Thursday 30 December 2010

Hladomorci

A tak jsem skončila u Joanny a její povedené rodinky, kde jsem strávila následujících pět měsíců. I když jsem se na to snažila dívat nezaujatě a zapomenout všechny problémy, které jsem znala nazpamět od Leni, musela jsem jí dát v něčem za pravdu.


Snažila jsem se, né že ne, a první u koho vždycky hledám chybu, když nastanou problémy jsem JÁ, ale tentokrát jsem pochopila, že tomu OPRAVDU bude jinak:o). První dny se zdálo všechno ok. Kromě toho, že mi lehce neseděla má "schedule". Měla jsem "pracovat" 25 hodin denne. V matematice jsem nikdy nebyla zrovna nejbystřejší (:oD), ale ať jsem počítala jak jsem chtěla, při cca 9-10 hodinach denně, (s tím že čtvrtek a víkendy byly "off"), mi to prostě 25 hodin prostě nedávalo:o). Což o to, mě by to nevadilo, převážně jsem stejně "jen" hlídala děcka, ale šlo mi o princip, protože mi samozřejmě bylo placeno jen za těch 25hodin týdně. Posléze mi byla dán jakýsi týdenní plánek, kde jsem měla všechno vypsáno. Zase, ať jsem počítala jak jsem počítala, vždycky mi to dalo nejmíň 40 hodin týdně. Joanna to však měla na tom plánku rozpočítano jako 25 hodin!!! Opravdu byla tak blbá/hrála blbou/nebo si myslela že já jsem tak blbá a sežeru jí to??! Její strategie spočívala v tom, že nepočítala "nap times", čili dny, kdy jsem tam měla jen mimčo a kdy měl spát. Ano, opravdu NĚKTERÉ dny spal cca tři hodiny denně (1,5 dopoledne a 1,5 odpoledne), nebylo tomu tak však KAŽDÝ DEN. Nehledě na to, že většinou jsem byla zaměstnána i tak - jeho spánek byl jediný čas, kdy jsem se já mohla pustit do žehlení ( popřípadě úklidu koupelny a dětských pokojíků). Někdy jsem si šla samozřejmě dáchnout i k internetu apod., ovšem, i když spal, musela jsem být ve střehu a poslouchat kdy se probudí, nemohla jsem si jen tak odejít ven, čili jsem pořád "pracovala". Nehledě na to, že bylo spousta dnů, kdy nespal VŮBEC nebo jen zlomek toho, co spát měl.

Nebyla jsem si jistá, jestli jen nejsem paranoidní a jestli jsem jenom díky Leni neměla automaticky zafixováno, že je to "špatná rodina" a tak jsem hledala chyby i tam, kde bych je obyčejně nehledala, nebo co bych normálně prošla mávnutím rukou.

Své obavy jsem ovšem zmínila Claire, která mě nejen ujistila v tom, že opravdu paranodiní nejsem, ale měla z toho docela oči navrch hlavy, že mě milá rodinka pěkně "využivá". Vlastně tak nějak i s její pomocí a podporou to šlo všechno "ven", a poté co to "Joanna musela prodiskutovat s Mattem" - tak asi jako všechno, bylo rozhodnuto, že mi bude přidáno pět liber TÝDNĚ (ha-ha-ha-ha), plus že se mi budou snažit ubrat několik hodin (ha-ha-ha). Ze začátku to i docela dodržovali, s tím, že jsem v pátek "pracovala" jen dopoledne cca tři hodiny, to opravdu dávalo o pár hodin méně. Což během pár týdnů zase nebyla pravda a dokonce posledních asi šest týdnů jsem opravdu měla děcka na krku od 8rána do 8večera, v pátky ještě dýl, takže rodiče je videli jen asi na pět minut ráno a přicházeli domů, když už detičky byly vykoupané, napapané a uložené v postýlkách kde už si krásně spinkali. Chudáci děti, fakt. Nehledě na to, že to co jsem dělala byla práce opravdu jak pro nanny, nemluvě o tom, že to bylo doooost namáhavé občas:D:D:D.

Tato rodina se o mě nikdy nestarala jako o člověka, bylo jsem jim kromě mých "hlídacích služeb" ukradená. Jejich "could u do me a favour" bylo na denním pořádku, když jsem naopak měla požadovat nějakou "laskavost" já od nich, málokdy se mi dostalo kladné odpovědi. To, že jsme bydleli na nejzapadlejší vesnici v celé Anglii, celou situaci nedělalo o nic snadnější. Každý výlet, každé setkání se s kamarády, dostnání se do "civilizace", do obchodů, kamkoliv tak představovalo problém předcházející velkému plánovaní, modlení se, aby počasí bylo co nejvíc vyhovující, popřípadě fyzickou zátěž v podobě šlapání na kole X mílí, popřípadě někdy až pětimílovou procházku. Jo, ono je někdy docela příjemné, jet se projet na kole nebo projít po Yorkshírské countryside, já sama jsem docela fanynka chození. Né však když se vydáte na výlet do vzdálenějšího města. Musíte vyrazit nejmíň 2hodiny předem, než vlastně potřebujete, aby jste stihli chytit autobus v nejbližším městečku, kde když máte štěstí, můžete tuto veřejnou dopravu zachytit i třikrát denně:o). Nehledě na to, že když je psí počasí a prší, máte mnohdy smůlu se vůbec někam dostat.

To, že mi Joanna jednou za čas řekla jeslti nechci někam svézt, že jede tam a tam, jsem brala jako naschvály. Nesčetněkrát jsem jí ríkala, jestli by mi mohla říct o trochu dřív, než mezi dveřma, když odcházela. Marně. Asi nikdy nezapomenu na strastiplnou cestu, kde jsem se večer na podzim 5mil ploužila neosvětlenou silnicí mezi poly a lesy, což by se dalo i přežít, nebýt poslední míle. Vesnice se totiž nacházela v tzv "deer and bison park", čili park s jeleny, popřípadě krávami, bizony a jiným zvířectvem, které po vesnici volně běhalo. Někdy nebylo moc příjemné tam jít ani za denního světla, natožpak v černočerné tmě. Tu noc jsem se začla i modlit:o)!!! Ono když vám dvakrát milá rodinka sama předem řekne, ať nepočítám s tím, že by mě jeli ty cca 4míle vyzvednout, vás pak veškerá snaha někoho se doprošovat lehce opustí.

