Baltimore, Maryland

Jak už jsem se tu někdy zmiňovala v předešlých článcích, 9.10.-dubna jsem absolvovala "weekend course" v Marylandu. Jedná se o víkend, kdy od rána do večera musíte sedět ve škole na "lekcích", které si na webových stránkách předem zabookujete a vyberete a pokud splníte všechny podmínky, tj. docházku a "domácí úkol", který se musí vypracovat a odeslat již nejdýl cca týden před samotným kurzem, jako odměna vám bude náležet 3,5získaných kreditů. Pokud se někomu nechce do školy, tak je to asi nejjedodušší a nejrychlejší způsob, jak kredity získat. Kurzy se pořádají v Baltimoru, Chicagu a Floridě. Takže už mám půlku za sebou, a ještě si musím rozmyslet, jak získat tu druhou půlku, ale na to mám ještě čas.

"Studijní víkend" nám začínal v sobotu ráno, kde od 7:30 probíhala registrace. Jelikož já jsem to od nás měla dál, než většina zůčastněných, která zahrnovala lidi především z okolí Washingtonu atd., musela jsem vyrazit už v pátek večer a přespat tam jednu noc navíc. Můj odlet měl být až v 19:36, z domu jsme však museli vyrazit už asi někdy před pátou hodinou. Na letiště to z domu můžeme mít sice tak půl hodiny, hodně ale záleží na dopravě, v dopravní spičce se to může na dálnici trošku protáhnout. Zvlášť když v tu dobu se zrovna všichni vraceli z práce. Taky jsme ještě jely načepovat benzín a tak....Už ve čtvrtek odpoledne sem přijeli Melissiny  rodiče, aby tu chvilku kdyžtak v pátek mohly počkat s miminama, aby je Melissa nemusela tahat s sebou v autě, zvlášť když Ian dorazil asi jen půl hodiny po nás. Jejich návštěvu vlastně už domluvila dávno předtím, než jsem si bookla letenku a než jsem věděla v kolik přesně poletím, mohlo to být totiž taky klidně už po obědě:D. Díky tomu, mi aspoň bylo dovoleno si v pátek pěkně přispat, a pak se mě Melissa ptala jestli už jsem sbalená a tak, a pak si dokonce vzala chvíli Chloe k sobě, kluci spali a mě poslala se v klidu chystat. Jakožto plašan, který všechno dělá na poslední chvíli a pak nestíhá jsem za to byla docela vděčná. I když návštěva rodičů se možná tak trochu minula účinkem...oni to totiž s miminama moc neumí, vlastně sami mimina nikdy neměli, protože Melissu a Kim si adoptovaly až když jim byli čtyři, a kromě tripleťáků mají akorát jednoho třináctiletýho vnuka od Kim...taky nutno podotknout, že už nejsou nejmladší (hádám něco kolem 67??), takže kmitat a ohýbat se ke třem živým mimčům už pro ně není ani po fyzické stránce to nejlehčí, takže prostě nebyli zase až takovou pomocí, jakou Melissa čekala. Bylo docela vtipný pozorovat Dorothy jak se snaží utišit mimča a Noah pak ohodil Melissinyho otce, když ho držel ve vzduchu. Přímo do obličeje. Fůůůůůůůůůůůj. Melissa se mě později ptala: "Smála ses?" No né asi:D:D. Občas jsem viděla, že je už mimča trošku frustrují, například když Chloe spustila svůj řev a ani chození s ní kolem nezabíralo - tak jsem se Dorothy zeptala, jeslti chce abych si jí vzala, ale jen jeslti chce - nechtěla jsem aby si mysleli, že jim jejich pidivnoučata rvu od rukou když je vidí jednou za uherskej rok - naposled je všechny tři viděli o Vánocích, Chloe pak když jsme tam byli na našem Spa weekendu, a od toho už taky nějakej ten čásek uplynul....No ale to už bych se zase ubírala někam jinam, zkrátka asi všichni byli rádi, když Ian měl z práce přijet cobydup po nás:D.
Podle očekávání doprava byla docela zasekaná, všichni se vracely z práce, a podle toho to taky vypadalo. Teda naším směrem "TAM", tedy na letiště to ještě docela šlo, horší to ale bylo tím nazpátek. Cesta tam nám ale i tak trvala jen asi tričtvrtě hodiny, takže to docela šlo a byla jsem tam s dostatečným předstihem. Až moc velkým možná:). Melissa mě vyhodila před Continental Airlines s kterými jsem měla letět, rozloučili jsme se a po dlouhé době jsem se zase ocitla někde bez doprovodu:D. Měla jsem kabelku a malej "carry on" kufřík s sebou na palubu, takže jsem potřebovala jen boarding pass. U přepážky Continental Airlines jsem byla poslána k United Airlines pač jsem si nějak nevšimla, že "My flight was operated by United Airlines":D. Tak jsem se přesunula o pár metrů dál a vystála jsem si frontu k přepážce. Už už jsem byla druhá na řadě a ta koza za tím "pultíkem" mě poslala k vedlejšímu, i když u něj nikdo nestál. To jsem nějak nepobrala, nejdřív jsem myslela, že si tam jako teda půjde stoupnout ona, ale né, ona si dál obsluhovala frontu za mnou. Tak jsem tam jak trubka čekala, kdy se tam jako někdo uráčí jít a nikdo se strašnou dobu nijak neuráčel, až jsem si myslela, že tam vystojím důlek. Až si mě asi po čtvt hodině milostivě všimla a ptala se mě, co mám za problém (???). A po mém, že se chci jen checknout, co jinýho, mě poukázala na monitor/displej, co byl na každé té přepážce - což toho jsem si taky všimla, a všimla jsem si i toho, že je to jen pro ty, co se už odbavili online, což já jsem se online neodbavila, tak jsem jí to říkala a ona mi o tom zase mlela a začla mi ukazovat jak se to má používat??! Samozřejmě že jí to ten můj kód nevzalo, proč asi, když to bylo jen pro ty, co se odbavili ONLINE, jesus! Místo toho mi řekla, ať to tam namačkám ještě jednou. Grrrr. Tak jsem se nasrala a byla jsem rozhodnutá jít k nějakýmu normálnímu člověku a úplně jiný přepážce, když jsem si všimla, že bokem byly i takový ty normální "monitory", kde si boarding pass může vytisknout každej sám, pokud se nemusí odbavovat. Tak jsem se obsloužila sama a byl pokoj!!!:D Většinou jsem za banánku já, ale teď si dovolím podotknout, že slečna byla nějaká trošku pomatená..??! Prošla jsem kontrolou, kde jsem samozřejmě PÍPALA, i přes to, že jsem si automaticky všechno sundala včetně bot. Néé, já prostě vždycky musím pípat. Tentokrát za to mohly moje náušnice, který jsem si musela taky sundat! Už jsem s nima lítala tolikrát a ještě nikdy mi ale nepípali pokud si dobře pamatuju - aspoň teda s určitostí vím, že náušnice jsem nikdy sundávat nemusela. Pak už jsem jen vzala nohy na ramena a valila najít správný gate s tím, že už to budu mít jen tak tak - přilítla jsem tam s jazykem na vestě jen proto, abych se dozvěděla, že letadlo bude mít asi hodinu zpoždění, z hodiny potom nakonec byla asi hodina a půl!!! Já prostě nikdy nemůžu mít normální bezproblémovej let VČAS!!! No, aspoň mi to nepláchlo zas:D. Tak jsem měla aspoň čas koupit si sendvič k večeři, protože jsem neměla čas najíst se doma před odjezdem a šla najít volnou sedačku na sezení - a že to byla makačka:D, a pak už jen čekala a čekala a čekalaaaa. A že to bylo dlouhý čekání, tak jsem si to krátila posloucháním iPoda a pozorováním lidí - takhle v takovém centru dění jsem totiž už dlouho nebyla, tak bych si to i za jiných okolností docela užívala, ale hlavně jsem byla nasraná, že už i tak se mi moc nelíbilo, že jsem tam měla dorazit někdy před půlnocí, a teď se mi to ještě o hodinu a půl prodloužilo:/. Důvod zpoždění letadla byl prostý - letoun dorazil pozdě, ale proč, to už jsme se nedozvěděli. Samotný let pak už probíhal bez problému, seděla jsem u okýnka v úplně poslední řadě a při nastupování jsem si udělala kamaráda - asi sotva dvouletého jihoamerického klučinu Pabla, který po mě pořád pokukoval a zubil se na mě, mával mi a podával mi ruku, byl fakt k sežrání:D. Nakonec jsem si kufr taky musela odbavit, ale až těsně před vchodem do letadla, protože už docházely místa v zavazadlovém prostoru. Ale takhle jsem za to aspoň nemusela platit:D. Zbytek letu proběhl poklidně, let trval asi něco kolem hodiny a třičtvrtě pokud se nepletu, takže to byla pohoda jazz, vzhledem k tomu, že naposled jsem musela přetrpět let sem a pak pět hodin zpátky z Cali do Chicaga:D. Cestou jsem si zchrupla, byla jsem nějaká unavená a jelikož jsem seděla u okýnka, tak jsem cestou mohla pozorovat krásně osvětlená města pod námi, tím to uteklo strašně rychle. Líbí se mi, že tady aspoň pořád nosí a nabízí v letadlech pití, to se mi v Evropě s nízkonákladovkama nestalo. Při vystupování z letadla jsem se ještě musela ujistit letušky, jeslti si jako ten kufr mám fakt vyzvednout normálně na tom pásu mezi zavazadlama, pač minule mi ho taky "sebrali" při vstupu do letadla, protože v zavazadlovým prostoru už nebylo dost místa, ale šouply to jenom někam dopředu do letadla, ale tady né. Tak jsem šla najít přislušný pás a počkat si na něj. Přijel mezi posledníma a mě už málem omejvali, že tam snad nebude.

