Moje první anglická rodina se náchazela v hrabství Berkshire, v malinké vesničce Arborfield Cross, asi 7 mílí vzdálená od poměrně velkého a známého města Reading západně od Londýna. Nacházely se v ní čtyři členové:
Maminka Andrea, tatínek Martin a dva menší členové a hlavní objekty mého zájmu a příjezdu - čtyřletá Samantha a dvacetiměsíční Sidney.
Rodinka to byla opravdu milá, a pozitivní pocity mnou tříštily hned od prvního setkání na letišti, kam mě
přijela hostmom s holčinami vyzvednout. Dokonce i dorozumívací obavy se rázem ukázaly jako zbytečné, stejně tak jako strach, jak mě holky přijmou. Pravda, Sidney to chvíli trvalo, ani ne tak když jsme byli sami doma, jako když byla někde po boku máma, a čtyřletá Samantha byla takové "outgoing child" už od prvního momentu. Od první chvíle mě nestačila objímat a sedat si mi na klín a ukazovat mi všechno možné a nemožné a neustále mi něco vyprávět, a to, že mi přece jenom chvíli trvalo si přivyknout jejímu dětskému hlásku a rozumět jí všechno, jí ale vůbec nevadilo:o). Musím říct, že její přístup a její spontánní povaha mi asi hodně pomohly v prních chvílích zvykání a zaklimatizování se. Díky ní jsem se hned opravdu cítila jako člen rodiny - aspoň trošičku. Zvlášt to, že mě nikdy nezapomněla vyjmenovat a zahrnout při každé činnosti, která se měla dít, mi vždycky vykouzlilo úsměv na rtech. Prostě měla mámu, tátu, sestru Sidney a Evu:o). Moje schedule byla docela naplněná, to mi ale vůbec nevadilo, aspoň jsem si připadala strašně důležitě a busy a hlavně jsem ani neměla čas mít nejaké myšlenky na to, jeslti se mi stýská po domově či ne. Vlastně se tomu dnes možná sama divím, že jsem si skoro na "doma" ani nevzpomněla. A to jsem měla jen omezený kontakt s rodinou - přístup na net jen z jejich počítače a jelikož jsem tam nechtěla vysedávat moc často, omezilo se to tak na večer jednou za dva dny, a ani mi to nevadilo. Většinu času jsem trávila s malou Sidney, navštěvovala s ní různé babygroups a playgroups, čas od času šla vyzvednout starší ze školky a pak jsem je obě hlídala do odpoledne, než se vrátila jejich máma. Dvakrát týdně jsem chodila na jazykový kurz do Readingu, kde bylo spousta studentů, au-pairek a mladých lidí....Měla dva extra joby, kdy jsem si jednou týdně přivstala a jela s hostdadam k nim do firmy jim tam trošku pouklidit, a druhá byla chodit každý pátek k sousedům na úklid celého domu a nějaké to žehlení, no vážně se všechno zdálo ideální. Možná až moc. A tak jak to už tak bývá, něco se muselo pokazit....
Cca přesně po měsíci mého pobytu - hned potom, co se rodina vrátila z prodlouženého víkendu na Slovensko, kde byli navštívit dvě z jejích bývalých slovenských au-pair, mi HM začla klást otázky typu jak se mi tam u nich líbí, co se mi na té práci libí a nelíbí nejvíce, jak jsem spokojená s tím a tím, a jestli si nemyslím, že bych třeba mohla být štastnější s jinou rodinou!!! Ten poslední dodatek působil jako rána pod pás a me v hlavě okamžitě začal zvonit výstražný alarm. A taky že jo. Nakonec z ní vylezlo, že jejich bývalá aupair se rozhodla vrátit zpátky do UK a i když předtím říkala, že už by si tu chtěla najít nějakou pořádnou práci, nakonec začla znovu pochybovat o své angličtině a chtěla se vrátit k "mé" rodině. Navíc jsem prý také nebyla dostatečně autoritativní a striktní k dětem a moc tichá. Což to by se asi divili, jak jsem si děti dokázala srovnat, když jsme tam byli sami. Přece jenom ono je to něco jiného, když jste sami vlastním pánem a když máte za zadkem rodiče, že. No co vám mám povídat, všechno tohle bylo jako opravdová rána pod pás, a já jsem se cítila jako když mě někdo polije ledovou vodou. Stálo mě to hodně vypětí a slz, zvlášť jsem si nedokázala představit opustit ty děti, které mě neskutečnou rychlostí přirostly k srdci. Možná až moc. Po tomto rozhovoru jsme si dali ještě čas na rozmyšlenou, a nakonec 20. dubna padlo jako moje "deadline" kdy jsem si musela najít buď jinou rodinu nebo odjet domů. Za žádnou cenu jsem se nechtěla vzdát, a tak jsem zasadila profil na aupairworldu číslo dvě a nestačila hledat. Zároveň jsem tomu ale pořád odmítala uvěřit, že odtud vážně musím odejít, vždyť v mých očích klapalo všechno perfektně, a jeslti v jejich ne, myslím, že bylo fér mi to říct aspoň předem nebo mě nějakým způsobem varovat??!! Rozloučení nebylo snadné, každopádně teď , s odstupem času toho rozhodně nelituji. Právě naopak, protože brzy na mě čekala ještě mnohem lepší rodina:o). A jak se říká: Everything happens for a reason, takže věřím tomu, že tomu tak doopravdy bylo...A taky, když se na to tak zpětně dívám, tak si říkám, že to přeci jen možná nebylo tak ideální jak se zdálo.