Dalším problémem, z čehož už tak trochu napovídá titulek článku, bylo jídlo. Po příchodu do rodiny mi bylo řečeno že "u can help yourself to whatever u want". Po třech dnech mi však bylo sděleno, že "we need to talk". S očima navrch hlavy, co jsem udělala špatně, jsem Jo obezřetně následovala do kuchyně, kde jsem byla dovedena k lednici. Otevřela a pronesla: "Please, can u NOT eat this this and this??!!! WTF??!!! Jen jsem se na ni nevěřícně podívala a řekla "ok", s tím, že z toho chce asi něco během týdne vařit. Nechtěla. Potraviny, kterých jsem se nesměla dotknout se postupně rozšiřovali (ono taky v tý lednici většinou stejně nic nebylo), že jsem si vlastně mohla vzít jen chleba. Popřípadě nějakou zmraženou srajdu, která se jen strčila do mikrovlnky a byla slevněná na libru. Později k tomu přibyli i cedulky, kterémi byli jednotlivé potraviny "označkované". Ne, opravdu si nedělám srandu. K tomu mi v kuchyni byli zanechávány "dopisy" velikosti A4, kde mi bylo řečeno co všechno smím a nesmím sníst. Prosím, ovoce nejez, to nech pro Nell. Jestli nějaké chceš, kup si svoje. PS: Banány v lednici nech pro děti. apod. Když mě měla přijet návštěva na víkend, bylo mi řečeno co všechn si máme koupit na jídlo. Snídaně, mléko, čaje, kávu, svačiny, večeře. Ano, dala si tu práci to tam všechno vypsat. Vždycky jsem přemejšlela, jestli jsme vůbec mohli používat jejich vodu a dýchat jejich vzduch??!!! Když jsem pak náhodně při hledání ovladače k dvd našla schované zásoby brambůrek, čokoládiček atd. v obývaku, bylo to opravdu moc i na mě!!!

Často mě také bylo vytýkáno že jsem hlučná. Já! JÁ!!!!! Ten kdo mě zná, by se tomu mohl leda tak od srdec zasmát. Vždycky jsem byla dostatečně ohleduplná, abych si nepouštěla hudbu/filmy příliš nahlas, ono to ani v pc moc dobře nahlas nejde, a při telefonování skypem jsem se taky snažila mluvit potichu. Když na mě přišel, ať jsem potichu, i když jsem do skypu NEMLUVILA, byla fakt poslední kapka!!! GRRRR!!!! To, že když jednou odjeli na víkend pryč a vypli mi doma teplou vodu, snad ani nebudu zmiňovat:o)!

Nemá snad ani cenu zmiňovat jak probíhala naše "dovolená" v Cornwall, na kterou mě vzali. A která spočívala v tom, že rodičové si seděli v restauraci, já jsem byla poslána s dětmi na MRAZIVOU pláž, popřípadě zavřena v AUTĚ, když už na pláži byli k neutišení. Mě by se tam taky moc nelíbilo, kdyby mě tam někdo vystrčil v plavkách, když já jsem byla navlečená v riflích, triku s dlouhým rukávem, mikině, bundě, šátku a ještě jsem klepala kosu!! No comment!

Jelikož jsem se rozhodla dát si od Anglie pauzu a vyskytlo se mi něco nového, rozhodla jsem se odejít dva měsíce před Vánocemi, což byla původně naše dohoda. Musela jsem si v ČR zařídit stejně milion dalších věcí, takže to tak i tak bylo nezbytné.

S tím oznámit to rodině jsem však měla docela stresy, nevěděla jsem jak se zachovají. Nakonec jsem se rozhodla dát jim měsíc na to, sehnat si někoho jiného. Nebyla by to moje povaha, říct jim to třeba jen předem, jak mi bylo všemi ostatními razeno:o)! Rodina to vzala (překvapivě) docela ok, neodpustili si však pár posledních naschválů před odjezdem. Nutno podotknout, že ještě předtím se mě bezúspěšně snažili přemluvit k tomu, abych si jen udělala doma čtrnáctidenní dovču, kde bych si všechno vyřídila a pak se vrátila zpět. I letenky by mi byli zaplaceny!!! Tůůůůůůůůůůůůůdle :P!!!

Nakonec se mi dát jim měsíční echo předem těžce nevyplatilo, protože já sama jsem byla vyhozena tejden před tím, než jsem měla letět domů. Sranda! Díky bohu, že mi kamarádka poskytla přístřeší a pomohla se stěhováním a posléze s odvozem na letiště. Na věky věků ji zůstanu vděčná za to, jak o mě bylo vždycky postaráno:o)).

Před odchodem od rodiny mi však bylo zkontrolováno, jestli v pokoji vše funguje, nic nechybí a je dostatečně uklizeno. Srandu si opravdu nedělám. Sám pan domácí se přišel kouknout do každého rohu, zkontroloval každý kohoutek (asi jestli teče nebo není ucpaný LOL), jeslti tam někde nění smítko nebo pavučina navíc, ODKLOPIL DOKONCE I VÍKO WC - and i kid you not!!! Podíval se do každé poličky atd. Komedie hadr!

Komedie pokračovala i při loučení - při loučení, kdy mě milá Jo objímala a líbala, a hlavně dojetím BREČELA. Ano, ona BREČELA. Brečela protože se jí bude stýskat a budu jí chybet. Ha-ha-ha. Ano, chybět jim určite budu, ale proto, že takovou debilku, která by si nechala všechno líbit a ani by necekla a navíc by v ní mohli mít důvěru, že se jim dobře postará o dvě malé děti jen tak nenajdou.

Opustit tento dům byla neuveřitelná úleva a spadnutí obrovského balvanu z mého srdce:D! Uuuf! Never more!

Musím říct, že dětičky mi však občas chybí a čas od času si na ně vzpomenu.

Wednesday 29 December 2010

"Tough" year of 2010!!!

Po příjezdu k mojí "army family" jsem se měla úplně nejvíc suprově. Vlastně jsem přemýšlela,  že za ty cca tři měsíce, co jsem tam nakonec zůstala, jsem si to tam užívala nejvíc za celou dobu v UK. Pořád jsem byla v jednom kole, a žít ve vojenském městečku bylo přinejmenším hodně zajímavé. Kamarádka mě asi před dvěma lety donutila stahovat si serial Army wives - o rodinách vojáků, které bydlí v takové vojenské komunitě, kde jsou jenom army families. Vždycky jsem si myslela, že způsobem, jakým to tam funguje je jedna z mnoha seriálových fikcí, a realita se přece jenom musí lišit. Nelišilo. Alespoň ne moc a ne v očích nezůčastněného pozorovatele, tedy mě:-D. Tohle městečko bylo fakt jako když z oka toho seriálu vypadne:D! Ať už vzhledově s oplocenýma prostorama pro armádu, za plotem tanky, vrtulníky atd. nebo i tou "mentalitou", či jak to nazvat. Tím jak každý držel tak nějak víc pri sobě a fakt se o sebe zajímali, každý se tam znal, a "army wives" se pravidelně scházeli, pomáhali si, a tak, to bylo milé:o).
Rodinka byla taky velice v pohodě, asi týden po příjezdu jsem s něma jela i na týdenní dovču  k Lake District, no a asi za další dva týdny potom měl jet Olly do Afgánistánu...Nevím, jestli to bylo tím, že jsem byla jejich první ap, nebo že jako vojácí jsou tak nějak ještě víc "caring" nebo že se prostě lišili od mých holanďanů a já jsem zapomněla jaký to je žít s Angličanama (kteří jsou obecně víc "polite"), anebo taky proto, že Sarah byla sama jako ap v USA. Kolíkrát mě úplně dojímali, jak se o mě starali:o). Vážně. Skoro jako o vlastní! Až na to, že byli jen o asi sedm let starší vlastně:D. Ale třeba mě nenechali umýt ani nádobí, to bylo docela "funny", až pak konečně pochopili, že jako by to fakt bylo blbý, nechat si uvařit, obsloužit a ještě ani nepomoct s nádobím lol:D! Nebo třeba když jsem pak měla asi týden po příjezdu a pak na ty dovolený dooost silnou rýmu, pořád se mě starali a dávali mi nejaký medicíný proti rýmě. Pamatuju si, jak jsem přišla už někdy navečer domů a Olly se měl ptal: "Ty máš rýmu, vid?", a hned že mi zajede pro něco do Tesca, že doma už nic nemáme a sotva jsem se stačila nadechnout a už sedal na kolo a valil mi pro něco do Tesca:D. No, tak to by pro mě neudělali ani doma, haha!

