"Tough" year of 2010!!!

Po příjezdu k mojí "army family" jsem se měla úplně nejvíc suprově. Vlastně jsem přemýšlela,  že za ty cca tři měsíce, co jsem tam nakonec zůstala, jsem si to tam užívala nejvíc za celou dobu v UK. Pořád jsem byla v jednom kole, a žít ve vojenském městečku bylo přinejmenším hodně zajímavé. Kamarádka mě asi před dvěma lety donutila stahovat si serial Army wives - o rodinách vojáků, které bydlí v takové vojenské komunitě, kde jsou jenom army families. Vždycky jsem si myslela, že způsobem, jakým to tam funguje je jedna z mnoha seriálových fikcí, a realita se přece jenom musí lišit. Nelišilo. Alespoň ne moc a ne v očích nezůčastněného pozorovatele, tedy mě:-D. Tohle městečko bylo fakt jako když z oka toho seriálu vypadne:D! Ať už vzhledově s oplocenýma prostorama pro armádu, za plotem tanky, vrtulníky atd. nebo i tou "mentalitou", či jak to nazvat. Tím jak každý držel tak nějak víc pri sobě a fakt se o sebe zajímali, každý se tam znal, a "army wives" se pravidelně scházeli, pomáhali si, a tak, to bylo milé:o).
Rodinka byla taky velice v pohodě, asi týden po příjezdu jsem s něma jela i na týdenní dovču  k Lake District, no a asi za další dva týdny potom měl jet Olly do Afgánistánu...Nevím, jestli to bylo tím, že jsem byla jejich první ap, nebo že jako vojácí jsou tak nějak ještě víc "caring" nebo že se prostě lišili od mých holanďanů a já jsem zapomněla jaký to je žít s Angličanama (kteří jsou obecně víc "polite"), anebo taky proto, že Sarah byla sama jako ap v USA. Kolíkrát mě úplně dojímali, jak se o mě starali:o). Vážně. Skoro jako o vlastní! Až na to, že byli jen o asi sedm let starší vlastně:D. Ale třeba mě nenechali umýt ani nádobí, to bylo docela "funny", až pak konečně pochopili, že jako by to fakt bylo blbý, nechat si uvařit, obsloužit a ještě ani nepomoct s nádobím lol:D! Nebo třeba když jsem pak měla asi týden po příjezdu a pak na ty dovolený dooost silnou rýmu, pořád se mě starali a dávali mi nejaký medicíný proti rýmě. Pamatuju si, jak jsem přišla už někdy navečer domů a Olly se měl ptal: "Ty máš rýmu, vid?", a hned že mi zajede pro něco do Tesca, že doma už nic nemáme a sotva jsem se stačila nadechnout a už sedal na kolo a valil mi pro něco do Tesca:D. No, tak to by pro mě neudělali ani doma, haha!

Akorát teda děcka mi v začátcích dávali docela zabrat. Musím říct, že jsem z toho první týdny byla docela zdrblá, protože na něco takového jsem nebyla vůbec zvyklá. Šestimesíční Dominy, jakožto pořád stále malinkatý miminko v té době dělala trošku cavyky, než si na mě zvykla, ale vlastně to dělala asi všem, kromě mámy, a stejně tak i dva a půl letá Annabel (která se na druhou stranu někdy chovala a vypadala jako čtyřletá přinejměnším:o)). Dominy holt byla zvyklá jen na maminku a tatínka do té doby, takže první dny mi prořvala treba čtyři hodiny v kuse nez padla vyčerpáním, akorát jít na procházku do kočáru ji vždycky zklidnilo trochu. No ale reknu vám, tak jsem se ještě s miminem nezapotila:D. Protože ona nebrečela, ona fakt ŘVALA!!! Takovej ten miminkovskej řev, kdy řve tak moc ze skoro lapá po dechu z toho a člověk tak má pocit, že se každou chvíli začne dusit! Díky bohu, že si za nějaký ten týden úplně zvykla a pak už jsme byli největší kámošky a byl to takovej můj malej usměvavej miláček:o)). No a Annabel? Tamto trvalo o něco dýl než mě pořádně přijala. Tedy, přijala mě asi hnedka, protože už po pár dnech o mě mluvila jako o členu rodiny, všude mě zahrnovala a ptala se jestli půjdu taky, když někam šli, malovala mě na obrázcích atd. ale každopádně, když jsem se pokusila o něco víc, ať už si s ní hrát, pomoct jí na záchodě, dát ji jídlo, nebo třeba jen vzít za ruku, vždycky jsem se setkala s VELKÝM zamítnutím, kdy se na mě nechtěla snad ani podívat, natožpak