Holanďani

A tak mě čekal další, pro mě už tak dobře povědomý proces hledání nové rodiny. Samozřejmě ho provázelo pár komplikací, jelikož k mým (ne)náročným požadavkům přibyl i jeden navíc - zůstat co nejblíž u Thirsku nebo alespoň v North Yorkshire. Přeci jenom, za ten rok jsem si tu už tak nějak stačila "vypěstovat" svůj život, znala jsem okolí, měla tu pár kamarádů, a hlavně jsem chtěla pořád zůstat nablízku svých milovaných příšerek. Loučení s nimi bylo víc než těžké, probulela jsem kvůli nim dny a noci (doslova). A vůbec, asi se mi po nich stýskalo víc než po svém vlastním domově, kdy jsem odjela do UK  po prvé. To asi mluví za vše. Když jsem asi po cca 4, 5 měsících jela navštívit Příšerky, při loučení s nimi se mi do očí automaticky začaly hrnout slzy, jako kdybych od nich teprve odjížděla a následně jsem prořvala celou cestu domů vlakem. Až mě asi samotnou překvapilo, jak moc mě to i po tom (skoro) půl roce pořád "bralo":(. Dodneska mám schovaný email od Indie, který jsem dostala následně potom, co jsem od ních na konci února nadobro odjela:
Dear Eva,

I miss you"I love you to.I wish you had not left Eva.


Love from

India

(překopírováno z mé mailovky:o)).

No řekněte, neměli byste taky krodýlí slzy??!!

Bohužel nemám čas rozepisovat se moc o hledání nové rodiny, každopádně nakonec jsem měla i z čeho vybírat. Mým přísným okem prošly dvě rodiny, jedna  s tříletým klučinou, která ještě nikdy ap neměla, bylo to "typicky yorkshirská rodina", taková trochu hektická, která na mě neudělala moc dobrý dojem. Teda, rodina to asi byla milá/hodná, ale stoprocentně mě nezaujaly, a myslím, že v tom spíš hrály naše/moje povahy, a neví jestli bych tam s nim dokázala být 100% spokojená. To, že si Sharon (ta, co mohla být moje hm) na náš meeting přivedla svoji mámu, na mě taky nejlepší dojem neudělalo a stejně tak i to, že bydleli v Beverly blízko města Hull - čili docela štreka od Thirsku ( myslím že už je to spíš South Yorkshire než North Yorkshire) na mě zrovna moc velké pozitivum nemělo.

A tak se mým dalším noým domovem stala rodina Mooren bydlící v Yorku. Byla to malá rodina, čítající pouze mámu Kris, tátu Falca a 18měsíční Pauline. Navzdory anglickému bydlišti to však nebyla rodina anglická ale rodina pocházející z Holandska a žijící v UK po dobu roku  a šesti měsíců - čili o pár měsíců méně než já v té době.
Jelikož Falco pracoval jako "technical ingeneer" pro vlakovou společnost a byl velice zaneprázdněný. Stejně jako já docela introvert, a jelikož chodil domů až tak kolem sedmé hodiny, moc jsem se s ním vlastně nepotkávala. Kris, zvláštní to žena, pracovala na poloviční úvazek jako zdravotní sestra v nemocni a stejne tak i studovala na zdravotní sestru, takže též docela zaneprázdněná. Proto jsem s Pauline trávila docela hodně času, který závisel na tom, jakou směnu zrovna Kris pracovala. Někdy to však bylo až téměř 10-12 hodin denně, to mi však ale vůbec nevadilo. York, jakožto úžasné historické městečko, které jsem si brzy zamilovala skýtal nevyčerpatelnou spoustu možností jak trávit volný čas s dětmi i bez nich. Měla jsem s ní tak "volné pole působnosti" a mohla jsem nám naplánovat den jak se mi zachtělo. Chodili jsme do různých playgroup a babygroup, baby sign, kinder music, když bylo hezké počasí, často jsme běhali a kopali si s míčem na přilehlém travnatém hřišti hned před domem, nebo šli na celý den do "Rowntree parku", který jsem milovala a kde jsem i já sama často trávila svůj volný čas za slunečného počasí....Občas jsem nám domluvila "playdate" kdy za námi párkrát přijela kamarádka starajícího se o čtyřletého Bobbyho,který si Pauline okamžtě oblíbil. Děcka se tak mohli vyřádit v parku, nebo z návštěvy muzea, kde se našlo něco pro všechny z nás, a my jsme si aspoň při tom mohly pokecat:o).

Měla jsem i štěstí, že hned v naší ulici bydlela Katka, Češka provdaná za Angličana, která měla jen o měsíc mladšího klučinu než Pauline. Kamarádila s ní i Kris, takže jsme měli takovou společnou kamarádku. A občas bylo fajn, mít s kým zajít s děckama ven, nebo jen tak na kafe, když bylo hnusné počasí. Dominik byl mnohem živější než Pauline, takže samo o sobě vždycky bylo o zábavu postaráno.
Jako asi všude, ne vždy všechno bylo tak růžové, jak by se mohlo zdát. I když Pauline byla na první pohled hodné a docela tiché dítě, Příšerky si nasadili docela vysokou laťku a mě nějaký čas trvalo, než

