Washington, DC

13. května konečně nadešel čas našeho dlouho očekávaného výletu do Washingtonu! Vyrazili jsme v pátek v sedm večer s tím, že když pojedeme na noc, tak mimina snad budou většinu času spát a pro nás to tak bude jednodušší. Opak byl ale pravdou. Oni fakt NEMAJÍ rádi jízdu autem!!! Cesta tam mi ale mohla být tak nějak jedno, protože jsem se o mimina v autě nemusela starat. Jelikož do DC jsme jeli všichni tři, byla mi přiřazena přední sedačka a vzadu s miminama seděla Melissa, takže já jsem si mohla v poklidu sedět, poslouchat hudbu a snažit se usnout. Řev co se odehrával vzadu mi idylku však trochu rušil. Po pár hodinách (čekalo nás jich 14!!!) jízdy byla Melissa celá zpružená a mimina chtěla zahlušit - řvaly na střídačku téměř celou cestu (!!!), nebo aspoň se to tak zdálo. Bylo to ale fakt tou jízdou, protože jakmile jsme zastavili, mimina vytáhly ze sedaček - rázem byl klid a zase z nich byli roztomilý, hodňoučký a usměvavý dětičky. Ještěže jsme byli tři, tak každej vždycky čapnul jedno mimčo, nebo jeden zůstal v autě a dva šly přebalovat a tak, to se docela dalo. Větší hrůzu jsem měla z cesty nazpátek, Ian totiž odlítal už v neděli večer, protože v pondělí ráno už začínal novou práci, a my s Melissou a mimčama zůstali až do středečního poledne, takže to cesta na zadní sedačce bez možnosti se s někým vystřídat čekala mě....Naše cesta vedla přes státy Illinois (samozřejmě:D), Wisconsin, Indianu, Ohio, Pensylvanii, Maryland, Virginii....hmm a to je asi všechno. Vlastně pro mě bylo dooost překvapením, že vlastně půlka města je v Marylandu a půlka ve Virginii! Nevím kolikrát jsme zastavovaly, ale asi jsem čekala, že to bude i častěji než jsme zastavili - alespoň se mi zdálo, že zase až tak často jsme nezastavili. Nebo teda zastavili, ale jenom kvůli wc nebo další dávce kafe  - mimina jsme vytahovaly všechny tři zaráz asi tak dvakrát, pokud se nepletu. Melissa asi uprostřed cesty ze smraďochů byla tak vyfluslá, že i když umírala únavou - mimina jí nedaly ani na minutu možnost spánku - tak šla radši na chvíli řídit, než tam s něma vzadu strávit o minutu navíc. Když se vyměnovali, tak Ian šel na záchod a Melissa pomstychtivě miminům domlouvala ať hodně řvou, tak jak řvali když tam seděla ona, a né že s tatínkem budou třeba náhodou naschvál hodný:D. Občas je fakt VTIPNÁ! Řídit ale vydržela jen asi tři hodiny, protože ono každý den vstávat k děckám, pak být vzhůru dalších 24 hodin a ještě do toho řídit nic moc. Já jak jsem seděla vpředu, jsem se ten řev snažila nějak ingorovat pokud možno....zjišťuju že už jsem nějak imunní proti tomu, někdy mi i pár minut trvá, než si uvědomím, že někdo řve:D, chvílema se mi dokonce dařilo i usnout trochu. Čekala jsem, že něco trochu uvidíme z cesty, ale nějak mi nedošlo, že z dálnice toho člověk moc nevidí, i když to až pak někde v Pensylvánii začínala být cesta trošku zajímavější.....vůbec ty silnice a dálnice - takový mnohem užší, než tu máme třeba u "nás" v Illinois nebo co byly jinde po cestě, mi tak nějak víc připomínali Evropu. Jim se na nich blbě řídilo, protože se museli víc soustředit na cestu. Taky ta krajina mi připomínala víc Evropu, resp. úplně mi chvílema připadalo, jako kdybychom projížděli spší Rakouskem než byli v USA. Ta krajina, příroda, domy, krávy na polích, no fakt to tak vypadalo.....a pak v jednom úseku jsem si říkala, jééé tamhle je karavanovej camp asi....hmm, to jsem si samozřejmě myslela jen já, stará naivka, ve skutečnosti to však byla taková ta chudinská čťvrť, kterou známe asi tak z tv, a kde lidi v těch karavanech bydlí nastálo...Asi kolem šestý ráno jsme udělaly poslední zastávku pred DC, pokud se nepletu - snídani v Mekáči. Teda "zastávku". Né že bysme šli jíst dovnitř, to si zase nemyslete, když říkám zastávku na jídlo, tak se většinou jedná o "drive thru" a jezení v autě samozřejmě:o). Časově jsme na tom nebyli zase až tak špatně, přesto jsme přijeli trošičku později, než jsme plánovaly. Melissa mi řekla předpokládaný čas příjezdu 8-9hodina ranní, my dorazili na místo asi až tak kolem desáté....v autě jsem si pak k ránu krátila čas textováním s Angi, museli jsme totiž