To už bylo něco málo před půlnocí a mě ještě čekala bojová akce dopravit se do hotelu. V instrukcích z toho kurzu bylo telefonní číslo na "hotel shuttle", která je k dispozici 24hodin denně, byl tam přidaný i obrázek toho, jak vypadá a kde zastavuje - tak jsem šla nejdřív najít příslušný východ, a pak jsem si zavolala odvoz. V tom hluku jsem si nebyla jistá, jeslti jsem správně rozumněla to, kde mám čekat - respektive mě zmátlo to, že se mě dotyčný ptal, kterou spol. jsem priletěla, v těch instrukcích totiž bylo napsané úplně jiný místo a bylo tam že to zastavuje JENOM u toho, takže jsem pak byla lehce zmatená. HLavně že se mě ještě ten řidič do toho telefonu ptal, jeslti mám všechny zavazadla a ať se ujistím, že si vyzvednu svůj kufr atd. No né asi! Chvilku jsem teda nejistě stála na tom blbým místě, co bylo napsaný v tom emailu, pak se mi ale zdálo že přesně to auto prosvištělo kolem a nevypadalo, že by tam mínilo zastavovat! Tak jsem se vydala hledatto místo, na kterým jsme se teda opravdu domluvili v tom telefonu lol. Holt si na mě chviličku počkal, ale jak řekl - hlavně že jsme se našly a že jsem dorazila:D. Řidič byl černoch a to vysvětlovalo tu mluvu v tom telefonu:D. Hotel byl naštěstí kousíček, z letiště jsme jely asi jen pouhých deset patnáct minut, víc to nebylo. Když jsme zastavily před hotelem, tak si tam ještě něco odkšrtával v papírech a já tam pořád seděla a čekala v domnění, kdy mi jako řekne, kolik budu platit. Pak mi ale věnoval pohled typu "proč tady pořád sedíš", tak jsem se ptala, kolik budu platit a on že nic:-O:D. Tak jsem jen vyvalila oči, neměla jsem tušení, že v ceně toho byla i ta doprava. Takže to mají docela dobře vymakaný:o). Ještě mi ukázal i kde je recepce, tak jsem se tam jen checkla, podepsala, oni si odškrtly moje jméno a vyfasoval ajsem klíče od pokoje. Ještě předtím jsem si ale musela doplatit páteční noc, protože ta v ceně započítaná nebyla. Když jsem se po emailu ptala, kolik budou chtít za tu extra noc a jak to bude, tak mi bylo řečeno, že záleží jeslti tam přijede ještě někdo takhle o den dřív, a že když jo, tak mě dají na pokojj s někým jiným, abychom se o cenu mohli podělit, jinak že to bude asi 95babek. Jelikož jsem platila kreditkou, tak jsem ani nevěděla kolik a když mi na recepci nikdo nic neřekl, nějak jsem automaticky předpokládala, že na pokoji teda asi budu sama. Když jsem našla příslušné patro a pokoj, otevřela jsem si a v koupelně se svítilo, byli tam ale otevřené dveře, myslela jsem si, že tam prostě jen uklízečka nebo někdo nezhasnul. Už už jsem si chtěla rozsvítit, když v tom jsem se zarazila při pohledu na zachumlanou bouli na jedné z postelí. Asi pět minut jsem na to poulila oči, protože jsem si nebyla jistá, jestli tam někdo leží nebo ne - pokoj totiž jinak žádné jiné známky toho, že by ho ještě někdo obýval neprojevoval - všechno se zdálo na svém místě, uklizené, bez cizích předmětů vetřelce - ani kufr, zavazadlo, nic tam nikde vidět nebylo a to mě docela zmátlo. Docela divnej pocit to byl prvních pár vteřin, no ale pak se zničehonic boule na postely pohnula, z čehož jsem usoudila že tam opravdu sama nejsem:D. Tak jsem se snažila být jako myška, nechtěla jsem rozsvicovat, tak jsem jen podle světla z koupelny po paměti vylovila spací oděv a šupajdila do sprchy, kde jsem po bližším ohledání viděla kartáček na zuby, známka toho, že tam opravdu ještě někdo byl:D. Než jsem zalehla, tak bylo dobře po jedné hodině, ještě jsem psala kamarádce, že už tam jsem,a "help, there is a stranger in my room and i have no idea who is it":D. I přes to jak jsem byla unavená jsem nemohla usnout, a když jsem usnula, tak jsem se pro změnu budila snad každou hodinu a koukala na mobil a hodiny, z nudy dokonce checkovala fb na mobilu a prostě ne a ne usnout, a to mě i tak čekalo jen pár hodin spánku + časový posun i když jen o pouhou hodinu taky udělal svoje. No zkrátka a dobře, ani jsem nemusela čekat na ráno bez toho, abych veděla, že budu jak zombie.