Akorát teda děcka mi v začátcích dávali docela zabrat. Musím říct, že jsem z toho první týdny byla docela zdrblá, protože na něco takového jsem nebyla vůbec zvyklá. Šestimesíční Dominy, jakožto pořád stále malinkatý miminko v té době dělala trošku cavyky, než si na mě zvykla, ale vlastně to dělala asi všem, kromě mámy, a stejně tak i dva a půl letá Annabel (která se na druhou stranu někdy chovala a vypadala jako čtyřletá přinejměnším:o)). Dominy holt byla zvyklá jen na maminku a tatínka do té doby, takže první dny mi prořvala treba čtyři hodiny v kuse nez padla vyčerpáním, akorát jít na procházku do kočáru ji vždycky zklidnilo trochu. No ale reknu vám, tak jsem se ještě s miminem nezapotila:D. Protože ona nebrečela, ona fakt ŘVALA!!! Takovej ten miminkovskej řev, kdy řve tak moc ze skoro lapá po dechu z toho a člověk tak má pocit, že se každou chvíli začne dusit! Díky bohu, že si za nějaký ten týden úplně zvykla a pak už jsme byli největší kámošky a byl to takovej můj malej usměvavej miláček:o)). No a Annabel? Tamto trvalo o něco dýl než mě pořádně přijala. Tedy, přijala mě asi hnedka, protože už po pár dnech o mě mluvila jako o členu rodiny, všude mě zahrnovala a ptala se jestli půjdu taky, když někam šli, malovala mě na obrázcích atd. ale každopádně, když jsem se pokusila o něco víc, ať už si s ní hrát, pomoct jí na záchodě, dát ji jídlo, nebo třeba jen vzít za ruku, vždycky jsem se setkala s VELKÝM zamítnutím, kdy se na mě nechtěla snad ani podívat, natožpak na sebe nechat sáhnout. Naštěstí jsem měla veškerou podporu rodičů, kteří mě uklidňovali že tím, jak mě všude zahrnuje a pořád  o mě mluví, mě má ráda, že to není mnou a nemám si to brát osobně ale že je to prostě tou situací, že cítí že Olly bude odjíždět. Už dlouho předem se ji na to snažili připravovat všemožnýma způsobama, třeba i koupili nafukovací velkej míč, kterej vypadal jak globus a společně jsme nalepily samolepky hvězdiček na Anglii, Českou Republiku a Afganistan, aby si mohla zkusit udělat jakousi představu, kde jsme a kde pak bude daddy. Jenomže těžko ríct, jak to takové dítě ve svém dvou a půl letém mozečku pochopí, že. Takže pak prostě nemohla hnout od Sarah na krok, protože se bála, že když ji takhle opustil daddy, opustí ji i mummy, když někam šla.  Cvičila na maraton, takže si šla třeba na čtyři hoďky zaběhat apod.:o)). Když Olly odjel, tak se byla schopná třeba pětkrát do hodiny zeptat "Where is my daddy"? Do pokojíčku ji dali její fotku s daddym, takže každý večer dávala good night to Daddy, nebo se daddy natočil jak čte pohádky, takže občas před spaním jsme jí místo čtení pustili na pc daddy jak čte bed-time story. Musím říct, že když jí to takhle Sarah pustila poprvně, bylo to jak z americkýho dojáku. Bylo to asi třetí den potom, co odjel a ona koukala na daddyho v pc, a myslela si, že je tam "live" a mluvila k němu jak kdyby tam byl někde na webce. Když to zakončovala s "I love you daddy", musím přiznat, že jsem  v očích krokodýlí slzy:o). Časem se přístup Annabel ke mě změnil, když mi poprvé přišla dát good-night hug and kiss, bylo to pro mě jako nemalé Vánoce:o). Nebo kdyz místo řvaní, když jsme byli sami doma prisla a chtěla "cuddle" !! Úúúúžasnej pocit a velkej úspech, když na sebe predtím nenechala ani sáhnout:o). Její záchvaty když máma šla pryč ale pořád přetrvávaly, byla si schopná lehnout na zem a řvát jak když ji na nože berou, kopat kolem sebe a z plna hrdla volat I want my mummy, I want my mummy, třeba hodinu v kuse. A nic nezabíralo. Sáhnout na sebe nenechala, do náruce se nenechala vzít, hrát si nechtěla a jen řvala, řvala a řvala. Po hodině se teda většinou uklidnila, ale i tak to stálo za to občas, obzvlášť mých sil a nervů, že:o).  Na druhou stranu ale zase byla strašně vtipná, pokud se zrovna nevztekala! Například sedět u stolu a jíst s vážnou tváří bylo pak nesmírné utrpení, protože někdy jsme se museli smát do strhání, co občas nevymyslela:o). Navíc jsem se tam opravdu neměla čas nudit, po odjezdu všech husbandů tam zůstaly jen maminky s dětma, takže každý se občas rád zbavil dětiček na pár hodin, takže jsem třeba chodila pomáhat někam jinam, když jsem nebyla s "našima" děckama. Navíc kámoška byla ve stejné ulici, další měla k dispozici auto, takže jsme pořád někde trajdali a jezdili. Jenomže idylka netrvala dlouho.  Sarah mě potřebovala hlavně proto, aby se měl kdo o holky starat, když šla trénovat na maraton nebo aby měla klid na učení - začínala totiž studovat VS - tzv "open university" neboli online a na dálku, tudíž se potřebovala učit hlavně z domu, což v tom jejich pidi baráčku s Annabel za zády prostě nebylo dost dobře možné, jelikož se ani nebylo kam schovat a mít klid. Na jednu stranu je to plně pochopitelný, na druhou to ale mohla předvídat už předem, protože s žádným dítětem to většinou není lehký, když jsou rodiče nablízku (až na vyjímky, Příšerky nikdy problémy nedělaly lol). Každopádně, bylo rozhodnuto, že když to nefunguje tak jak si Sarah představovala, že to fungovat bude, vezme si namísto mě místní nanny, která k nim bude docházet dva dny v týdnu a ona vypadne někam ven se učit, aby měla klid. Já jsem z toho nadšená samozřejmě vůůůbec ale vůůůůbec nebyla, ale co se dalo dělat:(. Takže hledaní nového jobu mohlo začít. Opět.

Tentokrát se zdálo najít něco poblíž co by se mi líbilo ještě větší fuška než obvykle. A když už se něco naskytlo, tak se mi to moc nezamlouvalo. I Sarah mi pomáhala něco najít a nakonec jsem narazila na rodinku, kterou shodou okolností znala a dokonce i dvě ostatní "army wives" z Cattericku. Všichni mi říkali, že by to byla dobrá rodinka pro mě, tak jsem do toho dávala docela velké naděje...