doladit naše plány, a hlavně trošku pozměnit čas srazu, protože jsme si mysleli, že v devět už bychom se teda někde mohli sejít. Ehm, sešly jsme se asi o hodinu a půl později, no nevadí. My teda nejeli přímo do DC, ale do Falls Church, což je asi něco jako okrajová čtvrť DC...vlastně už je to ve Virginii, ale jak jsem se dozvěděla, ona je i půlka DC ve Virginii, a další půlka asi patří pod Maryland. Zajímavé, jedno město na území dvou států. První dvě noci jsme měli bydlet v hotelu, další noci se přemístit k příbuzným Iana. Jelikož jsme se do hotelu mohli checknout až někdy kolem oběda, rovnou jsme jeli ke strýčkovi Martymu. Moc jsem z toho radost neměla, protože jsem ze všeho nejvíc toužila potom vlítnout do sprchy, vyčistit zuby z huby, převlíct se a trochu se dát po té cestě dokupy, to mi ale ovšem dopřáno tím pádem nebylo, a taky jsem zase chtěli být co nejdřív  s Angi, protože ta bohužel v sobotu mohla jen do pěti do odpoledne, protože v pět musela babysittit, jelikož její hostrodiče si razili na nějakou narozeninovou party:(. Poslala mi adresu nějakého shopping mall v její čtvrti Bethesda jako místa našeho setkání. "Uncle Marty" mi nabídl odvoz, ale Melissa mě tam chtěla hodit sama, a že podle GPS to snad lehce najdeme. Sotva jsme zavřeli dveře, hned se mi začla svěřovat, že i když sice umírá únavou, chce mě tam hodit ona, aby na chvíli mohla vypadnout pryč od mimin......a Iana:D:D. Ještě jsem se ujistila, že mám  s sebou v kabelce dostatek Brufenů, z probdělé noci, 13hodinové cesty a celého dne lození po městě a památkách jsem nevěstila nic moc dobrého, očekávala jsem "headache" jak prase, protože se už znám. Překvapivě se nic takovýho za celý den nekonalo....

K "shopping mallu" v Bethesdě jsme dojeli během dvaceti minut a s pomocí GPS ho krásně našly. Melissa se mě zrovna ptala, kde má Angi čekat a jestli už tam a ať jí napíšu kde je, ať ví, kde mě má vyhodit, když v tom sem si na parkovišti všimla červeného auta a sedící Angi v něm, takže nám to vyšlo přímo perfektně, že jsme zaparkovaly hned vedle ní, tak jsme si hned začly zběsile mávat a šly se pozdravit. Angi ještě pozdravila Melissu v autě a prohodila s ní pár vět, chtěla jí totiž vidět, protože už o nich asi ví....hmm...všechno :D. První čím mě uvítala bylo " Oh, you look tired". Ehm, dík, no:D. Vůbec bych to, že vypadám jak zombice sama bez ní nevěděla, ale kdo by nevypadal unaveně, poslouchat 13hodin tři malé uřvánky a spát asi tři hodiny. Sice bylo zataženo a předpověď počasí nám slibovala pršení přes celý víkend, to nás ale nemohlo odradit od lození po městě. Angi totiž navrhovala, jeslti nepůjdeme třeba jenom na do toho obchoďáku, jestli sjem unavená a navíc když měla být doma už před pátou a DC necháme až na neděli, já jsem ale nechtěla, protože přece jenom tam nejsem každý den, že a bála jsem se, že v neděli bysme neměli absolutní šanci to stihnout. Takže jsme se svezli jejím autem kousek k metru, bylo to lepší a navíc ona má zákaz jezdit autem na území Virginie a do downtown. Takže bylo naprd, že náš hotel byl ve Virginii, a nemohla pro mě tudíž přijet nebo tak, i když to bylo relativně kousek, ale to neva, rodinka mi mileráda dělala šoféry. Přiznávám že DC a jeho okolí mě nikdy moc nelákalo, teda samozřejmě že když takhle byla příležitost, byla jsem nadšená se tam podívat, sama bych potom ale netoužila tolik jako třeba po Cali nebo NY a taaak, ale musím říct, že jsem byla nadšená. Vypadá to tam zase úplně jinak než tady v Illinois, možná proto, že ta čtvrť, kde bydlí Angi a i ti příbuzní a kde byl zároveň i náš hotel, patří k těm bohatším, a jsou tam samé obr vily a velká sídla a tak....ale prostě mi to tam přišlo takové "útulné", trochu víc Evropské, a hlavně tam bylo všude strašně moc zeleně, stromů a přirody, to mě překvapilo. I když teď už to u nás taky zezelanalo a rozkvetlo (trvalo to tu dýl), tak přece jenom do toho, co bylo tam tady máme daleko. Fakt se mi to tam moc líbilo, a to mě samotné DC teprve čekalo. Vlez do metra byl pěkně hned u parkoviště, ale tam jsme se teda dostali s pomocí GPS:D. Angi má totiž podobný orientační smysl asi jako já lol. Koupili jsme