Kámarádka Angi, která aupaiří ve Washingtonu měla dorazit něco kolem půl deváté, já měla budík nastavený někdy na půl osmou, má spolunocležnice ovšem už někdy na půl sedmou s tím, že si to každých deset minut posouvala na zdřímnutí, takže tam každých deset minut vyzváněl, než se asi o půl sedmý uráčila vstát. Já jsem ještě dál polospala, protože jsem opravdu byla vyfluslá, no nakonec jsem počkala až se vychystala, a teprve těsně před osmou jsem se vyklubala já. Ze své spolubydlící jsem zahlídla jen dlouhé blond vlasy:D. Rychle jsem se vypravila, samozřejmě jsem nakonec byla lehce ve skluzu:D, když jsem si všimla že tam už od Angi mám nepřijatý hovor a zprávu kde jsem, že ona na mě už čeká v přízemí. Tak jsem s sebou mrskla a valila jí naproti! Tý jo, ani nevíte jak bylo hezký vidět někoho z Evropy!!!:D Někoho kdo vás zná a nemusí vyzvídat odkud jste, kolik vám je a blablabla:D. Po přivítání jsme se valili zaregistrovat, samozřejmě už mezi posledními, ale pořád jsme ještě měli asi půl hodiny času. Odevzdala jsem předem vyplněné a vytisklé formuláře, vyfasovala další na vyplnění a hodila asi dva autogramy a poté jsem vyfasovala jmenovku, kterou jsme měli za úkol nosit celý víkend a za žádných okolností ji nesundávat. K tomu jsme vyfasovaly ještě desky s papírem, kde jsme postupně měli hodnotit každou hodinu a náš "rozvrh". My jsme si vybraly víkend s tématickým okruhem "Caring for special need children and American Cultural". Pak jsme si předem museli vybrat ještě konkrétní hodiny. Takže v sobotu nás čekalo:

7:30-9:00 am          Check in Hotel Lobby
                                Continental Breakfast Atrium/Auditorium
9:00-10:00am         Opening Session Auditorium
10:00-12:00am       American Holidays Room A11
12:00-1:00pm         Lunch Main Dining Hall
1:00-3:00pm           Adjusting to Differences Room A302
3:15-5:15pm           Psychology: Support for the Caregiver Room A111
5:30-7:30pm           Idioms, Slang and Funny Phrases Bridge Room
7:30-8:30pm           Dinner Main Dining Hall
8:30-10:30pm         Group Project Auditorium

No, bylo to docela náročné a popravdě jsem myslela, že oba dny budeme mít v pět hodin padla a že se třeba aspoň dostaneme z budovy ven na chviličku, ale jak vidíte, bylo to opravdu nabité a v deset večer už se nám fakt nikam nechtělo....

Když jsme se sešly v auditorium, což byla docela velká posluchárna s podiem dole pod sedadlama, byly nám dány instrukce na víkend, jak co bude probíhat a jak získáme požadované kredity atp. Poté nám byl zadán první "úkol" na rozehřátí. V deskách s rozvrhem každý mohl najít určité číslo od 1 do 10. Podle toho jsme museli najít ostatní se stejným čísle a rozdělit se do skupin. K našemu zklamání jsem já našla číslo 4 a Angi myslím 9, no úplně jsem se lekla, že v těch skupinách budeme muset pracovat celý víkend a že tím pádem to, že jsme jely spolu bude postrádat trochu smysl. Tak se ale naštěstí nestalo, protože v těch skupinách jsme byli jen kvůli tomuhle jednomu "úkolu". V naší skupině nás bylo dvanáct ze všech koutů světa - já češka, kdybyste to někdo nevěděli (:D:D:D), tři Rakušanky, dvě Němky, Dánka, holka z Kolumbie, Japonska a tři Jihoafričanky. No dohromady nás tam bylo podle mých výpočtů tak stopadesát a byly jsme tam opravdu ze všech konetinentů, nejvíc však převládaly holky z Jižní Ameriky, z Jižní Afriky a taky německy mluvící obyvatelé:D. Těhle tam bylo fakt požehnaně a tolik lidí z tolika koutů světa v jedné místnosti jsem asi ještě nikdy nepotkala:D...A cože jsme měli za úkol? Museli jsme během cca čtvrt hodiny vymyslet a sepsat písničku/básničku tak, aby to zahrnovalo naše představení - jména a země odkud pocházíme a během této doby si to i secvičit - včetně choreografie:D:D:D. Jesus! Byla jsem z toho strašně nadšená, zvlášť při představě, že bych měla někde zpívat:D. Tahle představa naštěstí nenadchla víc lidí z naší skupiny, takže dohoda zněla, že každý sám řekne akorát tak maximálně svoje jméno a zbytek budeme zpívat dohromady. Některé trapky z jiných skupin si tam ale vystřihly i sóla:D:D. My jsme vymysleli slova na melodii k "We will rock you" od Queen a naše slova zněla následovně:

"This is our group, group number 4
we are here for fun
so come and say hey ho, we´re aupairs all around the world

so let´s go to introduce ourselves:
(následovalo to, že každý řekl jméno a zbytek k tomu zazpíval zemi odkud dotyčná pocházela)

We will we will rock it!!!"

No sranda! Na naši skupinu se ale potom řada už nedostala, protože pak jsme se museli rozběhnout každý na svoji lekce. O svoje vystoupení jsme ale ani tak nepřišli, nebojte:).

Při příchodu na každou lekci jsme si museli zapsat svoji přítomnost, jakmile bysme totiž zapomněli, tak by byl průser a nedaly by nám kredity. Hmmm, už si asi jen těžko vzpomenu, co přesně se dělo v jednotlivých hodinách, kromě toho, že v American holiday jsme měli na začátku hodiny za úkol vypsat všechny americké svávtky, na které si vzpomeneme. A taky kromě toho, že ta vyučijící při příchodu do hodiny uslyšela naše "kam si sedneme, co nejvíc dozadu, že jo??", takže jsme měli "průser" ještě dřív než to začlo, a poslala nás pekně dopředu. Tam jsme stejně nenašly dvě místa vedle sebe (ehm), takže jsme neuposlechly a sedly si do předposlední řady (ehm ehm ehm:D). Prostě se mi úplně vybavili školní léta přitom! Pak jsme si vyprávěli jen o amerických svátcích a ona nám řikala, jestli jsme se strefili při našem vypisování american holiday nebo ne. Někdo tam prosím navrhl NAROZENINY, ano slyšíte dobře. Nevím jeslti to měl být vtip nebo ne, ale asi snad ani ne??!!!! A v tom mě taky začala lézt na nervy ta Kolumbijka, co byla zrovna v té naší skupině - v každé hodině (a že jsme jich měli společných dost), pořád všem cpala svoje zážitky a názory a blablabla, prostě se jí huba nezastavila, a nikdo na to jako nebyl zvedavý, každej tam pak po sobě jen kroutil oči a myslím že i ti někteří učitelé z ní měli lehce dost.