Nakonec jsem se s nima sešla a strávila s nima víkend. Bohužel se ukázalo, že je to "big no-no" pro mě:D. Dva kluci, 2 a 4 a devětimesíční mimino - holčička k tomu. Byly to typy dětí, ke kterým bych si ten vztah asi musela dlouho hledat, zvlášt, když bych taktéž byla první ap. Větší problém by ale asi byla máma. A ten chaos všude navrch??! Ten barak??! Hlavně ten barak??!!!! Nejsem žádná vybíravá princezna, to vůbec ne, zažila jsem už taky ledacos, ale takové bydlení by mě asi brzo zabilo! Kdo to nezažil, tak neví, protože to se prostě musí VIDĚT! Já nevím, že někteří lidi si tu tak potrpí na to, přestěhovat se z města do nejzapadlejší vesnice, kde si koupí mega giga obrovský barák, starý třeba přes dvě stě let. V tom baráku je většinou všechno  původní, takže to tam tak trochu vypadá jako na zámku. V některých případech tak trochu dost, většinou je to takový menší zámek (aspon co se interiéru týka). Většina věcí je původních, například včetně koupelen, nábytku, obrazů, atd. To zahrnuje i to, že v koupelně se vyskytuje stará stoletá vana, kohoutky, ŠPATNĚ FUNGUJÍCÍ TEPLÁ VODA, žádná SPRCHA (!!!) - myslím tím ani ta "ve vaně", tmavé staré zašlé koberce, zámecké tmavé depresivní obrazy...pro mě víc než DEPRESIVNÍ. Navíc to moje patro ve kterém bych měla být, bylo v dost zuboženém stavu, kde nic tu nic, ten stoletý prach by nešel umýt ani kdybych to drhla týden v kuse, okna, zdi oprýskané a kromě té mojí místnosti bylo celeé patro vlastně neobyvatelné, jak na půdě. I ta jedna noc mě tam stála velké úsilí, večer jsem pak měla na krajíčku a jen když jsem si představila, že bych tam měla strávit víc než jednu noc, rozeřvala jsem se úplně. Not a good start. Nechápu, že to těm lidem nevadí a ještě jsou na to pyšní:o). A hlavně ta zima tam??! Ty staré okna bez izolace, kde to i v létě (!!!) profukovalo a vypadalo to tam jak na Sibiří. Živě si dokážu představit těch 10°C v zimě tam, takže by to bylo jako žít venku:o)! Navíc zjištění, že HM hledala asi víc někoho do domácnosti (tj. komplet úklid domu, vaření, ZAHRADA atd.), než péči o děti mi optimismu též moc nedodaly. Když mi potom při koupání dětí ukazovala jak se co dělá, jak se DÁVÁ PLÍNKA mimču ( a věřte, že jsem jich vyměnila minimálně tolik co ona, ne-li víc:D), věděla jsem, že tam by to rozhodně nefungovalo! Takže hledání pokračovalo dál...

 Až pak jsem se dozvěděla ze Claire, kterou jsem znala už z dřívějška (byla nejlepší kamárdka Georginy, mámy od mých třech příšerek:o)), a navíc jsem kamarádivala s jejich první ap, hledá nějakou pomoc. Bohužel jen dočasně, protože v sprnu se měli stěhovat do Ománu. Ted, její manžel tam už od března byl, a oni měli nějakou američanku, se kterou ale spokojení vubec nebyli. Přitom holka dělala v americe nanny (!!!), tak by člověk řekl, že bude perfektní, a ono ne. No později jsem nestačila koukat, jaká prý byla. Kromě jiného i pravděpodobně řvala na Claire, třeba i to, že doma nic nedělá apod.!!! Ano, Claire sice co se domácích prací toho opravdu moc dělat nemusela, ale nemusela to dělat ani au-pair, jelikož kromě té si Claire mohla dovolit paní na žehlení, paní na uklízení, a zahradníka, tak proč ne, že:o)). Navíc Claire je osoba, která by si nějakou kritiku zasloužila ze všech nejméně. Alespon co se týče hostování au-pairek:o). Bohužel, já jsem to nejdřív odmítla s tím, že hledám něco víc long-term než jen do srpna. Takže oni si mezitím začli hledat někoho jiného na prázdniny, do té doby než se měli odstěhovat do Ománu. Bohužel, moje deadline se neúprosně blížila, a já stále nic vyhovujícího nenecházela, tak pak jsem se přece jen rozmyslela jí zavolat. Samozřejmě už měli domluvenou nějakou holčinu z Francie na léto, ale jelikož tu američanku nakonec propustili dřív, zbyla jim tam asi měsíční mezera, kterou jsem jim teda nakonec vyplnila já. Byla jsem za to nesmírně ráda, jelikož mi to alespoň dalo víc času na hledání něčeho nového, bez toho abych jela domů, nebo v lepším případě přebývala u kamarádky, která mi  v případě nouze nabízela přístřeší. A taky jsem zase bydlela blíž od Příšerek, a jelikož Georgina s Claire jsou very good friends, měla jsem alespoň možnost je pořádně zase videt, jupííí:D!
Rodina Claire byla taková idylická family, jak z filmu nebo reklamy:D! Navíc bohatě dokázala ocenit mojí snahu, jak finančně, tak slovně:). Docela jsem si nadávala, že jsem se nerozhoupala dřív a neřekla že tam chci zůstat do toho srpna hned:(. Claire mi zkrátka dokázala docela i zvednout sebevědomí (asi nikdo mě nikdy neměl tak prokouklou jako ona:D), a neustále byla u vytržení z toho, jak mi to jde s dětma, hlavně s těma menšíma, a jak se mnou Tilly byla kámoška hned od první minuty co mě vůbec uviděla. Vždycky říkala, že v sobě musím mít něco "special", že ke mě děcka vždycky hned tak přilnou a mají mě rády, že je to něco jako lidi mají na něco talent, tak ja mám talent na sebe přitáhnout děcka lol:o)))! Prostě dokázala člověka vždycky potěšit! Možná kdybych tam byla dýl, byla by to "TA" rodina:oD!!
Každopádně se mi všichni pak snažili najít nějakou novou family. Nakonec Claire objevila nějakou známou, a shodou okolností to byla i známá co znala i rodina kde kamarádka pracuje jako nanny, takže jsem si myslela, že se začlo blýskat na lepší časy a konečně budu mít něco na dýl.