na sebe nechat sáhnout. Naštěstí jsem měla veškerou podporu rodičů, kteří mě uklidňovali že tím, jak mě všude zahrnuje a pořád  o mě mluví, mě má ráda, že to není mnou a nemám si to brát osobně ale že je to prostě tou situací, že cítí že Olly bude odjíždět. Už dlouho předem se ji na to snažili připravovat všemožnýma způsobama, třeba i koupili nafukovací velkej míč, kterej vypadal jak globus a společně jsme nalepily samolepky hvězdiček na Anglii, Českou Republiku a Afganistan, aby si mohla zkusit udělat jakousi představu, kde jsme a kde pak bude daddy. Jenomže těžko ríct, jak to takové dítě ve svém dvou a půl letém mozečku pochopí, že. Takže pak prostě nemohla hnout od Sarah na krok, protože se bála, že když ji takhle opustil daddy, opustí ji i mummy, když někam šla.  Cvičila na maraton, takže si šla třeba na čtyři hoďky zaběhat apod.:o)). Když Olly odjel, tak se byla schopná třeba pětkrát do hodiny zeptat "Where is my daddy"? Do pokojíčku ji dali její fotku s daddym, takže každý večer dávala good night to Daddy, nebo se daddy natočil jak čte pohádky, takže občas před spaním jsme jí místo čtení pustili na pc daddy jak čte bed-time story. Musím říct, že když jí to takhle Sarah pustila poprvně, bylo to jak z americkýho dojáku. Bylo to asi třetí den potom, co odjel a ona koukala na daddyho v pc, a myslela si, že je tam "live" a mluvila k němu jak kdyby tam byl někde na webce. Když to zakončovala s "I love you daddy", musím přiznat, že jsem  v očích krokodýlí slzy:o). Časem se přístup Annabel ke mě změnil, když mi poprvé přišla dát good-night hug and kiss, bylo to pro mě jako nemalé Vánoce:o). Nebo kdyz místo řvaní, když jsme byli sami doma prisla a chtěla "cuddle" !! Úúúúžasnej pocit a velkej úspech, když na sebe predtím nenechala ani sáhnout:o). Její záchvaty když máma šla pryč ale pořád přetrvávaly, byla si schopná lehnout na zem a řvát jak když ji na nože berou, kopat kolem sebe a z plna hrdla volat I want my mummy, I want my mummy, třeba hodinu v kuse. A nic nezabíralo. Sáhnout na sebe nenechala, do náruce se nenechala vzít, hrát si nechtěla a jen řvala, řvala a řvala. Po hodině se teda většinou uklidnila, ale i tak to stálo za to občas, obzvlášť mých sil a nervů, že:o).  Na druhou stranu ale zase byla strašně vtipná, pokud se zrovna nevztekala! Například sedět u stolu a jíst s vážnou tváří bylo pak nesmírné utrpení, protože někdy jsme se museli smát do strhání, co občas nevymyslela:o). Navíc jsem se tam opravdu neměla čas nudit, po odjezdu všech husbandů tam zůstaly jen maminky s dětma, takže každý se občas rád zbavil dětiček na pár hodin, takže jsem třeba chodila pomáhat někam jinam, když jsem nebyla s "našima" děckama. Navíc kámoška byla ve stejné ulici, další měla k dispozici auto, takže jsme pořád někde trajdali a jezdili. Jenomže idylka netrvala dlouho.  Sarah mě potřebovala hlavně proto, aby se měl kdo o holky starat, když šla trénovat na maraton nebo aby měla klid na učení - začínala totiž studovat VS - tzv "open university" neboli online a na dálku, tudíž se potřebovala učit hlavně z domu, což v tom jejich pidi baráčku s Annabel za zády prostě nebylo dost dobře možné, jelikož se ani nebylo kam schovat a mít klid. Na jednu stranu je to plně pochopitelný, na druhou to ale mohla předvídat už předem, protože s žádným dítětem to většinou není lehký, když jsou rodiče nablízku (až na vyjímky, Příšerky nikdy problémy nedělaly lol). Každopádně, bylo rozhodnuto, že když to nefunguje tak jak si Sarah představovala, že to fungovat bude, vezme si namísto mě místní nanny, která k nim bude docházet dva dny v týdnu a ona vypadne někam ven se učit, aby měla klid. Já jsem z toho nadšená samozřejmě vůůůbec ale vůůůůbec nebyla, ale co se dalo dělat:(. Takže hledaní nového jobu mohlo začít. Opět.

