místo mlíka chvíli ten. A zdálo se, že to o něco zabírá, aspoň potom hned nemusela na wc a byla i o něco klidnější. Zvlášť když se chovala:o). Jakmile jsme ji totiž položili, během pár vteřin to zjistila a spustila znova. Myslím, že k ní za pár dní doslova přirostu:o). Nakonec mi kolem šesté po večeři usnula na břiše, tak jsem se natáhla na gauč taky a spolu jsme tam tak asi dvě a půl hodiny odpočívali. Melissa se mě sice ptala, jeslti mi ji má vzít, ale mě se to i líbí mít na sobě spící baby a hlavně jsem ji nechtěla budit po tak vyčerpávajícím dni:o). Ian pak přišel domů, a první co bylo, tak řekl, že je rád, že už jsem jak doma :o) - to odkazoval na to, jak jsem tam už upejpavě neseděla ale ležela rozvalená na gauči jako doma lol.
Následující dva večery s ní Melissa spala dole na gauči i přes noc, protože malá tak divně sípala i chvílema, že chtěla být radši u ní a já se ji teda vůbec nedivím. Zajimavé, že v noci je v klidu a spí skoro celou noc, zvlášť jak je blízko někoho, je z ní rázem hodňoučké a tichoučké miminko.

Ve středu to bylo to samé v bledě modrém, jen kluci byli hodnější ale Chloe na tom byla pořád stejně. Chvílema jsme si ji s Melissou přehazovali jak horkou bramboru, a zase jsem ji podstatnou část unášela a chodila s ní po domě a zkoušela všechny možné a nemožné polohy a aktivity, jen aby ji to udrželo v klidu! Do té doby, když se mě Melissa ptala "koho chceš?" když jich brečelo víc najednou, bylo mi to jedno, teď už jsem radši preferovala kluky:o).  Melissa nakonec volala i k doktorovi, už jí tam znají podle toho jak často tam volá, no ale co se dá dělat. Nakonec jí řekli, ať tam s ní ve čtvrtek ráno přijede, že jí udělají různá vyšetření jestli to třeba není nějaká alergie, nějaký zažívací problém nebo tak něco...

 No, aspoň třeba budu svalnatá - moje levá paže lehce začíná rozeznávat, že má pořád na sobě nějakou zátěž a svaly o sobě dávají vědět:o). Ono se to nezdá, a i když jsou to takový drobečci, přeci jenom je to poznat, když je taháte 10/24. I když jsou jim tři měsíce, pořád jsou na úrovni novorozenců, když byli narozený tak brzo - jsou asi o devět týdnů "opoždění". Taky jsem se dozvěděla, že asi hlídám nejdražší mimina co jsem kdy hlídala - dohromady, celá procedura početí a pak těch několik týdnů v nemocnici po narození, stály asi milion dolarů (!!!). Né teda přímo rodinku, pač tu nemocnici třeba hradila pojišťovna že, no ale i tak docela pálka!

Melissa pak malé musela jet koupit to nové mlíko, tak jsem tu s nima poprvé zůstala na chvilku sama samotinká. Kluci naštěstí víceméně spali, takže jsme to všichni přežili v klidu:o). Taky jsem měla svoje první Taco Bell, pro které se Melissa ještě stavila cestou. Dostala jsem totiž na výběr co k obědu z několika možností, tak jsem zvolila toto, jelikož to znám jenom z vyprávění vždycky:D. Dost sranda, když já mám vždycky Vánoce z něčeho nového co tu objevím a oni zase mají Vánoce ze mě, Melissa to pak hned musela hlásit Ianovi:o). Oni dost si tu potrpí na tu mexickou kuchyni, i to co vaří rodinka, ale zatím je to všechno moooc dobroučký. Radši si ale přece jenom dávám docela maličký porce, protože mám paniku z toho, že je tu opravdu všechno o hodně tučnější než u nás:o).
Jinak dneska (v sobotu), jsem měla asi nejzvláštnější snídani co jsem kdy měla. Melissa už o tom tuhle mluvila, (oni vůbec rádi mluví o jídle a pořád se mě ptají co chci a nehci - bylo mi řečeno, že v tomhle domě rádi krmí lidi proste, no:o)), a včera mi bylo řečeno že ať spím jak dlouho chci, a že počká a pak nám udělá snídani - biscuits and gravy. Nevím proč, ale jak řekla sušenky, představovala jsem si, že to bude něco nasladko. Ve finále to bylo něco mezi. Upekla takové velké světlé sušenky, něco jak světlé cookies bez čokolády - jeslti to dává smysl, a k tomu připravila takovou "omáčku" a v ní plavali kousíčky párku. Ptala jsem se z čeho ta omáčka je, prej jen mlíko a mouka. No, musím přiznat, že jsem se na to nejdřív dívala dost nedůvěřivě, ono to ale ve finále fakt bylo dobrý:o)!