Tahle rodina ještě nikdy ap neměla a pořád si nebyli jistí, jestli vlastně někoho potřebují. Měli totiž takovou menší "farmu" se zvířátkama a tak, a k tomu pětiletou holčinu a nově narozené šestitýdenní mimino. Kvůli miminu jsem jako "baby-obssesed" byla docela dost nadšená k ním jít, a ještě když mi je všichni tak doporučovali, neměla jsem nejmenší důvod pochybovat o tom k nim nejít. Navíc v téhle vesnici bydlela i kámoška, španělská au-pair Leni, takže jsme se radovaly, že budeme bydlet blízko u sebe. Bohužel však Leni se svojí hostfamily nebyla zrovna moc spokojená a před mým nástupem k nové rodině se to ještě víc a víc prohlubovalo. Ona si na ně vlastně stěžovala už od samého začátku, nikdy to ale nebylo nic "velkého". Navíc Leni pocházela z trošku jiných poměrů ve Španělsku, pořád by jen lítala po nějakých party a nakápech, a vlastně si pamatuju, že když jsem ji poprvé uviděla, nějak jsem si ji nedokázala představit coby holku starající se o děcka v zapadlé vesnici:o).
Navíc se mi tak trochu zase jen potvrdilo, že jizanské typy vždycky všechno trochu přáhání a do práce se jim moc nechce a u ničeho dlouho nevydrží, i když jako na kamarádku jsem si na ni nikdy nemohla stěžovat, a vím, že kdybych něco potřebovala, Leni by tu vždycky byla. Každopádně jsem veděla, že Leni asi trošku opravdu přehání, a věříla jsem, že asi pravda bude trošku na obouch stranách, že chyba bude jak u rodiny, tak u ní. No zkrátka a dobře, těsně předtím, než měla odjet domů do Španělska na prodloužený víkend, rozhodla se, že už se zpět nevrátí:(. Z čehož jsem já tedy moc nadšená nebyla, ale co se dalo dělat. Poznala jsem že poslední dny nebyla Leni ve své kuži a čím dál mín tam přestávala být šťastná. Po zkušenostech s rodinou však měla strach, že by ji nechtěli zaplatit nebo zkrátka udělat nějakou jinou naschválnost, takže jim o svých zaječích umýslech neřekla ani "ň". Nakonec to vygradovalo ještě tak, že se nějak pohádali a Leni zmizela dokonce o den dříve, než bylo původně v plánu. Joanna, její HM se tak ze dne na den ocitla se dvěma malými dětmi doma sama. Podotýkám, že já jsem k té své nové rodině přišla v neděli večer a tohle se událo ve středu. Takže Nicky, moje nová HM, za mnou přiběhla s tím, že Leni je pryč a že Joanna potřebuje pomoc s dětmi, a jeslti myslím, že bych jí mohla odpoledne vypomoct. U Nicky totiž moc práce nebylo, mimino bylo maličké, takže pořád spalo a Fenella byla asi do půl čtvrté ve škole. Nicky mermomocí trvala na tom, že mě k Joanně hodí autem (i když to bylo jen asi deset min. chůze). Zprvu jsem nechápala proč, pořád jsem říkala, že to můžu v pohodě dojít po svých. No a jaképak bylo moje překvapení, když šla dovnitř taky. Joanna nás pozvala na čaj, posadili jsme se v obývaku a teď na mě vybalili svoje "překvápko". Ty dvě se tak nějak dohodli, že jelikož Nicky zjistila, že ap přece jenom nepotřebují a že tam není tolik práce, byla by pro to pro mě za chvíli stějně nuda a Joanna když teď nemá kam dát děcka, potřebovala by mě víc - a co bych tedy řekla na to, kdybych se přesunula k nim, že to není špatná rodina a doufají, že mě Leni o nich nenavykládala nějaké špatnosti. Poté obě vyčkávaly, že jim budu říkat všechny "drby" co mi Leni napovídala, na co si stěžovala atd. Asi nemusím moc říkat, jaký to byl šok. V prvních vteřinách jsem jen na ně koukala s otevřenou pusou a zírala, neschopná jakékoliv reakce. Takže mě tak nějak nezbývalo nic jiného než kývnout jim na to, i když jsem se jen uklidňovala, že to bude jen dočasně. Každopádně jsem byla opravdu velice velice vytočená a nasraná!!!
Mezitím se vrátila Claire z Ománu, kde byli na dovolené potom, co jsem od nich odešla. Děkovala mi za krásně uklizený dům, jaký našli po příjezdu z Ománu, a ptala se na to, jak to jde u Hudsonu. Když jsem jí řekla, co se stalo, tak taky byla docela v šoku a hned zalarmovala i Xenii, "boss-mom" od té rodiny, kde dělá kámoška nanny. Strašně to spolu řešili a litovali mě, a byli docela naštvaní na Nicky. Byla jsem strašně ráda, že jim to alespoň nebylo lhostejné a že jsem měla jejich podporu se vším všudy. Aspoň malá náplast na to, jak mi bylo! Když jsem Claire zmínila, že se cítím jako nějaká "pass-on toy", kterou už nikdo nechce a lidi si jí přendávají z domu do domu, byla z toho ještě víc hotová než já, a pořád mě uklidňovala, že tomu tak není a že to ani ony dvě dámy, které toto způsobily sami nechtěly:o)!
Já vím, sice jsem na to mohla říct Joanně "ne", jenomže to bych se potom stejně u Nicky necítila vítána, a asi by to bylo ještě divnější než to bylo u nich doposud:(. Takže tak jsem skončila u mé (zatím) poslední anglické rodiny.

Wednesday 22 December 2010

Holanďani

A tak mě čekal další, pro mě už tak dobře povědomý proces hledání nové rodiny. Samozřejmě ho provázelo pár komplikací, jelikož k mým (ne)náročným požadavkům přibyl i jeden navíc - zůstat co nejblíž u Thirsku nebo alespoň v North Yorkshire. Přeci jenom, za ten rok jsem si tu už tak nějak stačila "vypěstovat" svůj život, znala jsem okolí, měla tu pár kamarádů, a hlavně jsem chtěla pořád zůstat nablízku svých milovaných příšerek. Loučení s nimi bylo víc než těžké, probulela jsem kvůli nim dny a noci (doslova). A vůbec, asi se mi po nich stýskalo víc než po svém vlastním domově, kdy jsem odjela do UK  po prvé. To asi mluví za vše. Když jsem asi po cca 4, 5 měsících jela navštívit Příšerky, při loučení s nimi se mi do očí automaticky začaly hrnout slzy, jako kdybych od nich teprve odjížděla a následně jsem prořvala celou cestu domů vlakem. Až mě asi samotnou překvapilo, jak moc mě to i po tom (skoro) půl roce pořád "bralo":(. Dodneska mám schovaný email od Indie, který jsem dostala následně potom, co jsem od ních na konci února nadobro odjela:
Dear Eva,

I miss you"I love you to.I wish you had not left Eva.


Love from

India

(překopírováno z mé mailovky:o)).

No řekněte, neměli byste taky krodýlí slzy??!!

Bohužel nemám čas rozepisovat se moc o hledání nové rodiny, každopádně nakonec jsem měla i z čeho vybírat. Mým přísným okem prošly dvě rodiny, jedna  s tříletým klučinou, která ještě nikdy ap neměla, bylo to "typicky yorkshirská rodina", taková trochu hektická, která na mě neudělala moc dobrý dojem. Teda, rodina to asi byla milá/hodná, ale stoprocentně mě nezaujaly, a myslím, že v tom spíš hrály naše/moje povahy, a neví jestli bych tam s nim dokázala být 100% spokojená. To, že si Sharon (ta, co mohla být moje hm) na náš meeting přivedla svoji mámu, na mě taky nejlepší dojem neudělalo a stejně tak i to, že bydleli v Beverly blízko města Hull - čili docela štreka od Thirsku ( myslím že už je to spíš South Yorkshire než North Yorkshire) na mě zrovna moc velké pozitivum nemělo.

