My new home

Let ze SF do Chicaga se mi líbil asi nejvíc. Seděla jsem u okýnka, nejdřív teda trošku zamáčklá nějakým obézním americkým párem, ale jelikož za náma bylo volno a letuška viděla jak jsme tam nahňaný, poslala je sednout si za mnou, takže jsem tam měla prostor přes tři sedačky. Yay! Když jsme vyjížděli, zrovna svítilo sluníčko a bylo fakt krásně  a jasno, takže byl neskutečnej výhled na Kalifornii, fakt jsem seděla nalepená celou dobu na okýnku, jak to bylo zajímavý:o). Když se začlo stmívat, najednou pod náma byla ohromná hromada světel, všude kam oko dohlédne, docela by mě zajímalo co to bylo za město. Každopádně to už pak navazovalo na Chicago, i přes tu tmu jsme mohli vidět, že jedeme přes jezera, a zase byl krásnej výhled na nočně osvícený město. Jen mě lehce děsila ta velikost!! Jak se tam proboha člověk může vyznat??!:D Čtyři a půl hodiny uběhly jako nic a už jsme přistávali.

Předtím než jsem si letěla najít na carousel zavazadlo, musela jsem si jít ještě jednou vyzkoušet O´Harské rest rooms:D. Spláchnete jen mávnutím ruky, takže se na ničeho fuj nemusíte dotýkat a to samé se pak udělá pro výměnu toaletního prkýnka. Ano, slyšíte dobře, záchodové prkýnko je obalené igelitem, pak mávnete rukou nad tlačítkem a ono se to samo vymění za čisté. To by měli zavést všude:D!To jen taková kulturní vsuvka lol.
A pak už jsem si valila vyzvednout kufry.....všude jsem se rozhlížela a koukala jeslti tam neuvidím Melissu a asi bych kecala, kdybych řekla že jsem nebyla ani trochu nervní a natěšená. Zaregistrovala jsem, že se ke mě blíží moje zavazadlo a v tom stejném okamžiku jsem koutkem oka zahlídla osobu, která se dost dobře podobala Melisse. Protože jsem měla zavazadlo na dosah ruky, rozhodla jsem se dát přednoust jemu, abych nemusela čekat na další kolo. Pracně jsem to odchytla a když jsem se otožila, Melissa už stála těsně za mnou. Tak jsme se přivítali a hned mi pomáhala odchytat moji zátěž. To že je menší než já jsem věděla, i tak jsem si ale připadala jak obr:o). Zdá se taková trochu jiná a o hodně drobnější než na fotkách, bylo zvláštní ji najednou po půl roce dopisování vidět ji tváří v tvář. Tak jsme hned zahájili konverzaci o cestě, koupila mi vodu na pití, pač jsem zas dost umírala žízní a jeli jsme domů. Cesta netrvala ani tak dlouho jak jsem čekala, myslím že to nebyla ani ta hodina jak říkala že to je. Teda, do "donwtown" to asi ta hodina bude.
Zachvíli jsme dojeli domů. Jejich dům se na fotkách zdál o něco větší, a celá ta naše "čtvrť" je plná naprosto identických domů. Ten náš se trošku liší, protože ho nechtěly prý mít úplně stejný se všema ostatníma, i tak ale nevím, jeslti bych vůbec trefila domů. Vůbec tady není označeno, kde ta "vesnice" začíná, těch pár ulic kolem nás je tak rovnoměrně rozprostřených a pak tu jsou baráky strašně roztahané od sebe. Nějaké "náměstí" nebo tak něco tu vůbec neexistuje. Obchody a všechno potřebné je sice asi pět minut času jízdy kolem dokola, jsou to zase jen obchody "uprostřed ničeho". No, strašně blbě se to popisuje, však jsem tudy taky jela jen to v noci a zatím jen jednou ve dne. Ty jejich mega široký silnice a křižovky mě lehce znérvozňují i na strasně spolujezdce.