Tentokrát se zdálo najít něco poblíž co by se mi líbilo ještě větší fuška než obvykle. A když už se něco naskytlo, tak se mi to moc nezamlouvalo. I Sarah mi pomáhala něco najít a nakonec jsem narazila na rodinku, kterou shodou okolností znala a dokonce i dvě ostatní "army wives" z Cattericku. Všichni mi říkali, že by to byla dobrá rodinka pro mě, tak jsem do toho dávala docela velké naděje...

Nakonec jsem se s nima sešla a strávila s nima víkend. Bohužel se ukázalo, že je to "big no-no" pro mě:D. Dva kluci, 2 a 4 a devětimesíční mimino - holčička k tomu. Byly to typy dětí, ke kterým bych si ten vztah asi musela dlouho hledat, zvlášt, když bych taktéž byla první ap. Větší problém by ale asi byla máma. A ten chaos všude navrch??! Ten barak??! Hlavně ten barak??!!!! Nejsem žádná vybíravá princezna, to vůbec ne, zažila jsem už taky ledacos, ale takové bydlení by mě asi brzo zabilo! Kdo to nezažil, tak neví, protože to se prostě musí VIDĚT! Já nevím, že někteří lidi si tu tak potrpí na to, přestěhovat se z města do nejzapadlejší vesnice, kde si koupí mega giga obrovský barák, starý třeba přes dvě stě let. V tom baráku je většinou všechno  původní, takže to tam tak trochu vypadá jako na zámku. V některých případech tak trochu dost, většinou je to takový menší zámek (aspon co se interiéru týka). Většina věcí je původních, například včetně koupelen, nábytku, obrazů, atd. To zahrnuje i to, že v koupelně se vyskytuje stará stoletá vana, kohoutky, ŠPATNĚ FUNGUJÍCÍ TEPLÁ VODA, žádná SPRCHA (!!!) - myslím tím ani ta "ve vaně", tmavé staré zašlé koberce, zámecké tmavé depresivní obrazy...pro mě víc než DEPRESIVNÍ. Navíc to moje patro ve kterém bych měla být, bylo v dost zuboženém stavu, kde nic tu nic, ten stoletý prach by nešel umýt ani kdybych to drhla týden v kuse, okna, zdi oprýskané a kromě té mojí místnosti bylo celeé patro vlastně neobyvatelné, jak na půdě. I ta jedna noc mě tam stála velké úsilí, večer jsem pak měla na krajíčku a jen když jsem si představila, že bych tam měla strávit víc než jednu noc, rozeřvala jsem se úplně. Not a good start. Nechápu, že to těm lidem nevadí a ještě jsou na to pyšní:o). A hlavně ta zima tam??! Ty staré okna bez izolace, kde to i v létě (!!!) profukovalo a vypadalo to tam jak na Sibiří. Živě si dokážu představit těch 10°C v zimě tam, takže by to bylo jako žít venku:o)! Navíc zjištění, že HM hledala asi víc někoho do domácnosti (tj. komplet úklid domu, vaření, ZAHRADA atd.), než péči o děti mi optimismu též moc nedodaly. Když mi potom při koupání dětí ukazovala jak se co dělá, jak se DÁVÁ PLÍNKA mimču ( a věřte, že jsem jich vyměnila minimálně tolik co ona, ne-li víc:D), věděla jsem, že tam by to rozhodně nefungovalo! Takže hledání pokračovalo dál...