Pak následovala obědová pauza. Tyhle lekce a všechno bylo k hotelu přilehlém konferenčním centru, které od sebe dělil jen pár metrů dlouhý chodník. Vlastně jsem nečekala, že to bude všechno včetně hotelu atd., tak nové a pěkně zařízené, čisté a tak....čekala jsem spíš něco ve formě hostelu, takže tohle předčilo očekávání, stejně tak i jídlo. Když řekli, že jídlo je v ceně, čekala jsem jen jeden hlavní chod třikrát denně, ale ono tam bylo jídla doaleluja, bylo to formou bufetů a švédských stolů, takže si každý mohl nabrat co chtěl a kolik chtěl a že těch výběrů a možností bylo strašně mega moc a všechno to bylo moc dobrý, né nějaký hamburgery a pizzy jak bych očekávala, ale pěkně dobrý vařený zdravě vypadající jídlo, žádný fastfoody prostě. I během dne tam pořád byly zásoby vody, pití, limonád, čaje, kafe, svačiny, sušenky, ovoce, všechno možné prostě. Takže hlady jsme opravdu netrpěli, a jak řekla Angi - je to docela nudný, ale aspoň můžeš celý den jíst:D.
Po obědě nás čekala hodina s názvem "Adjusting to differences". Seděli jsme po čtyřech až šesti naproti sobě a na začátku hodiny se každý musel představit a říct, co podle něj byl po příjezdu do USA největší rozdíl a věc na kterou si musel zvyknout. Tak jsem řekla, to, že prostě jediný co mě vadí, že se člověk bez auta nikam nemůže dostat a že nic tu není "walking distance", aspoň teda kde bydlíme a že se tu vůbec nechodí...Nebyla jsem sama, a jak k tomu dodala nějaká Němka - i když se chcete jít projít, tak musíte nejdřív nasednout do auta a dojet si někam kde se můžete projít. No, asi tak nějak:o). U něčeho jsme se dost nasmály, a taky jsem zjistila, že to, že tu hodně jedí rukama, případně se málokdy používá celý příbor, (většinou jenom vidlička:D), není specialita jen mojí rodiny ale ameriky celkově :D. Bylo to zajímavý, a někdy si člověk některý věci uvědomí až když to slyší od někoho jinýho....Pak nám pan učitel, postarší černoch, kterýho když jsme viděli, řekli jsme si, že ta hodina asi nebude moc "fun", ale opak byl pravdou, rozdal ke každému stolu karty a k tomu papír s "pravidly", který jsme si měli asi pět minut nastudovat. Tak jsme studovali, ale nějak to nikdo moc nepobíral, náš stoleček asi nejvíc:D:D. Nebo teda spíš nejmíň:D. Další pravidlo bylo, že jsme u toho nesměly mluvit a dorozumívat jsme se mohli jen posunky, gesty, případně malováním.....pana učitele jsme si na pomoc několikrát volaly ke stolečku a stejně jsme z toho o moc moudřejší nebyly. Vítězové se vždycky posunuly k dalšímu stolu - a poražení zůstaly sedět. Takhle jsme se pěkně proházely s hráči u ostatních stolů......abych to zkrátila, pointy hry spočívala v tom, že vlastně kromě těch pravidel, které jsme dostaly, jsme si měly utvořit i svoje - a jelikož jsme nesměly mluvit, chvilku trvalo, než nám došlo, že vlastně u každého stolu jsou jiná pravidla, a postupně jsme to zjištovaly až stěhování se k jednomu stolu k druhému. Někomu se ani nepoštěstilo se posunout z místa, tak to ani nezjistil:). Já jsem na to pomalu začla přicházet u třetího a zároveň třetího stolu, do té doby jsem jen zmateně hrála a říkala si, jak jsem retardovaná, protože když už jsem si myslela, že jsem to pochopila, tak jsem změnila stůl a pak se zase hrálo jinak a mě to zmátlo a myslela jsem si, že jsem to teda asi očividně nepochopila:D. No byla to docela úleva, až jsem přišla na to, o co šlo teda, a že jsem takový pocity neměla sama:D:D. Plynulo z toho to, že odlišnosti a rozdíly nejsou špatné, že jsou jen matoucí a deprimující do té doby, než si na ně nezvykneme a nezjistíme v čem přesně jsou a jak se s nimi vyrovnat. No zajímavá hodina....

Taky se mi ulevilo, že jsem tam rozhodně nebyla nejstarší, jak jsem si myslela. Třeba Němky nebo Rakušanky totiž většinou vyjíždí už po maturitě, takže jim je většinou 19 nebo dokonce ještě 18...ale byly tam různé věky a dost dokonce i těch nejstarších co tam můžou být - hodně holkám už bylo třeba 27 i, protože už byly ve druhém roce tam (přihlásit se do programu lze jen do 26). Tak to bylo docela příjemný zjištění, že jsem si nemusela připadat jak babča:D:D:D.