jsem si k ní našla vztah. Když jsem přišla, tak to tedy bylo ještě spíš takové mimino, ale její chování mi občas dalo zabrat. Teda, když jsem s ní byla doma sama, nebyl nejmenší problém, horší bylo, když se poblíž vyskytovala máma. Asi by mě každej řekl, že to je přece normální, já bych si však dovolila nesouhlasit. Ono to totiž nebylo v Pauline, ale mámě. Jak už jsem na začátku příspěvku naznačila, Kris byla taková "zvláštní". Těžko se to dá popsat, ale později, když jsem se sešla s jejch bývalou ap a ted současnou, shodli jsme se n tom všechny tri.  Pac milí Holandani tak trochu praktikují to, o čem člověk vždycky slyší a čemu se u nás říká styl západnií výchovy. A to mluví za vše. U všech svých anglických dětí, a i u těch co jsem jen potkala, jsem se sice s nějakými rozdíly třeba taky setkala, kazdopádně nebyly tak markantní a vetšinou rodiče sami nechteli mít z dětí nějaké spratečky, tudíž je uměli sprdnout, pokárat, potrestat, říci jim "ne" apod. To se v této rodině rozhodně nevedlo (a jak vím stále ani nevede:o)).
Já jsem se s ní však nějak nemazlila, a když jsme doma byli sami, tak jsem si ji vždycky nějak zpracovala podle svého. Tím nechci říct, že jsem na ni byla nějak extra přísná, to vůbec ne, ale prostě jsem nad ní jen držela "pevnou ruku" když bylo třeba, a že to zabíralo! Máma si od ní klidně nechala po hlavě skákat (někdy skoro doslova!), a neměla ji vůbec pod kontrolou. Sledovat to, mi občas dalo zabrat hodně nervů, až jsem radši kolikrát musela odejít z místnosti, abych to nevidela. Jakožto "mladé bezdětné telátko" jsem jí nechtěla radit při výchově jejího vlastního dítěte, přesto jsem si ale neodpustila nenadhodit jí, že je potřeba být více "strict", zvlášt poté, co se mě i Kris sama ptala, jeslti si myslím, že Pauline hodně rozmazlují. :o)). (nééééé, vůůůbec ale vůůůůbec nerozmazlujete:D). Někdy nad mými názory souhlasně pokyvovala hlavou, u toho ale i zůstalo.
Někdy jsem si však připadala jako její matka sama. Rodičové si ji totiž občas jen těžko sami zvládli "ukočírovat". Nestalo se jedenkrát, že jsem občas přišla dolů ve své době off, a HM mi začla hlásit jak s malou chtěla jít ven v tak krasném počasí, "but she took soooo long" (myšleno malou), jako že ji nemohla oblíct například, protože se malá vztekala a řvala. Je jasné, že tak malé dítě nebude oblečené během dvou minut, ale s HM to vzdycky fungovalo taktikou přemlouvání (na které se samozřejmě od Pauline nedočkala žádné reakce). Tak jsem někdy nastoupila já, prostě jsem jí chytla, řekla, že jí obleču, a ať se jí to líbílo nebo ne, vždycky jsem to na ni navlíkla. Zajímavé, že to se mnou vždycky bylo bez řečí a řvaní:o). Tedy, samozřejmě až na nějaké výjimky lol!
Ten samý kolotoč se ale každodenně opakoval i u stolu s večeří. Pauline si nechtěla sednout do své židličky, vzpouzela se, vzpírala, řvala, zkrátka a dobře, často to skončilo tím, že se rodiče vzdali, a nechali jí radši pobíhat kolem. Na moje nervy to bylo opět trochu moc, tudíž jsem vždy musela zasáhnout já a usadit ji. Přitom vždycky stačilo tak málo, zakročit pevnou rukou a odreagovat ji něčím jiným:o). No, naposledy jsem je videla někdy v létě, (potom co už jsem s nima více než půl roku nebya), a podle všeho se od mého odchodu vůbec nic nezměnilo. Pauline jim stále řídí domácnost, stále rozhodue o tom, jaké botičky a kdy si nazuje, ve třech letech stále není  povzbuzována aby jedla příborem, ba naopak - Kris ji ještě povzbuzuje jezením rukou, přičemž jídlo je všude kolem, a jako bonus nakonec, ji stále (!!!) v jejích více jak třech letech KOJÍ!! 

Když bych to měla shrnout, soužití s holandany bylo vcelku pozitivní, nevím jen, jestli jsem tam byla 100% happy, prostě výše zmíněné dronoti, at už se týkaly vychovávání Pauine, nebo jen toho, že byli sami o sobě "trochu zvláštní", to, že mě moc nezahrnoali do rodinného života a jen asi dvakrát mě pozvali na nějaký menší výlet, zapříčilo mé občasné stížnosti, které jsem psala holkám na forum:o). I když  jsem nakonec zůstala asi o čtyři měsíce déle, než zněla naše domluva, odejít od nich však ani tentokrát nevyplynulo úplně z mojí stany (i když jsem o tom několikrát sama přemýšlela). Jelikož Pauline se zrovna začínala rozmlouvat, a já jsem s ní mluvila anglicky a trávila s ní víc času než rodiče, měli strach, že aj bude umět líp než rodnou holandštinu. A tak bylo rozhodnuto, že potřebují holandskou aupair. Sice to pro mě bylo překvapení, ale asi mi víc bylo líto toho, že budu s největší pravděpodobností muset opustit milovaný York. A taky jsem byla trochu naštvaná, že asi měsíc předtím než mi to oznámili, mě podporovali v tom, přihlásit se na místní college ke studium NVQ in childcare. Nakonec jsem byla ráda, že jsem byla tak na vážkách, jeslti se přihlásit nebo ne, pač to taky mohlo dopadnout tak, že bych se přihlásila, vyhodila za to veškeré úspory a nakonec bych byla bez práce a střechy nad hlavou.
Když jsem překousla tohle všechno, ješte ten den jsem se vydala do hledání nové rodiny, a během pár dnů jsem měla náhradu. Vlastně ještě dřív než Holandani, kterým pak bylo pěkně ouzko, pač datum mého odjezdu se blížil, a oni stále nikoho neměli:o). Pro mě to bylo aspon malé pomstychtivé zadostiučení lol!