Hladomorci

A tak jsem skončila u Joanny a její povedené rodinky, kde jsem strávila následujících pět měsíců. I když jsem se na to snažila dívat nezaujatě a zapomenout všechny problémy, které jsem znala nazpamět od Leni, musela jsem jí dát v něčem za pravdu.


Snažila jsem se, né že ne, a první u koho vždycky hledám chybu, když nastanou problémy jsem JÁ, ale tentokrát jsem pochopila, že tomu OPRAVDU bude jinak:o). První dny se zdálo všechno ok. Kromě toho, že mi lehce neseděla má "schedule". Měla jsem "pracovat" 25 hodin denne. V matematice jsem nikdy nebyla zrovna nejbystřejší (:oD), ale ať jsem počítala jak jsem chtěla, při cca 9-10 hodinach denně, (s tím že čtvrtek a víkendy byly "off"), mi to prostě 25 hodin prostě nedávalo:o). Což o to, mě by to nevadilo, převážně jsem stejně "jen" hlídala děcka, ale šlo mi o princip, protože mi samozřejmě bylo placeno jen za těch 25hodin týdně. Posléze mi byla dán jakýsi týdenní plánek, kde jsem měla všechno vypsáno. Zase, ať jsem počítala jak jsem počítala, vždycky mi to dalo nejmíň 40 hodin týdně. Joanna to však měla na tom plánku rozpočítano jako 25 hodin!!! Opravdu byla tak blbá/hrála blbou/nebo si myslela že já jsem tak blbá a sežeru jí to??! Její strategie spočívala v tom, že nepočítala "nap times", čili dny, kdy jsem tam měla jen mimčo a kdy měl spát. Ano, opravdu NĚKTERÉ dny spal cca tři hodiny denně (1,5 dopoledne a 1,5 odpoledne), nebylo tomu tak však KAŽDÝ DEN. Nehledě na to, že většinou jsem byla zaměstnána i tak - jeho spánek byl jediný čas, kdy jsem se já mohla pustit do žehlení ( popřípadě úklidu koupelny a dětských pokojíků). Někdy jsem si šla samozřejmě dáchnout i k internetu apod., ovšem, i když spal, musela jsem být ve střehu a poslouchat kdy se probudí, nemohla jsem si jen tak odejít ven, čili jsem pořád "pracovala". Nehledě na to, že bylo spousta dnů, kdy nespal VŮBEC nebo jen zlomek toho, co spát měl.

Nebyla jsem si jistá, jestli jen nejsem paranoidní a jestli jsem jenom díky Leni neměla automaticky zafixováno, že je to "špatná rodina" a tak jsem hledala chyby i tam, kde bych je obyčejně nehledala, nebo co bych normálně prošla mávnutím rukou.

Své obavy jsem ovšem zmínila Claire, která mě nejen ujistila v tom, že opravdu paranodiní nejsem, ale měla z toho docela oči navrch hlavy, že mě milá rodinka pěkně "využivá". Vlastně tak nějak i s její pomocí a podporou to šlo všechno "ven", a poté co to "Joanna musela prodiskutovat s Mattem" - tak asi jako všechno, bylo rozhodnuto, že mi bude přidáno pět liber TÝDNĚ (ha-ha-ha-ha), plus že se mi budou snažit ubrat několik hodin (ha-ha-ha). Ze začátku to i docela dodržovali, s tím, že jsem v pátek "pracovala" jen dopoledne cca tři hodiny, to opravdu dávalo o pár hodin méně. Což během pár týdnů zase nebyla pravda a dokonce posledních asi šest týdnů jsem opravdu měla děcka na krku od 8rána do 8večera, v pátky ještě dýl, takže rodiče je videli jen asi na pět minut ráno a přicházeli domů, když už detičky byly vykoupané, napapané a uložené v postýlkách kde už si krásně spinkali. Chudáci děti, fakt. Nehledě na to, že to co jsem dělala byla práce opravdu jak pro nanny, nemluvě o tom, že to bylo doooost namáhavé občas:D:D:D.