Při čekání a hledání správné místnosti pro další hodinu "Support for the caregiver", jsme stály před dveříma tý místnosti, a najednou se na nás otožila nějaká holka a na něco se nás ptala...pri přízvuku jsem zbystřela a pak mi oči sklouzly na její jmenovku - Martina Kadeřábková. V tom se mě i ona zeptala, odkud jsem:o). Lidiiiii, ja tu potkala první češku!!! lol Teda kromě tý češtiny kterou jsem tenkrát zaslechla v Chicagu, ale to se nepočítá. Bylo to strašně divný se přeorientovat na češtinu zase, vždycky se úplně seknu vždycky...a i když česky mluvím pořád - buď do skypu nebo žvatlám česky na mimina - tak takhle naživo a s "velkým" člověkem je to něco jinýho. Až na to, že jsme prohodili teda jen pár vět, pak začla hodina a hlavně mi to bylo blbý, protože Angi je z Rakouska a tudíž si česky moc nepokecá, takže jsme se stejně bavili anglicky...no ale i tak:).
Tahle hodina spočívala v tom, že jsme se na začátku každý představili a společně s tím měli říct, v jaké situaci jsme netrpělivý a to jsme tam pak řešili...než se vystřídali všichni - a že nás tam bylo, tak bylo půl lekce v čudu...a pak nám úča ukázala, jak se analyzuje nějaký "psychologický" problém. Tj, ve dvojicích jsme si to pak měli vyzkoušet na sobě - říct náš problém, a ohodnotit, kde si s ním stojíme na stupnici od 1 do 10...pak následovaly otázky proč si to myslíme, proč jsme se ohodnotili zrovna takhle, co nám na tom nejvíc vadí a jak se to podle nás projevuje, a posléze co můžeme dělat, aby se to zlepšil a tak...no zajímavé...pak přišla demonstrace dvou holek, které měli konverzovat ve dvou jazycích bez toho aby si rozuměli - holka z Jižní Ameriky a Němka a my pak měli hádat podle gestikulace a jejijch výrazů, co asi tak mohli říkat a tak...no to byla taky docela sranda.

Idioms, slang and funny phrases byla asi jediná hodina, na kterou jsme se dopředu i těšili, protože to znělo jako že by to mohla být sranda, a že se tam třeba i něco naučíme co se nám bude hodit v každodenní mluvě nebo tak něco. No opak byl ale pravdou, hodina byla jedna z těch nudnějších. I když to učila děsně suprovní učitelka, pak jsme ji chtěli mít co nejvíc:D. Asi 40letá černoška, která nezvařela klapačku a byla taková rázná ale přitom s ní byla sranda a házela jednu hlášku za druhou. Vlastně všichni tam byli afroameričani, to bylo docela zajímavý:o). Hlavně už to byla poslední hodina a všichni začínaly z toho být lehce unavení, a bylo to taky znát. Já jsem tam div neusnula, fakt jsem se po svých pár hodinách spánku cítila jak zombie čím dál víc a tahle hodina byla krizová. Víceméně jsme pracovaly ve skupinách. Dostaly jsme papíry s ruznýma výrazama - nejdřív výrazema pro "women", a měli zaškrtat jeslti je to dobré/špatné/neutrální oslovení a pak jsme si to kontrolovali nahlas...pak tam byly různý fráze a my k tomu měli psát ekvivalenty, nebo jsme měli jeden papír s různejma zkratkama jako TGIF, SOS, CSI, FBI, ASAP, a spol., no některý byly docela záludnosti, a některé jsme nikdy neslyšely :D. I když pár úsměvných okamžiků tam taky bylo, třeba když nějaká holka na otázku co je to "make ends meet" vyhrkla to have sex, nebo že "square food" je sandvič. No už si to všechno nepamatuju, ale většina lidí už tam holt blouznila lehce a padaly jedna perla za druhou:D.

A pak už byl eeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeennnnnnnddddddd. Ale teda né tak docela. Čekala nás přestávka a véča, mnaam, tam jsem se konečně trošku probrala, nalila do sebe trošku kofeinu, a nahodila do sebe trošku kalorií a to mi taky udělalo dobře, takže pak už jsem se cejtila o trošku mín jak praštěná pytlem. No a po jídle nás ještě o půl devátý čekal sraz zase v té aule jako na začátku dne. Zase tam do nás hustili nějaké instrukce/informace, ani jsem je moc neposlouchala, protože jsem Angi ukazovala fotky na mobilu a taaaak, euhm:D. Až jsem se skoro zapomněla "stresovat" kvůli tomu že nás pořád čekalo to naše úžasný "vystoupení" lol. Z těch co ještě nebyli na řadě přišla naše skupina skoro až na posled, a ani už mi nevadilo že na mě kouká tolik lidí, né tak jak by mi to vadilo ráno aspon:D:D. Od rána už nám trošku vypadly slova, no sranda:D.

Mezitím jak jsme tam seděli, tak mi najednou někdo klepal na rameno, tak jsem si říkala co to jako je, a když jsem se otočila, tak to byla ta Martina, která se ptala, co budu dělat večer a jestli nechci zajít na pokec do baru co tam byl. Tak jsme nejdřív šly s Angi do auta, přeparkovat a zjistit cestu na letiště, protože mi nabídla, že mě tam v neděli odveze. Nakonec mě tam bohužel odvést nemohla, protože jí její hostmom Jana psala, že má rozbitý auto a potřebuje to Angi co nejdřív, tak až to skončí ať upaluje hned domů. Pak jsme se šly setkat s Martinou, která na nás čekala v baru už. U skleničky jsme pokecaly, taky mimochodem patřila ke starší 26leté kategorii aupairek:D, a asi v jedenáct se totálně vyfluslé rozešly do pokojů.