si lístek na metro za 6dolarů, krásně nám vystačil na celý den, a dopravili jsme se rovnou do centra na stanici "Federal Triangle", která byla kousek od všeho, co jsme chtěli vidět, včetně Bílého Domu. Metro tam teda mají o něco hezčí než tady v Chicagu, asi novější??! nepřišlo mi to tam zase až tak omšelé, ale možná to byl jenom můj dojem. Taky ten systém se dost podobal tomu Londýnskému, to mě docela potěšílo, protože jsem se tak cítila takový jakoby...jistější...bezpečnější?? Naše první zastávka vedla na wc, na které jsme šli do nějakýho konferenčního centra či co to bylo, hned naproti vlezu z metra...ale hned u každýho vchodu čekalo asi pět securiťáků, tašky nám musely projet tím jak na letišti a my jsme tím taky museli projít. Hned další zastávka vedla směr Starbucks, kromě raní snídaně v šest ráno v Mekáči jsem nic neměla a nutně jsem potřebovala spravit si něčím chuť a nalít do sebe trošku kofeinu na probuzení. Hned se mi pak chodilo líp:). I když bylo pod mrakem, tak bylo docela dost dusno a teplo, naštěstí se ale předpoveď počasí moc nevyplnila a kromě asi dvouminutové osvěžující spršky nám to vyšlo docela pěkně. Musím říct, že ač mě DC fakt nikdy moc nelákal, tak mě to tam docela nadchlo, zas jsem se nestačila rozhlížet na všechny strany a cvakat fotákem před každou budovou, kterou jsme míjeli, nejlíp ještě tak dvakrát lol. Byla jsem jak papparazzi, Angi ze mě chvílema byla dost na mrtvici:o). Ale sama v takovém stadiu taky byla, takže smůlička:D. I když už tam Angi byla asi milionkrát, přesto jsme se museli ptát několika lidí a až asi čtvrtý člověk, nějaký pracovník silnice, či cosi nás správně navedl směr Bílý Dům. Všechno v centru bylo docela "walking distance" a vůbec, vlastně celé město se nezdá ani tak moc velké. Teda "velké". Třeba v porovnání s Chicagem, SF nebo ták. Vlastně jsem si tam několikrát vzpomněla na Londýn, a nejenom kvůli tomu metru. I červený double-deckery tam jezdili, spousta historických budov, parky, .... no k Bílému Domu jsme došly za chviličku....a musím říct, že jsem si to teda asi představovala jinak. Né líp, né hůř, prostě jinak...to okolí i samotnou budovu, která je ve skutečnosti mnohem menší, než se zdá v TV, teda to byl aspoň můj dojem. Byl ale dobrý pocit koukat na ten známý pohled, co všichni známe třeba z tv a říct si, tý jo, teď tady stojím zrovna já lol. Bylo tam spousta lidí a turistů, taky tam protestovali nějací Arabové (??? - scaryyy), a asi šedesátiletá hooodně divná paní s provizorním stanem a cedulemi typu: "Judaism yes, zionism no!", novinovými ústřižky a obrázky typu "U paid Israel to kill this child" a podobně. Ehm. Radši jsme se pak hned vydali do našeho dalšího cíle, což byla "Washington monument", taková ta známá "dlouhá" věc. Proto tam vlastně nejsou ani žádné výškové budovy - protože žádná budova nesmí přesáhnout Washington monument. Ještě než jsme tam došly, zastavili jsme se v suvenýrovém obchodě s názvem "The White House", jak originální:o). Tak jsme to tam všechno obešly, mohly jste si koupit všechno po tužky, propisky, hrnky, trička, knížky, pilníky na nehty a nevím co ještě s portrétem Obamy, případně Sarah Palin a jiných:D. Já jsem tam vykoupila jen asi všechny druhy pohledů co tam měli, a magnet na ledničku s fotkou DC. A pak už jsme se konečně vydali k Monumentu, cestou jsme potkali již zmíněné červené sightseeingové autobusy, v dály byla takový věžička od kostela či co to bylo, a prostě fakt jsem se cítila jako v Anglii. Obloha byla nějaká ještě víc šedější než předtím a chvíli to vypadalo, že začne pršet, spadlo ale jen pár kapek, co se snad ani deštěm nazývat nedá. Washington Monument se nachází uprostřed velkého parku či co to je...a vlastně to co je předtím se nazývá "The Mall" pokud se nepletu...ale teda žádný nákupní středisko nečekejte....když Angi řekla, že půjdeme směrem k "The Mall" tak jsem se fakt rozhlížela, kdeže jako to nákupní centrum je, ale prej si to na začátku taky myslela:o). Fotila jsem Monument o sto šest, né že by teda na tom zase bylo něco zajímavýho, když je to taková "stožár trčící do vzduchu" dole olemovaná vlajkama, a kde nic tu nic, ale prostě