Tato rodina se o mě nikdy nestarala jako o člověka, bylo jsem jim kromě mých "hlídacích služeb" ukradená. Jejich "could u do me a favour" bylo na denním pořádku, když jsem naopak měla požadovat nějakou "laskavost" já od nich, málokdy se mi dostalo kladné odpovědi. To, že jsme bydleli na nejzapadlejší vesnici v celé Anglii, celou situaci nedělalo o nic snadnější. Každý výlet, každé setkání se s kamarády, dostnání se do "civilizace", do obchodů, kamkoliv tak představovalo problém předcházející velkému plánovaní, modlení se, aby počasí bylo co nejvíc vyhovující, popřípadě fyzickou zátěž v podobě šlapání na kole X mílí, popřípadě někdy až pětimílovou procházku. Jo, ono je někdy docela příjemné, jet se projet na kole nebo projít po Yorkshírské countryside, já sama jsem docela fanynka chození. Né však když se vydáte na výlet do vzdálenějšího města. Musíte vyrazit nejmíň 2hodiny předem, než vlastně potřebujete, aby jste stihli chytit autobus v nejbližším městečku, kde když máte štěstí, můžete tuto veřejnou dopravu zachytit i třikrát denně:o). Nehledě na to, že když je psí počasí a prší, máte mnohdy smůlu se vůbec někam dostat.

To, že mi Joanna jednou za čas řekla jeslti nechci někam svézt, že jede tam a tam, jsem brala jako naschvály. Nesčetněkrát jsem jí ríkala, jestli by mi mohla říct o trochu dřív, než mezi dveřma, když odcházela. Marně. Asi nikdy nezapomenu na strastiplnou cestu, kde jsem se večer na podzim 5mil ploužila neosvětlenou silnicí mezi poly a lesy, což by se dalo i přežít, nebýt poslední míle. Vesnice se totiž nacházela v tzv "deer and bison park", čili park s jeleny, popřípadě krávami, bizony a jiným zvířectvem, které po vesnici volně běhalo. Někdy nebylo moc příjemné tam jít ani za denního světla, natožpak v černočerné tmě. Tu noc jsem se začla i modlit:o)!!! Ono když vám dvakrát milá rodinka sama předem řekne, ať nepočítám s tím, že by mě jeli ty cca 4míle vyzvednout, vás pak veškerá snaha někoho se doprošovat lehce opustí.

Dalším problémem, z čehož už tak trochu napovídá titulek článku, bylo jídlo. Po příchodu do rodiny mi bylo řečeno že "u can help yourself to whatever u want". Po třech dnech mi však bylo sděleno, že "we need to talk". S očima navrch hlavy, co jsem udělala špatně, jsem Jo obezřetně následovala do kuchyně, kde jsem byla dovedena k lednici. Otevřela a pronesla: "Please, can u NOT eat this this and this??!!! WTF??!!! Jen jsem se na ni nevěřícně podívala a řekla "ok", s tím, že z toho chce asi něco během týdne vařit. Nechtěla. Potraviny, kterých jsem se nesměla dotknout se postupně rozšiřovali (ono taky v tý lednici většinou stejně nic nebylo), že jsem si vlastně mohla vzít jen chleba. Popřípadě nějakou zmraženou srajdu, která se jen strčila do mikrovlnky a byla slevněná na libru. Později k tomu přibyli i cedulky, kterémi byli jednotlivé potraviny "označkované". Ne, opravdu si nedělám srandu. K tomu mi v kuchyni byli zanechávány "dopisy" velikosti A4, kde mi bylo řečeno co všechno smím a nesmím sníst. Prosím, ovoce nejez, to nech pro Nell. Jestli nějaké chceš, kup si svoje. PS: Banány v lednici nech pro děti. apod. Když mě měla přijet návštěva na víkend, bylo mi řečeno co všechn si máme koupit na jídlo. Snídaně, mléko, čaje, kávu, svačiny, večeře. Ano, dala si tu práci to tam všechno vypsat. Vždycky jsem přemejšlela, jestli jsme vůbec mohli používat jejich vodu a dýchat jejich vzduch??!!! Když jsem pak náhodně při hledání ovladače k dvd našla schované zásoby brambůrek, čokoládiček atd. v obývaku, bylo to opravdu moc i na mě!!!