Zajely jsme do garáže a už nám otevíral dveře Ian. Tak jsme se pozdarvili a Melissa mu poručila ať mi odtáhne největší kufr. Až doma jsme se tak nějak přivítali a hned mi bylo řečeno ať jsem jak doma. S ´Melissou jsme si dali véču, nějaké těstoviny, dobrý to bylo, a pak jsem s něma seděla v obývaku. Oba byli nějací hyperaktivní a pořád mluvili jeden přes druhýho. Musím říct, že jsem se docela nasmála. Pořád se nějak popichovali a říkali na sebe jaký má ten druhej špatný zlozvyky a tak:D. Ian se mě ptal, jeslti jsem teda fakt v Americe poprvý  a když jsem řekla že fakt jo, tak proneslo něco jako wooow, are u excited?? I´m excited!! So u don´t know......a začal vyjmenovávat milion neznámých názvů a ptát se mě jeslti vím o co jde. Pamatuju si jen Super Bowl:D. Když jsem na všechno kroutila hlavou, zdál se víc než spokojenej - prý se nemůže dočkat, až me to všechno představí a ukáže a že miluje být "guide":D. Seděla jsem tam s něma asi do jedenácti, chtěla jsem ještě vidět náplň mé práce, tedy bejbíse, dost jsem se na ně těšila. Spinkali v obývaku v ohrádce, všichni na bříškách, takže hned jak jsem je tam objevila, dostala jsem od Melissy bojovej úkol - poznat kterej je kterej:D. Jelikož leželi na bříškách a nebylo jim vidět do obličeje, měla jsem to trošku ztížené, nakonec jsem je přece jenom všechny odhadla správně, tak Melissa byla impressed:D: Jednou jsem si totiž na fotce spletla Chloe s Noah, oops. V jedenáct se budili na papání, tak jsem se hned ptala jeslti si jedno můžu vzbudit. Bylo mi řečeno, že v jejich domě si vždycky mimina můžu nabídnout lol. Tak jsem si nabídla, i když musím přiznat, že jak jsem se sklonila nad tu ohrádku, lehce se mi orosilo čelo, pac jsem si uvědomila jak zatraceně malinkatí pořád jsou! Až jsem se na ně bála šáhnout, vypadali tak křehounce! Na fotkách teď v poslední době vypadali jako bežný tří měsíční mimča, zdání ale klame. I když jsou jim tři měsíce, cca o 9týdnů jsou růstově pozadu, takže pořád vypadají jak sotva šestitýdenní mimča. Zvlášt Chloe vypadá pořád jak čerstvě narozená, je tak lehoučká a prťavoučká! Už asi ani nepamatuju koho jsem čapla poprvně:o). Tak jsem hnedka vyfasovala jednu láhev a hned si jedno zkušebně nakrmila. Bobci jedni malinkatí. Až po seznámení s mimči jsem s klidným vědomým mohla odejít na kutě.