přece jsem to nemohla nechat asi dvacetrák nevyfocený, ne?!:D Zrovna jsem se pak rozhlížela kde je kdo poblíž, koho bysme mohli požádat o jednu společnou fotku, když vedle se zrovna fotila skupinka třech mladých lidí. Holka a dva kluci, mohlo jim být tak do třiceti, možná jen o pár let starší než my. Toho jednoho jsem se zeptala, jeslti by nás mohl vyfotit, tak si vzal můj iPhone (musela sem fotit jím, foťák nemám jak nabíjet momentálně - né že by mě to nes....://), a další co bylo, že se mě zeptal odkud jsem. Tak říkám že z Czech republic a on hned, no já si to myslel, oni jsou taky z Česka! a volal na ně zpátky...sám teda ale pořád mluvil anglicky...tak ti dvá se otočili, tak jsem s něma prohodila pár vět česky...byl to teda šok, a nějak jsem se nedokázala vymáčknout vůbec, a pak jsem říkala nějaký divný slova...který bych za normálních okolností nikdy neřekla....až jsem se lehce styděla..ale prostě když mám po dlouhý době mluvit anglicky, tka mluvím jak stará babka??!!! a navíc podivně spisovně..ehm. Byli z Prostějova - takže né daleko od nás a byli tam navštívit bratránka po deseti letech - hádám, že to byl ten, co mluvil anglicky. No, bylo strašně divný potkat takhle někoho z česka (vlastně kromě tý holky na tom víkendu v Marylandu to byli první lidi z Česka, se kterýma jsem tady něco prohodila), ale zároveň to byl docela dobrej pocit, vidět někoho z našich končin...a taky si člověk na východním pobřeží připadá tak nějak blíž domovu LOL....každopádně pak jsme pokračovali dál v cestě tím parkem....taková velká skupina lidí tam hrála nějakej podivnej sport s míčema, ani jedna jsme nevěděli co to jako bylo:o). Pokračovali jsme směrem k WWII Memorial. Dál nás čekal ještě "Abraham Lincoln Temple". Na prostranství předtím tam měla nějaká kapela malinkatý podium, tak jsme to měli i s hudbou....a prostě to bylo takový hezký:o)...kousek od toho byl ještě památník z války ve Vietnamu, ale byl to spíš takový parčík.....a pak už byl čas pomalu se začít vracet nazpátek, aby to Angi stihla do pěti domů. Celý den jsme pořádně kromě toho Starbucksu nejedli, tak už jsme byli docela vyhládlé. Nechali jsme to až po návratu do Bethesdy, abysme pak nemuseli být nervní kvůli času,  a pro případ, že bysme se v downtown někde ztratili a tím pádem i zdrželi. No a měli jsme recht, ani Angi nějak netušila, kde se nachází nejbližší zastávka metra a kdu k ní, tak jsme se zeptali nějaké paní s asi desetiletou dcerou. Zrovna čekali na přechod, ale kvůli nám si nechali dlouho očekávanou zelenou upláchnout a zdrželi se tam s náma docela dlouhou dobu, jak se nám snažili poradit. Paní pak dokonce vytáhla mobil a hledala tam na internetu mapku, jak nám to chtěla ukázat. Jó, lidi tu jsou fakt milí a když něco, tak se snaží člověku pomoct:o). Ještě jsem si naposled vyblejskla Bílý dům - tentokrát zezadu, protože ten přechod byl přesně naproti němu, a pak už jsme konečně našly naši zastávku. Až na to, že nám to zrovna upláchlo před nosem a další naše barvička jela asi až za půl hodiny (!!!). Už jsme docela umírali a chtěli si aspoň sednout, no ale dočkali jsme se:o). Zajeli jsme si přímo zase k tomu nákupnímu středisku, kde jsme se dopoledne potkali a zapadli do "Noodles and company" (teda, tuším, že se to tak jmenuje, tady to myslím nemáme doma:o). Všechny typické fastfoody jsem totiž rázně zamítla lol. Měla jsem nějaký nudličky s kuřecíma kouskama, houbama, zeleninou a taak, no moc dobrý to bylo, ještě k tomu bylo něco jako garlic bread a Ceasar salad, a ani to nebylo drahý. Takže jsme si pošmákly, i když v tu chvíli myslím, že bych do sebe naházela asi všechno. "Naházela" platilo docela doslovně, protože se začalo blížit půl paté a s každou minutou Angi začínala být nervoznější a pak ke konci mi to už úplně odpočítávala, a já jsem většinou pomalej jedlík, takže jsem se KVŮLI NÍ přemohla. A málem se zadávila, no docela jsem se u toho nasmály:D: pak jsme div neutíkali k autu, museli jsme totiže ještě popojet do jiný části toho "shoping mallu", Angi mě tam chtěla hodit, protože to bylo dooost velký a sama bych se prej určitě ztratila, protože ona se taky na začátku ztratila, a