Často mě také bylo vytýkáno že jsem hlučná. Já! JÁ!!!!! Ten kdo mě zná, by se tomu mohl leda tak od srdec zasmát. Vždycky jsem byla dostatečně ohleduplná, abych si nepouštěla hudbu/filmy příliš nahlas, ono to ani v pc moc dobře nahlas nejde, a při telefonování skypem jsem se taky snažila mluvit potichu. Když na mě přišel, ať jsem potichu, i když jsem do skypu NEMLUVILA, byla fakt poslední kapka!!! GRRRR!!!! To, že když jednou odjeli na víkend pryč a vypli mi doma teplou vodu, snad ani nebudu zmiňovat:o)!

Nemá snad ani cenu zmiňovat jak probíhala naše "dovolená" v Cornwall, na kterou mě vzali. A která spočívala v tom, že rodičové si seděli v restauraci, já jsem byla poslána s dětmi na MRAZIVOU pláž, popřípadě zavřena v AUTĚ, když už na pláži byli k neutišení. Mě by se tam taky moc nelíbilo, kdyby mě tam někdo vystrčil v plavkách, když já jsem byla navlečená v riflích, triku s dlouhým rukávem, mikině, bundě, šátku a ještě jsem klepala kosu!! No comment!

Jelikož jsem se rozhodla dát si od Anglie pauzu a vyskytlo se mi něco nového, rozhodla jsem se odejít dva měsíce před Vánocemi, což byla původně naše dohoda. Musela jsem si v ČR zařídit stejně milion dalších věcí, takže to tak i tak bylo nezbytné.

S tím oznámit to rodině jsem však měla docela stresy, nevěděla jsem jak se zachovají. Nakonec jsem se rozhodla dát jim měsíc na to, sehnat si někoho jiného. Nebyla by to moje povaha, říct jim to třeba jen předem, jak mi bylo všemi ostatními razeno:o)! Rodina to vzala (překvapivě) docela ok, neodpustili si však pár posledních naschválů před odjezdem. Nutno podotknout, že ještě předtím se mě bezúspěšně snažili přemluvit k tomu, abych si jen udělala doma čtrnáctidenní dovču, kde bych si všechno vyřídila a pak se vrátila zpět. I letenky by mi byli zaplaceny!!! Tůůůůůůůůůůůůůdle :P!!!

Nakonec se mi dát jim měsíční echo předem těžce nevyplatilo, protože já sama jsem byla vyhozena tejden před tím, než jsem měla letět domů. Sranda! Díky bohu, že mi kamarádka poskytla přístřeší a pomohla se stěhováním a posléze s odvozem na letiště. Na věky věků ji zůstanu vděčná za to, jak o mě bylo vždycky postaráno:o)).

Před odchodem od rodiny mi však bylo zkontrolováno, jestli v pokoji vše funguje, nic nechybí a je dostatečně uklizeno. Srandu si opravdu nedělám. Sám pan domácí se přišel kouknout do každého rohu, zkontroloval každý kohoutek (asi jestli teče nebo není ucpaný LOL), jeslti tam někde nění smítko nebo pavučina navíc, ODKLOPIL DOKONCE I VÍKO WC - and i kid you not!!! Podíval se do každé poličky atd. Komedie hadr!

Komedie pokračovala i při loučení - při loučení, kdy mě milá Jo objímala a líbala, a hlavně dojetím BREČELA. Ano, ona BREČELA. Brečela protože se jí bude stýskat a budu jí chybet. Ha-ha-ha. Ano, chybět jim určite budu, ale proto, že takovou debilku, která by si nechala všechno líbit a ani by necekla a navíc by v ní mohli mít důvěru, že se jim dobře postará o dvě malé děti jen tak nenajdou.

Opustit tento dům byla neuveřitelná úleva a spadnutí obrovského balvanu z mého srdce:D! Uuuf! Never more!

Musím říct, že dětičky mi však občas chybí a čas od času si na ně vzpomenu.