 Až pak jsem se dozvěděla ze Claire, kterou jsem znala už z dřívějška (byla nejlepší kamárdka Georginy, mámy od mých třech příšerek:o)), a navíc jsem kamarádivala s jejich první ap, hledá nějakou pomoc. Bohužel jen dočasně, protože v sprnu se měli stěhovat do Ománu. Ted, její manžel tam už od března byl, a oni měli nějakou američanku, se kterou ale spokojení vubec nebyli. Přitom holka dělala v americe nanny (!!!), tak by člověk řekl, že bude perfektní, a ono ne. No později jsem nestačila koukat, jaká prý byla. Kromě jiného i pravděpodobně řvala na Claire, třeba i to, že doma nic nedělá apod.!!! Ano, Claire sice co se domácích prací toho opravdu moc dělat nemusela, ale nemusela to dělat ani au-pair, jelikož kromě té si Claire mohla dovolit paní na žehlení, paní na uklízení, a zahradníka, tak proč ne, že:o)). Navíc Claire je osoba, která by si nějakou kritiku zasloužila ze všech nejméně. Alespon co se týče hostování au-pairek:o). Bohužel, já jsem to nejdřív odmítla s tím, že hledám něco víc long-term než jen do srpna. Takže oni si mezitím začli hledat někoho jiného na prázdniny, do té doby než se měli odstěhovat do Ománu. Bohužel, moje deadline se neúprosně blížila, a já stále nic vyhovujícího nenecházela, tak pak jsem se přece jen rozmyslela jí zavolat. Samozřejmě už měli domluvenou nějakou holčinu z Francie na léto, ale jelikož tu američanku nakonec propustili dřív, zbyla jim tam asi měsíční mezera, kterou jsem jim teda nakonec vyplnila já. Byla jsem za to nesmírně ráda, jelikož mi to alespoň dalo víc času na hledání něčeho nového, bez toho abych jela domů, nebo v lepším případě přebývala u kamarádky, která mi  v případě nouze nabízela přístřeší. A taky jsem zase bydlela blíž od Příšerek, a jelikož Georgina s Claire jsou very good friends, měla jsem alespoň možnost je pořádně zase videt, jupííí:D!
Rodina Claire byla taková idylická family, jak z filmu nebo reklamy:D! Navíc bohatě dokázala ocenit mojí snahu, jak finančně, tak slovně:). Docela jsem si nadávala, že jsem se nerozhoupala dřív a neřekla že tam chci zůstat do toho srpna hned:(. Claire mi zkrátka dokázala docela i zvednout sebevědomí (asi nikdo mě nikdy neměl tak prokouklou jako ona:D), a neustále byla u vytržení z toho, jak mi to jde s dětma, hlavně s těma menšíma, a jak se mnou Tilly byla kámoška hned od první minuty co mě vůbec uviděla. Vždycky říkala, že v sobě musím mít něco "special", že ke mě děcka vždycky hned tak přilnou a mají mě rády, že je to něco jako lidi mají na něco talent, tak ja mám talent na sebe přitáhnout děcka lol:o)))! Prostě dokázala člověka vždycky potěšit! Možná kdybych tam byla dýl, byla by to "TA" rodina:oD!!
Každopádně se mi všichni pak snažili najít nějakou novou family. Nakonec Claire objevila nějakou známou, a shodou okolností to byla i známá co znala i rodina kde kamarádka pracuje jako nanny, takže jsem si myslela, že se začlo blýskat na lepší časy a konečně budu mít něco na dýl.

Tahle rodina ještě nikdy ap neměla a pořád si nebyli jistí, jestli vlastně někoho potřebují. Měli totiž takovou menší "farmu" se zvířátkama a tak, a k tomu pětiletou holčinu a nově narozené šestitýdenní mimino. Kvůli miminu jsem jako "baby-obssesed" byla docela dost nadšená k ním jít, a ještě když mi je všichni tak doporučovali, neměla jsem nejmenší důvod pochybovat o tom k nim nejít. Navíc v téhle vesnici bydlela i kámoška, španělská au-pair Leni, takže jsme se radovaly, že budeme bydlet blízko u sebe. Bohužel však Leni se svojí hostfamily nebyla zrovna moc spokojená a před mým nástupem k nové rodině se to ještě víc a víc prohlubovalo. Ona si na ně vlastně stěžovala už od samého začátku, nikdy to ale nebylo nic "velkého". Navíc Leni pocházela z trošku jiných poměrů ve Španělsku, pořád by jen lítala po nějakých party a nakápech, a vlastně si pamatuju, že když jsem ji poprvé uviděla, nějak jsem si ji nedokázala představit coby holku starající se o děcka v zapadlé vesnici:o).