Docela jsme byly nasrané, protože jsme myslely, že tu druhou noc budeme moct být na pokoji spolu s Angi - ono se to i zaškrtávalo v té přihlášce, takže nás tak měli automaticky dát. Tím že jsem ale přijela o ten den dřív a dali mě do pokoje s tou cizí holkou to už nešlo změnit. Když jsme se na to byly ptát, tak nám bylo řečeno, že se prohodit s našima spolubydlama nemůžeme, protože v případě požáru nebo nějaké katastrofy, musí vědět kdo kde byl v jakém pokoji a blá blá blá. Jako by bylo strašně práce si to tam přepsat, že:/. No, stejně jsme tam doslova jen spaly, že, no ale i tak! Při přichodu do pokoje jsem tak tedy konečně potkala svou spolunocležnici ze Švýcarska. Taky tam stála u dveří s nějakou kamarádkou a první co bylo, že se mě ptala, jejslti jsem se tam sprchovala??! Tak jsem odvětila že né, že naposled jsem se sprchovala večer jak jsem přijela a proč se jako ptá??! a ona že tam máme potopu a že je v koupelně strašně moc vody, že to vypadá jak kdyby tam odněkud stříkala voda a prosáklo se to i do pokoje - no a ono fakt, asi do půlky pokoje byl koberec  úplně měga durch prosáklý křížem krážem, jen to v něm čvachtalo. Pak jsme zjistili, že to prosakovalo dokonce i ven na chodbu, no rozhodně to nebyla žádná malá loužička. Tak jsem zavolaly na recepci, a tam nám řekly, ať s esbalíme a přijdeme dolů, že nám dají klíče od novýho pokoje. Když jsme přišli dolů, tak jsme jen vyfasovaly nové klíče, odevzdaly staré a jen se nám za to omluvili - ale že by se někdo zajímal o to, co se stalo nebo se šel podívat na tu spoušt, to nezájem. To jsem se docela divila:D. Tak jsme se přestěhovaly do nového pokoje, daly sprchu a spala jsem jako zabitá, fakt jsem po tom dnu měla dost!

Sunday



7:30-9:00am Breakfast Main Dining Hall
9:00-12:00pm Behavior Management Room A300
12-1:00 pm Lunch Main Dining Hall
1:00-3:00pm Child Development Room A300
3:00-5:00pm Emergency Preparedness Bridge Room

V neděli jsme ráno měli sraz s Angi v naší chodbě...jak jsem krásně spinkala, tak se mi nechtělo vstávat v tak nekřestanskou hodinu a pak jsem - překvapivě - tradičně nestíhala. Šli jsme dát snídani a pak už nás čekala další hodina se super účou:D. Tahle lekce vlastně asi byla nejzajímavější a nejužitečnější, aspoň z pohledu někoho, kdo se stará o děti. Hlavní náplní byla práce ve skupinách - měli jsme zjistit, jestli někdo v naší skupině má problém s hostdětmi/hostfamilií a pak to demostrovat ve scénce před třídou. Vždycky jsme se u toho zasekly a řešili výchovu a tak, skoro taková supernanny bez dětí:D. Ta úča se pak chopila role v jednotlivých scénkách a názorně předváděla, jak by se měl problém správně řešit a co bychom měli v dané situaci dělat. No a taky bylo zajímavý vidět, s čím se kdo musí potýkat. Rozhodně to bylo poučný. I když naše scénka zase až tak zajímavá nebyla - ve skupince jsme s Angi byli s holkou z Jizní Afriky a Jižní Ameriky, a ani jedna jsme žádný zásadní problém neměly. Až ta holka z jižní Afriky nadhodila, že se stará o tři děti a občas má problémy s tím nesjtarším, které neposlouchá, a pořád se hádá s menšími sourozenci, bere jim hračky aspol, ale takovým způsobem, že se od nich nemůže ani na vteřinu otočit, aby nejstarší ty dva mladší nepozabíjela:D. Docela běžná situace no. Tak jsem se tam aspoň pohádaly a pomlátily s Angi, jelikož jsme hrály ty dva větší sourozence:D.
Pak jsme se šly přecpat obědem - doslova, bylo toho strašně moc a i zmrzlina tam byla, mnaaam, miluju americkou zmrzlinu (euhm:D), tentokrát se k nám přidala zase ta Martina. U večeře předešlýho dne to byla nějaká Němka s holkou z Japonska, která nám vyprávěla svoji "story" - ani né po roce se tu vdala - hlavně že říkala, že nechápe holky, co se sem jen vyloženě přijedou vdát, že to by po pár měsících známosti nemohla - ale teda mě její story zase až tak rozdílný nepřišlo, a hlavně nechápu, jak může stále být aupair a může to dělat legálně, když program je jen pro singles, ne??!!

Child development nebylo nějak extra zajímavý - prakticky jsme si tam říkali co děti v jakém věku dělají a měli by umět od mimin až po teenageri, i když zase jsme měli tu vtipnou úču, která to trochu zpestřila.

No a pak přišla na řadu už úplně poslední hodina. Nejdřív jsme měli mít American government, ale pak jsme to změnili na tohle, čili Emergency Preparedness...nesnáším cokoliv s politikou a nic o tom nevím, tak jsme vybrali tohle, i když ony všechny ty hodiny co tam byli na výběr u ty poslední lekce vypadaly meganudně! A taky že jo!Navíc to učila taková postarší nezáživná úča...a prostě to pojednávalo o tom, co říká sám název - připravování na různý katastrofy a tak....vypadala docela zděšeně, když se nás ptala, kdo si dohodnul s hostrodinou plán při požáru a tak...a zvedly se jen asi dvě ruce! Já bych řekla "Tolik???" :D, ona si to tak ale nemyslela....teda tohle bych možná pochopila, ale stejně zhrozeně vypadala, když se o né moc víc rukou zvedlo při otázce, kdo má připravenou emergency bag, která by se navíc měla obměňovat podle ročního období a obsahovat i vodu v množství asi 1galonu na osobu na den alespoň a taaaak. To někdo dělá???!!!:D Při téhle hodině jsem už fakt zmírala a ani jsme se moc neskoužely schovávat s checkováním telefonů a internetu a tak:D.
Ke konci hodiny se přifařila ta super úča s našíma certifikátama, tak nás volala po jménách a certifikát jsme obdržely za podmínky, že jsme odevzdaly i řádně vyplněný formulář s hodnocením hodin atp. Pár lidí pak šlo do kanceláře - a asi vypadalo že certifikát neobdržely. Možná museli přepracovávat ten úkol, protože některým to asi posílali zpátky.

