A tak mě koncem dubna 2008 osud zavedl do Severního Yorkshiru. Kde mimochodem jsem, o více než dva roky později, doteď. A to se mi sem původně ale vůůůůůůůůůbec nechtělo. Potom, co mi rodina číslo 1. sdělila, že musím odejít, jsem se pořád tak nějak nechtěla smířít s "prohrou", resp. pořád jsem doufala, že si uvědomí, že to vůči mě není tak úplě fér, a že mi dají ještě přece jenom šanci. (Přece jenom jsem viděla e-mail otevřený pro minulou ap, kde psala "I feel so bad because of Eva" a to mi aspon dávalo maličkou naději. Bohužel neúspěšnou, a tak jsem novou rodinu začala hledat až když už mi vážně začlo téct do bot. S několika slibně vypadajícíma rodinama z okolí jsem pořád oddalovala setkání, právě z toho důvodu, že jsem doufala, že přece jen na rodinu novou nedojde. S jednou jsem si volala přes telefon, docela doooost podrobé interview a měli zájem o tom se se mnou sejít. Jelikož jsem to pak pořád oddalovala, asi z toho vycítili, že si nejsem jistá, jestli tam chci nebo nechci jít, a tak se mě potom už neozývali. A tak mě nezbývalo nic jiného než hledat nanovo. Moje podmínky - zůstat někde v okolí a mít rodinu s dětma do čtyřech let, resp. "čím menší tím lepší" už senajednou nezdály tak důležité a já posílala žádosti hlava nehlava. A tak také došlo na moji budoucí rodinu. Anglicko-australská rodina, jejíchž profil mě něčím zaujal, a přesto několika málo fakty odrazoval - jako první "nejdůležitější" fakt byl, že bydleli až na samém severu Anglie. A to bylo místo, které mě nikdy moc nelákalo, resp. nic jsem o něm nevěděla:o), a přece jenom kolem Londýna mi to přišlo i "bezpečnější"?? To asi nebude to správné slovo, ale proste jsem si tam přišla víc v bezpečí - v té době jsem tam měla sestřenku v Londýně, a i když z nás nikdy nebyli největší kamarádky, věděla jsem, že by mi kdyžtak v době nouze pomohla, případně poskytla přístřeší. Koneckonců mi už jendou za doby působení u první rodinky udělala průvodkyni po Londýně a já jsem zjistila, že vlastně není vůbec tak špatná a přišlo mi škoda, že vlastně nejsme vůbec v kontaktu jinak....ale to už by zase bylo na jiné vyprávění......dalším faktem, který se mi moc nezamlouval bylo, že rodina na svém profilu psala že "jim přijde říct fér, že jedna z jejich dcer byla zabita". Nevěděla jsem co si před tím představit, ani jsem pořádně nevěděla kdy se to událo a v emailech mi bylo blbé se jich ptát, protože by to asi nebylo příjemné mě, stejně tak jako jim. Komunikace s HM se mi ale strašně líbila, zdála se fakt milá a hlavně se mnou soucítila co se mojí tehdejší situace týkalo, takže to bylo taky v tom momentě jako další plus:D. Mimo to mi sama od sebe nabídla kontakt na předešlou au-pair, Luciu ze Slovenska. Samozřejmě jsem neváhala a hned jí napsala e-mail. Narozdíl od Slovenky na kterou jsem měla kontakt v první rodině, a která se mi nenamáhala nikdy odepsat, mi Lucia obratem poslala sáhodlouhý e-mail. Rázem mi i ona byla takhle na dálku sympatická a navíc mi rodinu tak krásně popsala, že jak si z toho všeho co jsem prožívala moje hormony se mnou zahrávaly, moje oko nezůstalo suché:o). Ještě teda budoucí HM chtěla kontaktovat tehdy současnou rodinu, která mi vlastně sama reference nabízela. A tenkrát si me Georgina, budoucí HM získala i tím, že na sdělení, které znělo něco jako ze, Eva je velmi dobrá s dětmi, nemám problém s tím říct, že je upřímná a důveryhodná, k dětem velice hodná a má obrovskou trpělivost. Jediný problém je, že je docela stydlivá, každopádně s dětmi takový problém nemá a nekonečné hodiny vydrží předstírat že je kočka, s mojí čtyřletou která má obrovskou představivost. A Georgina ji na to napsala, že musí říct, že teda ona by rozhodně taky měla zábrany před dospělýma, kdyby si měla hrát na kočku. Hahaha. Pobavilo a potěšilo rozhodně:D. A jelikož zrovna tenkrát se starší dcerou měla cestu do Londýna, domluvili jsme si tam setkání, i když obě strany už to považovaly jen za jakousi formalitu. Najít se na Waterloo station už nebyl zas až takový problém, Georginu, jakožto vysoce pregnatní ženu vážně nešlo přehlídnout:o). Náš "meeting" vidím před očima, jako by to bylo teď. Anyway, setkání proběhlo ve velmi pozitivním/kamárádském duchu a bylo to jen takové ujištění, že jsme se jeden pro druhého opravdu rozhodly. Snad jen smutek nad tím, že budu muset opustit svoje první holčičky, které jsem si opravdu zamilovala, to trochu kazil. Jako bonus nezapomenu na to, že jsem se asi tvářila opravdu nešťastně, jak jsem veděla, že se mi bude stýskat po dětech, že to přimnělo Georginu zeptat se na to, jestli jsem opravdu happy s tím, že jsem se pro ně rozhodla. V slzách jsem jí tam ze sebe soukala že opravdu happy jsem, ale že jsem jen sad to leave the girls:o). Když mi na vlakáči koupila slevovou průkazku na vlak, do které za mě investovala nějakou tu libru, konečně jsem pochopila, že si to už se mnou doopravdy nerozmyslí, a tudíž mám kam jít a nemusím se jako sedláci u Chlumce vrátit zpět domů.
A tak me kolem 20.dubna odvezla rodina na vlakac v Readingu i s mými peti svestkami (a ze jich bylo hodne) a už jsem si to pendlovala do Londýna, kde na mě díky bohu čekal na Paddingtonu nový hostotec, protože sama bych se moc daleko s tricetikilovým kufrem, malým patnáctikilovým kufrem, batohem narvaným k prasknutí a kabelkou v ruce, opravdu moc daleko nedopravila. Už i z přestupu od nástupiště k místě srazu pod velkými hodinami na Paddingtonu mě lidé zastavovali a ptali se jeslti jsem "alright", a pak se dokonce našel i anglický gentleman, který mě pomohl můj náklad prenést pres schody:-D. Počasí tehdejšího dne přesně vyjadřovalo moji náladu - poušmourné, šedé, chladné a zamračené.