A tak se mým dalším noým domovem stala rodina Mooren bydlící v Yorku. Byla to malá rodina, čítající pouze mámu Kris, tátu Falca a 18měsíční Pauline. Navzdory anglickému bydlišti to však nebyla rodina anglická ale rodina pocházející z Holandska a žijící v UK po dobu roku  a šesti měsíců - čili o pár měsíců méně než já v té době.
Jelikož Falco pracoval jako "technical ingeneer" pro vlakovou společnost a byl velice zaneprázdněný. Stejně jako já docela introvert, a jelikož chodil domů až tak kolem sedmé hodiny, moc jsem se s ním vlastně nepotkávala. Kris, zvláštní to žena, pracovala na poloviční úvazek jako zdravotní sestra v nemocni a stejne tak i studovala na zdravotní sestru, takže též docela zaneprázdněná. Proto jsem s Pauline trávila docela hodně času, který závisel na tom, jakou směnu zrovna Kris pracovala. Někdy to však bylo až téměř 10-12 hodin denně, to mi však ale vůbec nevadilo. York, jakožto úžasné historické městečko, které jsem si brzy zamilovala skýtal nevyčerpatelnou spoustu možností jak trávit volný čas s dětmi i bez nich. Měla jsem s ní tak "volné pole působnosti" a mohla jsem nám naplánovat den jak se mi zachtělo. Chodili jsme do různých playgroup a babygroup, baby sign, kinder music, když bylo hezké počasí, často jsme běhali a kopali si s míčem na přilehlém travnatém hřišti hned před domem, nebo šli na celý den do "Rowntree parku", který jsem milovala a kde jsem i já sama často trávila svůj volný čas za slunečného počasí....Občas jsem nám domluvila "playdate" kdy za námi párkrát přijela kamarádka starajícího se o čtyřletého Bobbyho,který si Pauline okamžtě oblíbil. Děcka se tak mohli vyřádit v parku, nebo z návštěvy muzea, kde se našlo něco pro všechny z nás, a my jsme si aspoň při tom mohly pokecat:o).
Měla jsem i štěstí, že hned v naší ulici bydlela Katka, Češka provdaná za Angličana, která měla jen o měsíc mladšího klučinu než Pauline. Kamarádila s ní i Kris, takže jsme měli takovou společnou kamarádku. A občas bylo fajn, mít s kým zajít s děckama ven, nebo jen tak na kafe, když bylo hnusné počasí. Dominik byl mnohem živější než Pauline, takže samo o sobě vždycky bylo o zábavu postaráno.
Jako asi všude, ne vždy všechno bylo tak růžové, jak by se mohlo zdát. I když Pauline byla na první pohled hodné a docela tiché dítě, Příšerky si nasadili docela vysokou laťku a mě nějaký čas trvalo, než

jsem si k ní našla vztah. Když jsem přišla, tak to tedy bylo ještě spíš takové mimino, ale její chování mi občas dalo zabrat. Teda, když jsem s ní byla doma sama, nebyl nejmenší problém, horší bylo, když se poblíž vyskytovala máma. Asi by mě každej řekl, že to je přece normální, já bych si však dovolila nesouhlasit. Ono to totiž nebylo v Pauline, ale mámě. Jak už jsem na začátku příspěvku naznačila, Kris byla taková "zvláštní". Těžko se to dá popsat, ale později, když jsem se sešla s jejch bývalou ap a ted současnou, shodli jsme se n tom všechny tri.  Pac milí Holandani tak trochu praktikují to, o čem člověk vždycky slyší a čemu se u nás říká styl západnií výchovy. A to mluví za vše. U všech svých anglických dětí, a i u těch co jsem jen potkala, jsem se sice s nějakými rozdíly třeba taky setkala, kazdopádně nebyly tak markantní a vetšinou rodiče sami nechteli mít z dětí nějaké spratečky, tudíž je uměli sprdnout, pokárat, potrestat, říci jim "ne" apod. To se v této rodině rozhodně nevedlo (a jak vím stále ani nevede:o)).
Já jsem se s ní však nějak nemazlila, a když jsme doma byli sami, tak jsem si ji vždycky nějak zpracovala podle svého. Tím nechci říct, že jsem na ni byla nějak extra přísná, to vůbec ne, ale prostě jsem nad ní jen držela "pevnou ruku" když bylo třeba, a že to zabíralo! Máma si od ní klidně nechala po hlavě skákat (někdy skoro doslova!), a neměla ji vůbec pod kontrolou. Sledovat to, mi občas dalo zabrat hodně nervů, až jsem radši kolikrát musela odejít z místnosti, abych to nevidela. Jakožto "mladé bezdětné telátko" jsem jí nechtěla radit při výchově jejího vlastního dítěte, přesto jsem si ale neodpustila nenadhodit jí, že je potřeba být více "strict", zvlášt poté, co se mě i Kris sama ptala, jeslti si myslím, že Pauline hodně rozmazlují. :o)). (nééééé, vůůůbec ale vůůůůbec nerozmazlujete:D). Někdy nad mými názory souhlasně pokyvovala hlavou, u toho ale i zůstalo.
Někdy jsem si však připadala jako její matka sama. Rodičové si ji totiž občas jen těžko sami zvládli "ukočírovat". Nestalo se jedenkrát, že jsem občas přišla dolů ve své době off, a HM mi začla hlásit jak s malou chtěla jít ven v tak krasném počasí, "but she took soooo long" (myšleno malou), jako že ji nemohla oblíct například, protože se malá vztekala a řvala. Je jasné, že tak malé dítě nebude oblečené během dvou minut, ale s HM to vzdycky fungovalo taktikou přemlouvání (na které se samozřejmě od Pauline nedočkala žádné reakce). Tak jsem někdy nastoupila já, prostě jsem jí chytla, řekla, že jí obleču, a ať se jí to líbílo nebo ne, vždycky jsem to na ni navlíkla. Zajímavé, že to se mnou vždycky bylo bez řečí a řvaní:o). Tedy, samozřejmě až na nějaké výjimky lol!
Ten samý kolotoč se ale každodenně opakoval i u stolu s večeří. Pauline si nechtěla sednout do své židličky, vzpouzela se, vzpírala, řvala, zkrátka a dobře, často to skončilo tím, že se rodiče vzdali, a nechali jí radši pobíhat kolem. Na moje nervy to bylo opět trochu moc, tudíž jsem vždy musela zasáhnout já a usadit ji. Přitom vždycky stačilo tak málo, zakročit pevnou rukou a odreagovat ji něčím jiným:o). No, naposledy jsem je videla někdy v létě, (potom co už jsem s nima více než půl roku nebya), a podle všeho se od mého odchodu vůbec nic nezměnilo. Pauline jim stále řídí domácnost, stále rozhodue o tom, jaké botičky a kdy si nazuje, ve třech letech stále není  povzbuzována aby jedla příborem, ba naopak - Kris ji ještě povzbuzuje jezením rukou, přičemž jídlo je všude kolem, a jako bonus nakonec, ji stále (!!!) v jejích více jak třech letech KOJÍ!! 