No a pak už jsem letěla z Angi k autu pro svůj kufr - museli jsme se odhlásit totiž už dopoledne, tak jsem si hodila věci k ní do auta, a protože kvůli tomu autu musela frčet hned domů, nastal čas rozloučení. Já jsem pak čekala na "hotel shuttle", kterou jsem si objednala na 17:30 s tím, že bylo šest, a já pořád s nervama na pochodu vyhlížela a vyhlížela....a ono nic! dokonce jsem se šla zeptat na recepci, abych se ujistila, jeslti vůbec čekám na správném místě, ale řekli mi, že je asi jenom "busy" a že musel jet vyzvednout někoho na letiště...čekali tam ještě dvě holky, který pak jely stejným autem, a nejdřív vysadil je!!! Potom se teda konečně jelo na letiště ale s tím, že nejdřív jel k "arrivels" aby tam zase někoho vyzvednul, pak to musel celý objet po dálnici až kdo ví kam aby s emohl otočit a jet konečně k "departures", kde mě vyhodil! Sice mi i vystoupit přišel pomoct:D, a sice jsem tam ten čas napsala s velkým přesčasem...letadlo odlítalo někdy ve třičtvrtě na osm, stejně jsem z toho ale byla dooost nervní a ve své bujné fantazii už jsem se viděla jak mi to OPĚT pláchlo:D! Naštěstí se tak ale nestalo, a let probíhal hladce a bez problémů a tentokrát dokonce i bez ZPOZDĚNÍ, čemuž jsem se divila, protože ještě odpoledne ve "škole" mi psala Melissa at jí přesně pošlu moje "flight info", a že mám počítat se zpožděním, protože v Chicagu hlásí velké bouřky a tornádo dokonce, a že bude hlídat počasí a kdyžtak mi dá vedět. No nakonec jsme byly krásně načas, jupííí jej.

Akorát jsem ale přišla o nejhezčí víkend co tu byl, ze dne na den se totiž udělalo teplo a měli tu překrásný letní víkend!!! Nechápu, když den předtím bylo ještě cca 10 stupnů a pak i v deset večer 28!!! Trošku rozdíl:o). Když jsem vylezla z letiště a šla vyhlížet Melissu, tak jsem se málem zalkla tou vlnou nezvykle teplého vzduchu a dusna, to samé když jsme pak vylezly u nás před barákem z auta. Dýchlo na mě úplně léto a měla jsem z toho takovej "dovolenkovej" pocit:D.

Když jsem měla tak hezký a poklidný let, tak se to muselo vymstít někde jinde a pro změnu naše jízda autem byla docela vzrůšo:o). Nejdříve jsme si to už asi půl hodiny vesele svištěli po dálnici, když naši jízdu přerušilo "oooh shiit, fuuuuck" aspol. Zjistili jsme, že jedeme po jiné silnice a že jsme si zajely asi jednou tolik. Co víc, museli jsme se vracet prakticky až zpátky k letišti, abysme mohli vjet na tu správnou dálnici, no sranda. Než jsme se mohly otočit, tak jsme chvíli ještě museli pokračovat v jízdě - zrovna jsme míjeli nějaký náklaďák a v tom buuuuuuuuuuuuuuuuuuuuum, ozvala se strašná rána, která zněla jak když někdo střílí! a navíc to vypadalo jak když něco bouchlo do auto nebo něco! no obě jsme nadskočili asi deset metrů vysoko...teda to néé, protože střecha auta nás zarazila, ale jinak by to asi fakt bylo deset metrů vysoko, pač to znělo fakt strašně strašidelně a hlavně jsme ani jedna vůbec netušili, od čeho by to asi mohlo být. Takže následovala další vlna "oooh fuuuck":D:D. Naznaly jsme, že to bud muselo být něco z toho náklaďáku, nebo že nám vypadl takovej ten "talíř" u kola, případně náhradní pneumatika na spodku auta. a někde pod kapotou to pak začalo vydávat divný zvuk, no už jsme radši chtěli být doma. Tam jsme to pak prohlíželi, dokonce i Ian vyšel ven se na to mrknout, ale nic jsme nevykoumaly, nejdřív si myslely, že to fakt byla ta pneumatika, která vypadla ze spodku ale nebyla...auto se zdálo v pořádku, jen to tam bylo nějaký rožhavený chvilku ale jinak nic...tak jsme naznaly, že za to asi vážně mohl ten náklaďák. No ještěže tak, protože bych měla výčitky, že se to stalo kvůli mě, protože kvůli mě se jelo, že:D.

Tyyyy jo, jestli někdo zvládne přelouskat dva kilometry textu...tak zaslouží metál:D! Buh-byeeeeeeeeeeeeee!