náš orientační smysl je velice podobný lol. Takže jsme se rozloučili s tím, že se uvidíme hned další den, a až pak jsem psala Melisse, jeslti mě může teda zase přijet vyzvednout, s tím, že dobu čekání si pěkně přečkám v Macy´s. Tak jsem si tam mezitím pěkně prohlížela botky a docela mě štvalo, že jsem jí nenapsala až pozdějc abych měla víc času na nákupy. Zrovna jsem si tam prohlížela krásný sandály, přesně jaký jsem si představovala, ale byly docela dost drahý, tak jsem si rozmýšlela, jeslti si je vůbec mám zkusit nebo ne, když v tom se to vyřešilo za mě, protože mi psala Melissa, že na mě už čeká na parkovišti. Počítala jsem s tím, že se tam však ještě podívám, bohužel už se ale nezadařilo, protože v neděli tam zavírali brzo, takže jsem měla smůlu. (no a od tý doby jsem samozřejmě prošla asi milion obchodů a žádný boty už mě tak nezaujaly:(. Tomu se říká pech!).

Protože jsme ještě nebyly checklý v hotelu, naše cesta vedla nejdřív tam. Hotel byl vzdálený asi dvě míle od domu toho strejdy, takže kousíček. Oni u nich prakticky strávli celý den, prospaly se po cestě atd, Ian s mimčama tam ještě byli a já jsem měla dvě možnosti - buď tam jet s Melissou anebo zůstat na hotelu. Tak jsem si mileráda vybrala tu druhou, pěkně jsme si odnosili všechny zavazadla a kufry na pokoj, Melissa se se mnou teda zase rozloučila a já jsem se šla rozplácnout do hotelu. Měli jsme zamluvený dva pokoje s tím, že budou průchozí, ale k našemu překvapení naše pokoje byli přes chodbu na proti, protože v hotelu asi průchozí pokoje buď nevedly vůbec nebo ho neměli volný. Ale tak né ze by mi to vadilo, že. Vlasntě i tak jsem vůbec nečekala, že budu mít takovej luxus, protože to byl fakt moc pěkněj hotýlek, a nějak jsem nečekala, že mi takhle pěkně zaplatí samostatnej pokoj. Byla tam placatá tv, obří postel, nábytek, samozřejmě vlastní koupelna a i stoleček s gaučem, paráda. Ze všeho nejdřív jsem zapadla do sprchy, lidi, v životě jsem asi sprchu neviděla radši, těšila jsem se na to celej den:D! Pak jsem hodila nohy hore a už se nehla lol. Chvilku jsem si hrála s internetem na iPhonu, s tím, že nejdýl v devět půjdu zalehnout abych měla dostatek spánku na nabraní sil na další den. Ehm, můj plán mi samozřejmě nevyšel, chvilku jsem se domlouvala ještě s Angi na další den a taaak, a to se samozřejmě protáhlo:o). Někdy po desátý jsem teda už DEFINITIVNĚ chtěla zalehnout, dokonce jsem se přemluvila i na to, abych vstala a zhasla si, protože se mi tak šíleně nechtělo používat nohy a žádný moje síly k ničemu:D. Pomalu jsem si už upadávala do říše snů, když CRRRRRRRRRRRRRRRR, v tom se mi vedle hlavy hrozně hlasitě rozdrnčel telefon. Hotelovej. Tak jsem se nejen že lekla, ale byla jsem z toho i docela vykulená, protože jsem nechápala, ještě jak jsem byla rozepsalá, proč by mi jako měl zvonit hotelovej telefon. Trošku jsem si jako myslela, že by to třeba mohla být Melissa, ale zase jsem si říkala, že přoč ta by mě nevolala na mobil...tak jsem to tak vahávě vzala, no a taky že jo, samozřejmě že jsem měla pravdu, byla to Melissa:D. Na hotel dorazili až někdy kolem deváté, takže jsem fakt byla ráda, že jsem s něma nakonec ještě nejela k tomu Martymu. Chtěla se se mnou domluvit na příští den. Dopoledne byl totiž v plánu Mount Vernon, dům George Washingtona. Byla tam když tam byla malá a chtěla se tam podívat znova, tak už se mě dřív ptala, ať se zeptám Angi, jeslit už tam byla a když né, tak že by mohla jít s náma v nedělu a kdyby už tam byla, tak že to necháme třeba na pondělí nebo tak. Angi tam nebyla, takže jsme to nechali na to nedělní odpoledne...tak jsme se domluvili, že jí vyřídím, ve kterou hodinu chtějí vyrazit a ať se s ní domluvím, kdy si dáme sraz, a vyzvedneme ji....jenomže Angi se pak na tom skypu nějak přestávalo chtít a začla se z toho nějak vykrucovat....pak jsem jí to teda zase rozmluvila, nalákala ji na mimina a tak lol.....byli jsme domluvený, že ji cca kolem 9:15 vyzvedneme zase u toho shopping Mallu...takže pak jsem si ještě psala Melisse a ona mě....OPĚT mě pak probudila, grrrr. Druhej den se mi teda za to omlouvala:D. Takže z moji brzké noci OPRAVDU nakonec nic nebylo.