Ve čtvrtek pak tedy Melissa jela s Chloe do nemocnice. Dělali jí různá vyšetření, brali vzorky moči a stolice a krve, chudáčkovi maličkatýmu:(. Vyjížděli hned ráno, jak jsem slezla dolů, a přijeli až někdy po obědě, což znamenalo, že jsem tu celé odpoledne válčila sama s klukama. Musím říct, že "jen" dvě mimča už mě jen tak nerozházejí a kupodivu byli strašně hodňoučcí, kulíšci malinkatí. Nejdřív se vzbudil Noah, tak jsme se napapali, odkrkly a v tom se vzbudil Harrison, takže si to kluci krásně načasovali a šlo to jako po másle:o). Spousta lidí asi nechápe, jak se to proboha může zvládat, musím říct, že to ale není ani tak strašný jak jsem čekala, a že už je s přehledem zvládám. Teda, kdyby začly břeštět všechny TŘI najednou, tak jak to dělá Chloe někdy, to bych pak asi říkala něco jinýho:o). Ale to se asi moc často nestává. Nechápala jsem jak je může Melissa obsloužit všechny najednou, teď už to ale zvládám taky. I nakrmit už umím všechny naráz - díky bohu za tak zvané polštářky "boppy" - nevím jak se tomu říká u nás. Dva si posadím do nich, on je to takový jakože "polokruh", takže tam mimčo tak polosedí, dáme brindáček, omotáme pod krk deku, zapřu za to láhev a už se  papá. Druhýmu mimču můžu láhev držet vlastnoručně a třetí mit v náruči, pohoda:o). Už jsem se i naučila poznat co se jim tak nemusí líbit když začnou křičet, takže tím už je to taky o trošku jednodušší, když je "znáte" a víte co jim asi tak může vadit.


Nejuřvanější je Chloe, ale to je hádám kvůli tomu jejímu břišku nejvíc, i když včera jsme si zrovna říkali, že se někdy zdá, že jen chce mít někoho nablízku. Třeba na mě krásně spinká, je spokojená, usměvavá, položím do sedačky, na gauč nebo do postýlky a ona hned nasadí svůj naštvaný kukuč a spustí svoji sirénu:o). Včera se fakt tvářila jako když je naštvaná a tak po očku pokukovala střídavě po mě a po Melisse, to vypadalo dost vtipně.

Noah je můj malej tlouštík, i když musím říct, že na fotkách se vždycky zdál mnohem oplácanější, ve skutečnosti je pořád strašně malinkatej, i když je to dost velkej rozdíl, držet jeho a hubeňoučkou malinkatou Chloe. Je to taková malá "zravá mašina" lol, většinou má hlad nebo se jen chce tulit a chovat a vyžaduje pozornost.

Harrison je pak moje zlatíčko. Ten je prostě příklad dokonalého miminka, nikdy nebrečí, a vlastně kolikrát o něm ani vůbec nevíte. Já si ho vždycky chovám když jsou jeho sourozenci zticha, protože tím jak skoro vůbec nebrečí a nevyžaduje  pozornost ostatních ani žádným jiným způsobem, se mu jí bohužel asi dostává nejmíň. Nejradši by celý den prospal, několikrát se stalo, že jsme ho museli i budit aby se napapal:o). Taky má asi neroztomilejší kukuč, a zkrátka a dobře je strašně mazlivej. Několik odpolední už mi prospal na břiše, tak Melissa říká že ten mě bude milovat, protože takové pozorosti se mu málokdy dostává:o).

Jinak všichni tři milujou když je drbete na hlavě, to se žulí jeden vedle druhého a drží jak ovečky:o).

Večer potom volali z nemocnice, že už mají výsledky z Chloeiných testů. Samozřejmě že nic nezjistili a vše se zdá v nejlepším pořádku, je zdravá jak rybička. Jediná věc, že jí chybí trochu železa, takže bude papat víc vitaminů asi, toť vše. Jinak bylo naznáno, že to její bříško je miminovksá kolika. Pak jsme googlovali i všechny příznaky a tak, a ono něco i sedí, takže to asi fakt bude to co ji trápí :,(. Bohužel to může trvat až několik týdnů a nic moc proti tomu nelze dělat, což je dost blbé. Takže kdyby měl někdo nějaké dobré tipy, sem s nima:)! Dáváme jí jen ten dětský čaj a pak nějaké kapky, které by jí taky měli ulevit, to moc ale nepomůže asi. I když musím říct, že dneska se zdá docela v klidu, moc pláče jsem dneska neslyšela! Doufám, že jí to tak dlouho vydrží!!!


A varování nakonec: obávám se, že s časem stráveným s bejbísema a šišláním na ně se moje příspěvky brzo změní z třináctileté na tříletou, ooops!!