Když bych to měla shrnout, soužití s holandany bylo vcelku pozitivní, nevím jen, jestli jsem tam byla 100% happy, prostě výše zmíněné dronoti, at už se týkaly vychovávání Pauine, nebo jen toho, že byli sami o sobě "trochu zvláštní", to, že mě moc nezahrnoali do rodinného života a jen asi dvakrát mě pozvali na nějaký menší výlet, zapříčilo mé občasné stížnosti, které jsem psala holkám na forum:o). I když  jsem nakonec zůstala asi o čtyři měsíce déle, než zněla naše domluva, odejít od nich však ani tentokrát nevyplynulo úplně z mojí stany (i když jsem o tom několikrát sama přemýšlela). Jelikož Pauline se zrovna začínala rozmlouvat, a já jsem s ní mluvila anglicky a trávila s ní víc času než rodiče, měli strach, že aj bude umět líp než rodnou holandštinu. A tak bylo rozhodnuto, že potřebují holandskou aupair. Sice to pro mě bylo překvapení, ale asi mi víc bylo líto toho, že budu s největší pravděpodobností muset opustit milovaný York. A taky jsem byla trochu naštvaná, že asi měsíc předtím než mi to oznámili, mě podporovali v tom, přihlásit se na místní college ke studium NVQ in childcare. Nakonec jsem byla ráda, že jsem byla tak na vážkách, jeslti se přihlásit nebo ne, pač to taky mohlo dopadnout tak, že bych se přihlásila, vyhodila za to veškeré úspory a nakonec bych byla bez práce a střechy nad hlavou.
Když jsem překousla tohle všechno, ješte ten den jsem se vydala do hledání nové rodiny, a během pár dnů jsem měla náhradu. Vlastně ještě dřív než Holandani, kterým pak bylo pěkně ouzko, pač datum mého odjezdu se blížil, a oni stále nikoho neměli:o). Pro mě to bylo aspon malé pomstychtivé zadostiučení lol!

Život u Turtonů aneb všechno jednou končí...

Život u Turtonů mi dal asi všechno, co jsem od svého "aupair year" očekávala....Veselé chvilky, stejně tak jako ty, kde mi zrovna ok nebylo, od lásky k dětem k získání nových "friends", od nervů-vypjatých chvil až po ty, co jsem se smála až mi slzy tekly až třeba po pozvání mojí celé rodiny z ČR, kde s námi naši a ségra týden obývali v jejich domě:o).
Ale jak už to tak bývá, všechno jednou končí a tím se blížil i můj konec soužití s touto rodinou. Nejdřív jsem se cítila trochu "podvedená", ono ale všechno vlastně šlo podle naší domluvy. Když jsem někdy na podzim 2008 vytáhla téma "Vánoce" a kdy mě pustí domů na svátky, abych si mohla booknout letenky domů, dala jsem námět HM na to, aby si se mnou taktéž "promluvila". Promluvila o tom, že naše "smlouva" je pomalu u konce a že mě po Vánocích vlastně nebudou potřebovat:(. K mému překvapení si však pamatovala naší dávnou konverzaci o tom, že bych ráda zůstala v "childcare" a navrhla mi, že mi pomůže najít nejakou college nebo něco, kde bych mohla studovat "childcare" a následně se tak stát "professional nanny" nebo účo ve školce nebo v nějakém dětském centru. Kdyby se mi něco takového podařilo najít, mohla bych i nadále bydlet u nich a čas od času pomáhat s holkama. Dokonce pro mě objevila nějakou college v Northallertonu, paní po mě chtěla napsat nějakou essay na téma "my childcare experiences", aby zjistila jak jsem na tom s aj atd. Z mého slohu prý byla nadšená a řekla, že s aj bych problémy podle ní určitě neměla (no to teda nevím:D). To bych ale nebyla já, aby se neobjevili jiné problémy, že:o). Bohužel můj věk už převažoval o rok nad tím, které byly do školy přijímány, a jako non-citizen of UK bych pak neměla právo získat nějaké finační příspěvky na studium od vlády:/. No, už si to nepamatuju úplně přesně, každopádně přijata jsem být nemohla:/. Tím zhasl i ten poslední plamíne mé naděje.
Nakonec jsme se pak s milou rodinkou domluvili tak, že po Vánocích se k ním ještě vrátím, s tím, že do února u nich budu pracovat tak jako doposud, a že si začnu hledat novou rodinu a do té doby než si někoho najdu, můžu zůstat u nich. Samozřejmě jsem tam nechtěla "smrdět" příliš dlouho, ale aspoň jsem měla o něco klidnější pocit, při vedomí, že tam budu mít zázemí a že se nerozhodnou mě vyhodit jen tak ze dne na den na ulici:o)!

Monday 6 December 2010

Kirsty the maternity nurse

První tři týdny po narození Christabel se k nám ještě připojila Kirsty - nanny z Manchesteru. Vzpomínám, jak jsem nejdřív nevěděla co si o tom myslet, JÁ jsem přece byla ta, kdo se tam měl postarat o děcka a bála jsem se, že se mi do toho bude plést. Kirsty si však hleděla jen své práce - miminka. Byla to totiž takzvaná "maternity nurse", čili specializovaná nanny na novorozený miminka, a vlastně i pro jejich maminky před/po porodu. Kromě starání se o Christabel v prvních týdnech jejího života - mimo jiné i v noci, bylo jejím úkolem budit Georginu v noci na krmení Christabel (Kirsty totiz mela mimco v noci u sebe, nebo na ni dohližela i v noci), pomáhat ji zařídit rutinnu mimča, nebo taky dohlížet na to, aby Georgina vypila dostatečné množství tekutin a stejně tak třeba i vyprat mimčovi hadříky. Prostě taková super-nanny - doslova! Kirsty se starala o děti různé Angické smetánce, od hrabětů až po celebrity - nějaký čas například pracovala pro Kerry Katona, a "tajně" o ní občas vypustila nějaký ten drbík:o).


Po několika dnech jsem si jí víc začala "připouštět" k tělu a nakonec jsem byla ráda, že jsem tam měla aspon nějakou společnost, s kým pokecat nebo večer kouknout na film atd.:o).

Kirsty byla někdo, koho nazýváme obézní. Hodně obézní v tomto případě. Popravdě, když jsem ji uviděla poprvé, moje čelist mi spadla až na hruď. To jí ale nezabránilo v tom, aby s dětmi byla aktivní, vždycky veselá a plná entusiasmu, a někdo z koho i na dálku čiší optimismus a dobrá naláda. Kromě toho byla strašně ukecaná, a dokonce dokázala někoho tak klidnýho a flegmatickýho vyprovokovat třeba i k hádce (ze srandy) a vzájemnému pošťuchování. Zkrátka a dobře, byla s ní prča. A dodnes nechápu, jak se svojí postavou dokázala vždycky být tak aktivní a vždy být s dětma na "jejich úrovni" tj, válet se s něma po zemi nebo být na kolenou, což je pro děti mnohem lepší a jak jsem se naučila, třeba i víc poslechnou, budou dávat pozor atd. když se za všech okolností "snížíte na jejich úroven".