V neděli jsem se vzbudila už někdy po SEDMÉ, o hodně dřív, než jsem potřebovala, ale přikládala jsem to svému nadšení a elánu z toho nejlépe hned opět vyrazit do města a vidět toho co nejvíc....hádám, že díky svému "excitement" jsem oba dva dny nepociťovala ani žádnou únavu. Do toho mi ovšem psala Angi, že v noci jí bylo blbě a zvracela a že s náma tedy nemůže  jít, že to asi chytila od Jareda. No, nevím proč ale něco mí říkalo, že se jí prostě jen nechtělo, tak si to vymyslela. Naštvala mě. Tím spíš, že o pár hodin později před někdy kolem jedenácté mi psala kde jsme a jestli už jsme na cestě zpátky, že je "absolutely fine" na chození po DC. Někdy před devátou mi psala Melissa, že mimina pořád spí, tak že mi dá vedět až se vzbudí, ale že to vidí tak na 10.hodinu. Takže jsem se aspon pěkně  v klidu pomale vychystala a vyrazila do "lobby" hotelu najít snídani, protože to mělo být se snídaní. Snídani jsem tam nenašla, teda kromě Starbucsku, tak sem si koupila "banana muffin":D a kafčo, a čas si krátila pozorováním lidí kolem sebe a iPhonem. Tušila jsem, že to bude později než v deset a taky že jo! Bylo 10, 10:05....10:10....10:20.....rodinka stále nikde.....10:30....pořád nikdo v dohledu....konečně asi v 10:40 mě donutilo hlavu od teleofnu zvednout sedačka s miminem položená na mém stole a Ian přede mnou. Hurááá, konečně se vypravili! No strašně se mi omlouvali,ale já jsem je trošku zpražila s tím, že "It´s not like i didn´t expect it coz´ you are ALWAYS late!" lol. Ale tři mimina jsou na to, myslím, dostatečnou "excuse":o). Chviličku jsme ještě čekali na Martyho a jeho asi desetiletého syna s kamarádem. Jínak, Marty je bratr už nežijícího Ianova tatínka a pracuje v army...(nebo navy?). Pracoval i na Pentagonu a prostě asi má nějaký vyšší post, už nevím co přesně....no a zkrátka jak řekla Melissa, mají prachy a nežijou si vůbec špatně a i jejich barák tomu docela odpovídal. 

