U tří příšerek:o)

Prvních pár nocí u nové rodinky bylo opravdu krušných. Tedy, nenechte se zmást, rodinka to byla vskutku moc milá, jak jsem s oblibou říkávala, starali se o me "jak o vlastní", brali me se všemi mými klady i zápory, a jak by angličani řekli - they really made me feel welcome. To ovšem nezabránilo tomu, abych si prvních pár večerů nostalgicky neprohlížela fotky prvních holčiček Samanthy a Sidney a nebrečela steskem do polštáře. Jakožto člověk, který se snadno a silně dokáže upnout na jakékoliv dítě, se kterým stráví o trochu více času než pár hodin, to šlo opravdu na mou psychiku.

Anyway, jak už to tak u mě bývá, čas udělal své a i když jsem na Sam a Sid často vzpomínala, díru v mém srdci brzy vyplnila láska k novým příšerkám. Možná to může znít trochu nadneseně, ale moje tři nové holčičky jsem opravdu měla ze všech svých dětí nejradši, a i když jsem zatím nemela možnost poznat tu mateřskou lásku, lásku co cítíte k vlastním dětem, troufám si říct že ta moje k těmhle třem holčičkám se tomu směle vyrovnala.

Abych ale nejdříve představila rodinu - když jsem přijela, byla čtyřlená, po měsíci mého pobytu s nimi se ale stala pětičlenou:D. Tvořil ji HD Robin (aka Pumkin, jak jsem mu v soukromí ráda říkala - přezdívka, kterou ho nazývala HM:o). Ano, slovo Pumkin neboli dýně anglicky mluvící obyvatelé často s oblibeou používají vy významu "zlato, miláček". A s HM-australankou to opravdu sedělo, jakožto v Austrálii je dýně častým pokrmem, který právě HM často s oblibou a k potěšení všech ráda dělala. Tudíž situace když se mě ptala, jeslti na talíř k večeři budu chtít nandat i "pumkin" , se místo mě ozval HD: "yes, what did u say?" "I didn´t talk to you, i talked to Eva. " Well, but you said Pumkin..." :D LOL. Asi vám nemusím říkat, že za břicho jsem se smíchy popadala nejen já, ale i HM), ale to jsem trosku odbocila. HD pracoval jako barrister, čili právník, HM Georgina byla momentálně na mateřské dovolené, jak už jsem naznačila, a menší členové domácnosti a mé hlavní zájmy dění - starší, v době kdy jsem přijela ještě stále pětiletá India, a 16mesíční Isabella. A jako nejmenší člen, který se narodil zhruba po měsící od mécho příchodu - krásné miminko Christabel, která se rázem stala i něco jako mojí panenkou/plyšáčkem na mazlení lol:D. Nutno dodat, že to bylo opravdu rozkošné miminko:o).

Jakkoliv idylické by se sžití s touto rodinou mohlo zdát, ne vždy tomu tak bylo. Můj příchod do rodiny, dalo by se říct, provázely ne zrovna idylické události. Pravda, v době mého příchodu už to nebylo díky bohu úplně nejčerstvější, pro rodinu však stále velmi citlivé téma.

Cca před deseti měsíci než jsem přišla, rodina totiž už pětičlennou rodinou byla. Ano, měli ještě, v té době sotva tříletou, holčičku Jemimu. A s ní také slovenskou au-pair Zuzanu, která řídila. Bohužel. Řízení se jí totíž stalo osudným. Jednoho, žřejmě velmi ošklivého deštivého dne, potom, co jela Jemimu a Indiu vyzvednout ze školy/školky vjela na jedné křižovatce přímo do protisměru. Napálila to rovnou do náklaďáku. Sama byla na místě mrtvá, Jemima ještě chvíli bojovala o život, který po několika hodinách prohrála a India, těžce zraněná úspěšně bojovala o své místo na zemi. Navzdory těžkému zranění mozku a tomu, že musela strávit několik měsíců v nemocnici, musela se učit vše od začátku, včetně chůze, mluvení atd., teď prospívá jako každé dítě jejího věku. Až do letošního léta (2010) ji tuto nepříjemnou událost přípomínala jen ošklivá velká jizva na pravé části čela, avšak díky zázrakům plastické chirurgie, už jí ani pohled do zrcadla nemusí připomínat to, co se před cca třemi lety stalo. Ona jizva ve mě vždycky vzbouzela neuveřitelnou lítost/empatii/ochranářské pocity k Indii. A jak asi nikomu nemusím moc naznačovat, život s rodinou, která přišla o svoje dítě nebyl vždycky easy-peasy. Tedy, na jejich obranu musím říct, že když jsem kvůli tomuto k nim se smíšeným pocity jela, očekávala jsem to ještě horší. Vlastně se sama divím, že si vůbec jeste někdy ap do baráku vzali. Po nečem takovém už bych jen steží mohla svěřit sveé děti, jakožto to nejcenejší co mám, do rukou někoho cizího, natožto do rukou cizí mladé holky. Né že bych předtím už děcka nestřežila jako oko v hlavě, ale od té doby, jsem se naučila být ke svěřeným dětem ještě mnohem obezřetnější. Ono přece jenom, když slyšíte nějaké tragické historky z druhé, (třetí, čtvrté,..) ruky, je to něco jiného, než když to máte, takříkajíc nadosah. Najednou se to, že se něco může stát, zdá mnohem reálnější.

HM asi nikdy nebyla klidný/flegmatický typ, ale myslím, že potom co se stalo, občas byla ještě víc výbušná/opatrná/cholerická. Nenacházím ta spravná slova čim ji popsat. Zkrátka a dobře, i když byla vždycky ochotná/ohleduplná/hodná a všechno, občas vyšilovala kvůli úplným blbostem. Ehm..často a hodně. Obzvlášť potom, co se narodila malá Christabel, ono taky ještě popordní "deprese" taky udělá své, že. Takže když ji očas chytila taková "rvavá" klidil se a měl na pozoru celý barák. Ano, nejen že to dost často schytali děti, ale i já a hlavně HD, kterého občas dokázala sprdnout stejně jak dvouletou Isabellu. Vlastne její nervozita se tak nějak projevila až po narození mimča:o).