Getting ready...

Po pár týdnech jsme konečně souhlasili s výběrem aglicko-americké agentury Agent Au-pair a mohli jsme se  pustit do vyřizování všeho potřebného. Jó damy a panové, Amerika už není taková prča jako Anglie:D!

Tenhle program je totiž v USA strašně řízený vládou, a neustále se musíte řídit nějakými příkazy, zákazy, nařízeními blablabla. (To byla asi jedna z věcí, která mě na tomto programu vždycky trochu odrazovaly!). V praxi to znamená, že hlavně musíte vyplnit miliondvestěpadesáttisíctristapadesátpět nějakých papírů a dotazníků a nevím čeho všeho ještě.
Takže mě čekalo vyplňování a tisknutí nejrůznějších dokumentů. Oběhávání a shánění referencí. Reference na hlídání, reference charakterové, od kamarádů a zaměstnavatelů/učitelů aspol. Bezva, miluju přece žebrat po lidech ať mě "zhodnotí" na papíru:o). Kromě toho jsem potřebovala výpis z rejstřiku trestů, potvrzení od doktora, kopii maturtního vysvědčení a nevím co všechno ještě. To všechno samozřejmě  bylo v češtině, takže ještě nastali problémy s překladem. Naštěstí mám tak hodnou a laskavou maminku, která mi všechno potřebné poslala, zajistila a zařídila i bez mé přítomnosti. Díky mami!

Někdy koncem srpna jsme konečně všechno dali dokupy, jak já i Melissa. Vtipné, jak jsme to obě pořád odkládaly  a posouvaly. Ať žije prokrastinace:D! I když to Melissa plánovala poslat mnohém dřív, nakonec jsme to bez domlouvání nezávisle na sobě poslali skoro navlas stejně. lol

Ověřily si reference a mě potom ještě čekal pohovor. Naštěstí jsme to "ukecaly" jen po telefonu, opravdu se mi kvůli rozhovoru nechtělo táhnout se přes půl UK až do Londýna. Což o to, já bych si tam vejletík mileráda udělala, že, jen kdyby mi někdo chtěl zacálovat tu dopravu tam!

Snad uspokojivě jsem zodpovídala zvědavému turkovi na telefonou všechny otázky. Víceméně to byly stejné otázky jako v přihlášce. Ano, moji rodiče a karádi s mým rozhodnutím souhlasí. Moji rodiče dělají to a to, mám tolik a tolik zkušeností. Ano, přežiju pracovat 45hodin týdně. Ne, nekouřím a alkohol piju je příležitostně. LOL No, bylo toho dost. Pak ale začlo "přituhovat". Né doslova, ale bylo potřeba zapojit i mozkové buňky. Jaké činnosti byste dělaly s dětmi od 0-3měsíců, 3-12 měsíců, 1-2roků, 3-5let, 6-8let, 9-13let. U poslední kategorie jsem vyjmenovala jen asi tři činnosti a pak následovalo delší zamyšlení, když se Celemet Yener na telefonu začal smát, že ví, že jsem říkala že to není moje nejoblíbenější kategorie a začal mi napovídat lol. Co by jsi dělala kdyby se dvě děti prali o hračku? Je osm hodin - bedtime a děti nechtějí spát, co uděláš? Poté co zjistil, že bych i tyto a jim podobné problémy nějakým způsobem dokázala vyřešit bez toho, aby detičky k smrti neumlátila, bylo mi řečeno jak to bude postupovat dál, ještě jsem Celemeta předala Joanně, která mi k mé úlevě pozitivně potvrdila referenci, kterou mi napsala a bylo to! Yuipeee yay!

Teda, to jsem si aspon myslela, hned poté my byl ještě zaslán psychometrický test o téměř sto otázkách. Uuuuf. Na otázky se odpovídalo: nikdy, zřídka, někdy, často, velice často. Flirtuješ hodně? Oblékáš se sexy při každé příležitosti? Moje nálada se často mění. Přemýšlela jsem o sebevraždě. Jela jsem vlakem/autobusem/ a najednou jsem zapomněla na to, kde jsem proč tam jsem a kde jedu...jen zlomek těch vtipnějších otázek, který mi uvízl v paměti.

Když ani po tomhle nebylo zjištěno, že jsem nějaký psychopat, násilník, úchyl, rozmazlený spratek, jinak psychicky či emocionálně labilní, už jen zbývalo čekat na schválení přihlášky a zaslání potřebných dokumentů k vyřízení víza.