Vlastně to je asi hlavní důvod, proč jsem to sem zmínila - že těch pár týdnů s ní mě rozhodně něco naučil, dozvěděla jsem se něco nového o dětech a taky třeba to, jak s nima mít legraci a být  " za hodnou"  a zároven si sjednat respekt. A taky mi to vlastně poprvé v životě do hlavy vnuklo myšlenku, že vlastně být nanny je "normální" profese a dověděla jsem se co to všechno obnáší atd. A to je vlastně, kdy me Kirsty společně s Georginou pomohli přijít na myšlenku, že bych někdy v budoucnu třeba jako nanny sama mohla pracovat:o). Do té doby jsem o tom vlastně jako o profesi ani neměla tušení. Však taky u nás toto ještě moc rozšířené není.

Rodina ji vlastně našla díky tomu, že potřebovali věrohodnou péči pro děti po té nehodě, kdy India byla v nemocnici a tak veškerý čas strávili ježděním k ní a Kirsty se tak mohla starat o malou Isabellu.
 
Poté, co nás po měsíci opustila, jsem měla to štěstí se s ní setkat ještě jednou, a to když Georgina s Robinem odjeli na svatbu známému do Jižní Afriky a my se společně s Kirsty a ještě jednou nanny která docházela přes den, starali o děti. Asi nemusím dodávat, že to byl docela "fun week":D!

U tří příšerek:o)

Prvních pár nocí u nové rodinky bylo opravdu krušných. Tedy, nenechte se zmást, rodinka to byla vskutku moc milá, jak jsem s oblibou říkávala, starali se o me "jak o vlastní", brali me se všemi mými klady i zápory, a jak by angličani řekli - they really made me feel welcome. To ovšem nezabránilo tomu, abych si prvních pár večerů nostalgicky neprohlížela fotky prvních holčiček Samanthy a Sidney a nebrečela steskem do polštáře. Jakožto člověk, který se snadno a silně dokáže upnout na jakékoliv dítě, se kterým stráví o trochu více času než pár hodin, to šlo opravdu na mou psychiku.

Anyway, jak už to tak u mě bývá, čas udělal své a i když jsem na Sam a Sid často vzpomínala, díru v mém srdci brzy vyplnila láska k novým příšerkám. Možná to může znít trochu nadneseně, ale moje tři nové holčičky jsem opravdu měla ze všech svých dětí nejradši, a i když jsem zatím nemela možnost poznat tu mateřskou lásku, lásku co cítíte k vlastním dětem, troufám si říct že ta moje k těmhle třem holčičkám se tomu směle vyrovnala.

Abych ale nejdříve představila rodinu - když jsem přijela, byla čtyřlená, po měsíci mého pobytu s nimi se ale stala pětičlenou:D. Tvořil ji HD Robin (aka Pumkin, jak jsem mu v soukromí ráda říkala - přezdívka, kterou ho nazývala HM:o). Ano, slovo Pumkin neboli dýně anglicky mluvící obyvatelé často s oblibeou používají vy významu "zlato, miláček". A s HM-australankou to opravdu sedělo, jakožto v Austrálii je dýně častým pokrmem, který právě HM často s oblibou a k potěšení všech ráda dělala. Tudíž situace když se mě ptala, jeslti na talíř k večeři budu chtít nandat i "pumkin" , se místo mě ozval HD: "yes, what did u say?" "I didn´t talk to you, i talked to Eva. " Well, but you said Pumkin..." :D LOL. Asi vám nemusím říkat, že za břicho jsem se smíchy popadala nejen já, ale i HM), ale to jsem trosku odbocila. HD pracoval jako barrister, čili právník, HM Georgina byla momentálně na mateřské dovolené, jak už jsem naznačila, a menší členové domácnosti a mé hlavní zájmy dění - starší, v době kdy jsem přijela ještě stále pětiletá India, a 16mesíční Isabella. A jako nejmenší člen, který se narodil zhruba po měsící od mécho příchodu - krásné miminko Christabel, která se rázem stala i něco jako mojí panenkou/plyšáčkem na mazlení lol:D. Nutno dodat, že to bylo opravdu rozkošné miminko:o).

Jakkoliv idylické by se sžití s touto rodinou mohlo zdát, ne vždy tomu tak bylo. Můj příchod do rodiny, dalo by se říct, provázely ne zrovna idylické události. Pravda, v době mého příchodu už to nebylo díky bohu úplně nejčerstvější, pro rodinu však stále velmi citlivé téma.

Cca před deseti měsíci než jsem přišla, rodina totiž už pětičlennou rodinou byla. Ano, měli ještě, v té době sotva tříletou, holčičku Jemimu. A s ní také slovenskou au-pair Zuzanu, která řídila. Bohužel. Řízení se jí totíž stalo osudným. Jednoho, žřejmě velmi ošklivého deštivého dne, potom, co jela Jemimu a Indiu vyzvednout ze školy/školky vjela na jedné křižovatce přímo do protisměru. Napálila to rovnou do náklaďáku. Sama byla na místě mrtvá, Jemima ještě chvíli bojovala o život, který po několika hodinách prohrála a India, těžce zraněná úspěšně bojovala o své místo na zemi. Navzdory těžkému zranění mozku a tomu, že musela strávit několik měsíců v nemocnici, musela se učit vše od začátku, včetně chůze, mluvení atd., teď prospívá jako každé dítě jejího věku. Až do letošního léta (2010) ji tuto nepříjemnou událost přípomínala jen ošklivá velká jizva na pravé části čela, avšak díky zázrakům plastické chirurgie, už jí ani pohled do zrcadla nemusí připomínat to, co se před cca třemi lety stalo. Ona jizva ve mě vždycky vzbouzela neuveřitelnou lítost/empatii/ochranářské pocity k Indii. A jak asi nikomu nemusím moc naznačovat, život s rodinou, která přišla o svoje dítě nebyl vždycky easy-peasy. Tedy, na jejich obranu musím říct, že když jsem kvůli tomuto k nim se smíšeným pocity jela, očekávala jsem to ještě horší. Vlastně se sama divím, že si vůbec jeste někdy ap do baráku vzali. Po nečem takovém už bych jen steží mohla svěřit sveé děti, jakožto to nejcenejší co mám, do rukou někoho cizího, natožto do rukou cizí mladé holky. Né že bych předtím už děcka nestřežila jako oko v hlavě, ale od té doby, jsem se naučila být ke svěřeným dětem ještě mnohem obezřetnější. Ono přece jenom, když slyšíte nějaké tragické historky z druhé, (třetí, čtvrté,..) ruky, je to něco jiného, než když to máte, takříkajíc nadosah. Najednou se to, že se něco může stát, zdá mnohem reálnější.

HM asi nikdy nebyla klidný/flegmatický typ, ale myslím, že potom co se stalo, občas byla ještě víc výbušná/opatrná/cholerická. Nenacházím ta spravná slova čim ji popsat. Zkrátka a dobře, i když byla vždycky ochotná/ohleduplná/hodná a všechno, občas vyšilovala kvůli úplným blbostem. Ehm..často a hodně. Obzvlášť potom, co se narodila malá Christabel, ono taky ještě popordní "deprese" taky udělá své, že. Takže když ji očas chytila taková "rvavá" klidil se a měl na pozoru celý barák. Ano, nejen že to dost často schytali děti, ale i já a hlavně HD, kterého občas dokázala sprdnout stejně jak dvouletou Isabellu. Vlastne její nervozita se tak nějak projevila až po narození mimča:o).