Navíc se mi tak trochu zase jen potvrdilo, že jizanské typy vždycky všechno trochu přáhání a do práce se jim moc nechce a u ničeho dlouho nevydrží, i když jako na kamarádku jsem si na ni nikdy nemohla stěžovat, a vím, že kdybych něco potřebovala, Leni by tu vždycky byla. Každopádně jsem veděla, že Leni asi trošku opravdu přehání, a věříla jsem, že asi pravda bude trošku na obouch stranách, že chyba bude jak u rodiny, tak u ní. No zkrátka a dobře, těsně předtím, než měla odjet domů do Španělska na prodloužený víkend, rozhodla se, že už se zpět nevrátí:(. Z čehož jsem já tedy moc nadšená nebyla, ale co se dalo dělat. Poznala jsem že poslední dny nebyla Leni ve své kuži a čím dál mín tam přestávala být šťastná. Po zkušenostech s rodinou však měla strach, že by ji nechtěli zaplatit nebo zkrátka udělat nějakou jinou naschválnost, takže jim o svých zaječích umýslech neřekla ani "ň". Nakonec to vygradovalo ještě tak, že se nějak pohádali a Leni zmizela dokonce o den dříve, než bylo původně v plánu. Joanna, její HM se tak ze dne na den ocitla se dvěma malými dětmi doma sama. Podotýkám, že já jsem k té své nové rodině přišla v neděli večer a tohle se událo ve středu. Takže Nicky, moje nová HM, za mnou přiběhla s tím, že Leni je pryč a že Joanna potřebuje pomoc s dětmi, a jeslti myslím, že bych jí mohla odpoledne vypomoct. U Nicky totiž moc práce nebylo, mimino bylo maličké, takže pořád spalo a Fenella byla asi do půl čtvrté ve škole. Nicky mermomocí trvala na tom, že mě k Joanně hodí autem (i když to bylo jen asi deset min. chůze). Zprvu jsem nechápala proč, pořád jsem říkala, že to můžu v pohodě dojít po svých. No a jaképak bylo moje překvapení, když šla dovnitř taky. Joanna nás pozvala na čaj, posadili jsme se v obývaku a teď na mě vybalili svoje "překvápko". Ty dvě se tak nějak dohodli, že jelikož Nicky zjistila, že ap přece jenom nepotřebují a že tam není tolik práce, byla by pro to pro mě za chvíli stějně nuda a Joanna když teď nemá kam dát děcka, potřebovala by mě víc - a co bych tedy řekla na to, kdybych se přesunula k nim, že to není špatná rodina a doufají, že mě Leni o nich nenavykládala nějaké špatnosti. Poté obě vyčkávaly, že jim budu říkat všechny "drby" co mi Leni napovídala, na co si stěžovala atd. Asi nemusím moc říkat, jaký to byl šok. V prvních vteřinách jsem jen na ně koukala s otevřenou pusou a zírala, neschopná jakékoliv reakce. Takže mě tak nějak nezbývalo nic jiného než kývnout jim na to, i když jsem se jen uklidňovala, že to bude jen dočasně. Každopádně jsem byla opravdu velice velice vytočená a nasraná!!!
Mezitím se vrátila Claire z Ománu, kde byli na dovolené potom, co jsem od nich odešla. Děkovala mi za krásně uklizený dům, jaký našli po příjezdu z Ománu, a ptala se na to, jak to jde u Hudsonu. Když jsem jí řekla, co se stalo, tak taky byla docela v šoku a hned zalarmovala i Xenii, "boss-mom" od té rodiny, kde dělá kámoška nanny. Strašně to spolu řešili a litovali mě, a byli docela naštvaní na Nicky. Byla jsem strašně ráda, že jim to alespoň nebylo lhostejné a že jsem měla jejich podporu se vším všudy. Aspoň malá náplast na to, jak mi bylo! Když jsem Claire zmínila, že se cítím jako nějaká "pass-on toy", kterou už nikdo nechce a lidi si jí přendávají z domu do domu, byla z toho ještě víc hotová než já, a pořád mě uklidňovala, že tomu tak není a že to ani ony dvě dámy, které toto způsobily sami nechtěly:o)!
Já vím, sice jsem na to mohla říct Joanně "ne", jenomže to bych se potom stejně u Nicky necítila vítána, a asi by to bylo ještě divnější než to bylo u nich doposud:(. Takže tak jsem skončila u mé (zatím) poslední anglické rodiny.