V neděli jsem měla dovoleno spát tak dlouho jak jen chci. Melissa už mi to psala i když jsem byla ještě v SF, že v neděli můžu spát jak chci a pak behěm prvního týdne si můžu jít dáchnout s mimčama, když budou všichni spinkat. Samozřejmě jsem zase nemohla usnout, podařilo se mi to až někdy po druhé hodině ranní s tím abych už po páté zase byla vzhůru:/. Pak jsem tak polospala ještě, protože jsem přitom byla pořád strašně utahaná a nechtělo se mi ještě vstávat, fakt zombice hadr! Vyklubala jsem se asi v jedenáct, Melissa mi nabídla udělat na snídani vajíčka se slaninou, a pak jsem se přesunula k nim a mimčům do obýváku. Tam jsem setrvala asi do oběda a po obědě jel Ian pro plyn do auta a koupit něco do "hardware store" - dělají totiž "basement" a pořád je to tam dost v rozkladu. Jsem zvědavá jeslti to bude do února hotový - nejdřív to totiž zamýšleli mit hotové už až přijedu..což nějak, zdá se, nevyšlo. Nabídl mi jeslti nechci jet taky, tak jsem souhlasila, a aspoň jsem si udělala projíždku po okolí. Všechny ty cesty a silnice mi přijdou na stejný brdo.No nevadí. Akorat jsem zvědavá na to, jeslti mě opravdu "donutí" sednout si za volant, to uz mi asi vadit bude:D. Tak jsme nakoupili vše potřebné, projeli to tak nějak kolem dokola abych viděla to úplně nejbližší okolí a jeli jsme zpět domů. Když už mluvím o baráku, mají fakt pěkný dům. I když ve skutečnosti je o něco menší, než se zdál na fotkách, ale mají to tu pěkné a utulné...a čisťounké a voňavoučké lol. Zvlášť na to, když Melissa pořád říká, jak nesnáší domací práce a housework. I když jak tu jsem třetí den, tak si říkám, že asi trošku před mým příjezdem uklidili. Každopádně se tu ničeho nemusím štítit, žádné drobky a jídlo na podlaze a všude jinde, jak tomu mnohdy bylo v UK, a podobně. Musím říct, že i můj  pokoj se mi líbí ve skutečnosti ještě víc než na fotkách. A konečně mám i svoji "walk in closet" - i se světlem!! Až na to, že se zatím tváří tak smutně prázdně, ale třeba se časem i zaplní, známe se:o).
Taky  mi zrovoznili laptop, ta zástrčka do zásuvky koupená v ČR mi totiž samozřejmě nefungovala, i když pak jsem to vykoumala a nacpu tam nabíječku do telefonu i od foťáku, ta "vidlice" do zásufky u laptopu je ale mnohem tlustší a nevejde se tam. Jelikož jsem v SF byla docela dost zoufalá, lehce jsem se naštvala a nějakým záhadným způsobem se mi to tam podařilo zarazit. Ale zpátky už to jaksi nešlo, ooops. Šikulka, no:o). Laptop tak sice fungoval, ale zase jak jsem to nemohla vytáhnout, tak to znamenalo, že bych si stejně musela obstarat novou zástrčku tak i tak, abych někam mohla v případě potřeby narvat tu nabíječku od mobilu a foťáku. I Ian to zkoušel vytáhnout a nic prostě. Ještě si dělali srandu, že jsem byla asi hodně rozzuřená, když se mi to tam podařilo tak vtlačit. Až pak donesl nějaký páčidlo jakože, ať to s tím zkusím, ale on že to zkoušet nebude pro případ že by to rozbil. Světě div se, já jsem to s vypětím sil nakonec vytáhla!! Dokonce se zdá, že to funguje, takže to budu používat jen na foťák a mobil, a do laptopu mi půjčili půlku šňůry z jejich laptopu, kupodivu funguje i v tom mým, takže mám vlastně americkej konec v závuvce. Tak ještě že tak, byla jsem z toho celá nesvá, že mi to nepůjde.

Tak jsem pak byla odpoledne chvíli na netu v obývaku s něma a do toho přišla nějaká známá na návštěvu, tak jsem tam s něma oxidovala i zbytek odpoledne. Ta známá zůstala až do večeře nakonec, a oni tak nějak počítali s tím, že tam s něma zůstanu i večer. To se mi líbilo, protože jsem aspoň neměla pocit typu "mám zůstat nebo ne", protože člověk nikdy nevím, někdy má pocit, že by je třeba i rušil. Bejbísové se odnesou do postele až po večerním krmení, to znamená tak kolem jedenáctý, takže když se některej vzbudil, aspoň jsem si ho vzala a cítila jsem se tak o něco užitečnější:o).

Pořád se mě ptají jeslti něco nepotřebuju, nebo kdyby mě něco na nich štvalo nebo mi nevědomky "dělali" něco co by se mi nepáčilo, nemám se prý stydět a hned jim to kdyžtak říct, a že doufají, že se budu brzo cítit jak doma:o). Kdyby to takhle vydrželo po celou dobu, zlobit se rozhodně nebudu, ba naopak!