Mount Vernon byl od DC vzádelný asi něco málo 40minut jízdy. Na výlet bylo krásné počasí, krásně teploučko a svítilo nám na to krásně sluníčko. Bylo to tam fakt moc pěkný, a zase mi to tam hodně připomínalo Anglii tím historickým domem a hlavně zahradami kolem toho....všude tam atmosféru dokreslovali historicky odění lidé, s jedním jsme se i vyfotili, fotky jsou ale pořád v Melissině foťáku. V pozadí byl krásný výhled  na řeku - Potomac River a fakt tam byla moc hezká atmosféra. Myslím, že oni z toho byli nadšení ještě víc, protože tady v USA takovýchto míst asi moc není, pro mě to asi bylo něco víc "normálního", protože jsme na to zvyklý z Evropy.....mělo jsme to i s výkladem, v každé místnosti stál "průvodce" který k tomu vždycky něco řekl....opět jsme se třema miminama byli centrem pozornosti, že. Až na Noah byly všichni hodní, akorát smraďoch chvíli protestoval a něco se mu nelíbilo:o). Tak jsme si to tam pěkně prošli všechno, udelali si malou procházku k řece, udělali pár fotek....prostě idylka....pak jsme si zašli na oběd všichni.....cestou zpátky k autu najednou ten kamarád toho syna Martyho zjistil, že ztratil iPhone. Jóó, to je tak když má desetiletejch smraďoch drahej telefon, že. K jeho štěstí ho šli hledat a našli. Na cestě zpět jsme byli domluvený, že mě opět vyhodí u toho shopping Mallu v Bethesdě, kde na mě počká Angi. Ian nějak neposlouchal Melissu s tím, kudy má jet, takže jsme lehce zabloudili....takže se tam dohadovali a řvali na sebe, Melissa byla nasraná:o)....no nějakým nedopatřením nás to vedlo přímo přes "downtown" DC....takže byla lehčí a rychlejší pro mě, když mě vyhodili někde v centru DC, tak jsem to ještě psala rychle Angi, že se pokusím najít tu zastávku metra, kde jsme vystoupili předešlý den. Melissa s Ianem se ještě ujišťovali jestli to zvládnu a neztratím se tam:o). No ale teda řeknu vám, GPS v telefonu hodně věcí ulehčuje lol! No našla jsem to v pohodě, a už jsem se pěkně slunila na nedaleké lavičce a vyhlížela Angi....za chvíli mi však volala, jestli nemůžu za ní dojet já na zastávku Airlington Cemetery, jelikož zrovna opravovali metro a byli tam strašný zpozdění, jelo to třeba jednou za půl hodiny, hodinu. Bezva, tím bysme se ještě zdrželi a tím pádem bysme se potkali až kdo ví kdy, že. Tak jsem se vydala naproti Angi sama. Asi jsem vypadala dost americky a jako místní, protože se mě asi dva lidi ptali v metru kudy kam a já jsem jim ke svému potěšení dokonce i dokázala poradit! Až na to, že ti jedni lidi, co se mě ptali byli latinos...latinos, kteří očividně moc neuměli anglicky. Ptali se mě, jeslti je to správna barva když potřebují jet tam a tam...tak jsem jim řekla že NE, že potřebují oranžovou a bude to ten DALŠÍ VLAK, který přijede. Opět se mě zeptali, jestli je to TENHLE vlak, který tam právě přijížděl. Tak opět opakuji, "no it´s the NEXT ONE, u need ORANGE, this is red!!!". Ehm. Oni se sbalili a šli nastoupit do právě přijízdějícího vlaku :o)))). Chvilku jsem nevěděla jestli jsem mimo já nebo oni, ale vzhledem k tomu, že všichni ostatní mi rozumí v pohodě, tak sem si vydedukovala, že oni, haha. No nevadí, každopádně já jsem to zmákla na jedničku, dopravit se, tam kam jsem potřebovala. Právě jsem vystoupovala z metra, když v tom jsem pár metrů před sebou viděla vystupovat i Angi, takže nám to opravdu krásně vyšlo! Na nedělní den jsme měli v plánu dvě místa - Airlington cemetery, kde je pohřbený Kennedy a Capitol. Odpoledne se opět zatáhlo a udělalo se strašný DUSNO! Jelikož na ten hřbitov se šlo celou cestu pěkně do kopečka, tak jsme funěli jak starý lokomotivy a umírali žízní. Vyšly jsme na kopeček a v tom jsem zjistila, že jsem ztratila můj oblíbený svetr! Musel mi vyklouznout z kabelky, přes kterou jsem si ho přehodila. Sice byl jen z Primarku, ale měla jsem ho ráda, rázem mi to lehce zkazilo náladu. Angi se mi smála, mě se totiž vždycky prostě musí něco dít, pořád opakovala "you are so funny, you are so funny", no to se potom ještě během dne párkárt zopáklo:D. Naštěstí sme ho chudáčka pak našli ležet osamocenýho na cestě, když jsme šli zpátky:D. Tím ak to bylo nakopci, tak tam byl krásnej výhled na celej Washington a bylo to tam moc hezký, i když to byl hřbitov. Mají takový ty bílý náhrobky, jak to známe z filmů:D (ehm, já a moje filmy??!), všude kam jste se podívali, no když jsme šly nazpátek, tak jsem se tam úplně ztratili a nemohli se z toho vymotat, až jsme se museli ptát nějaký policistky (??), ale teda představa, že zůstanem uvízlí na hřbitově nic moc. Po dvou dnech chození mi začínali nohy vypovídat služby, teda zvlášt díky puchýřům na nich, vždycky když jsme si sedli, sotva jsme mohli stoupnout, au! Když jsme se vymotali ze hřbitova, popojeli jsme směr Capitol, ale ze všeho nejdřív jsme zapadli do nejbližší Subway a udělali nálet na pítí. Dopravili jsme se ke Capitol, opět jsem fotila ze všech možných i nemožných světových stran, když v tom se začlo zatahovat něak víc a začalo to vypadat, že začne každou chvíli pršet. A taky že jo! Během chviličky se začal spouštět pěkný liják, a do toho se začal zvedat vítr a začalo hřmít! No bylo to docela strašidelný, zvlášt protože ty hromy byli opravdu velký a ten vítr ještě větší, nemohli jsme ani jít, deštník, který mi v sobotu Melissa vnutila nám to bralo z ruky, div mi neodlítli moje velké náušnice i s uchem, a navíc jsme se ani neměli kam schovat! Tak jsme začali utíkat, tím víc, když Angi vykulila oči s tím, že co když je to Tornádo, protože ho tam taky jednou zažila. Ten vítr se po chvilce naštěstí uklidnil, pořád jen trochu pršelo. To mi nebránilo v tom, abych se ještě párkrát neotočila a neudělala pár snímků, Angi na mě naoko řvala, jestli jsem normální, že musím fotit i v dešti:D. Trošku jsme ovšem zabloudili a nějak jsme netušili odkud jsme přišli a kudy máme jít na metro. Už už jsme se vydávali směrem napravo (samozřejmě tím OPAČNÝM než jsme potřebovali). Když před přechodem zastavilo auto s dvěma holkama, a z okýnka nám nabízeli nějaký balónky, prej pro zlepšení nálady, když nás viděli zmoklé jak slepice. Tak jsme na ně volali ať nám radši poradí kudy tudy na metro, jestli nám chtěí zlepšit den lol. Sice sami moc netušili ale aspoň nás navigovaly tím správným směrem, ani to nebylo daleko ale bez nich bysme to přehlídly. Dolezli jsme k vlezu do metra a teď nám nešel zavřít ten deštník!!! Prostě to nešlo, ať jsme dělali co jsme dělali, tak jsme si to tam začli přehazovat jako horkou bramboru, Angi to strkala mě st ím, že to je MUJ deštník, a já s tím, že ho celou dobu držela ona, tak ať si ho i složí a řehtali se u toho jako koně. Už jsem myslela, že snad budu volat Melisse ať mi řekne jak na to, když v tom se mi to tak nějak podařilo:D. Protože už se blížila sedmá hodina, přemýšleli jsme co s načatým večerem, tentokrát nás totiž čas netlačil. Já jsem sice Melisse slíbila, že jí večer pomůžu uložit mimina, protože Ian v neděli večer už odlítal, ale věděla jsem, že když nepřijdu na ukládání, že jí to vadit nebude a že bude ráda, když budu mít nějakou "fun":D. Chtěli jsme jít na večeri, ale pak nás napadlo, že bysme mohli jít do kina, protože ono se v neděli večer, a navíc když jsme byli docela utahaný, toho ani moc dělat nedalo. Tak jsme oželeli večeri s tím, že si dáme popcorn v kině a ten nás snad zaplní, jinak bysme totiž nestihli film zase. Do Bethesdy jsme dorazili akorát včas, z nabídky filmů jsme si vybrali "Bridesmaids" - Družičky. K tomu jsme si koupili popcorn a colu, jó, jako správní amíci. Nevím co mě to napadlo, ale asi tím, jak jsem byla hladová a žíznivá jsem u obou položek řekla "medium". Ehm. jako bych nevěděla, že jsem v Americe , kde je všechno třikrát větší než u "normálních" lidí. Lidi, to byli porce jak pro slona, no já jsem to ani nemohla pobrat??!! Strašně jsme se tomu smáli, protože to fakt bylo OBŘÍ, směle by si s tím vystačilo tak pět normálních lidí, a na to pití i ten poprocrn jsem na oboje potrebovala OBĚ ruce, dvě mi jaksi chyběly:D. . Když už se mi to nějak podařilo pobrat, zase jsem nevěděla kam jsem zašantročila právě zakoupenou vstupenku:D: Ehm. Pak jsem ji našla, tak jsme se konečně mohli jít usadit do sálu. Nějakj sem se tam s tím vším nákladem nemohla poskládat, tak jsem se nahla abych si dala pití do takovýho toho držáku u sedačky, ale nějak sem to nevychytala a tím jak jsem byla nahlá se mi to začlo všechno sypat:D. Angi se válela smíchy po zemi a zase následovalo její "you are so funny"! THat´s just me:D. Film následoval v podobném duchu, fakt to doporučuju, je to perfektní film na zasmátí a vyjití si na něj s kamarádkou, váleli jsme se od začátku do konce. Byla to parádní třešinka na dortu za velmi podařeným víkendem - vlastně asi nejlepším co jsem tady měla (společně ještě se Spa weekendem:D). Strávila jsem čas s kamarádkou jak s rodinou, dost jsem toho viděla, zažila něco nového....takhle nějak bych si představovala KAŽDÝ víkend, ale to bych byla asi moc náročná.

Dilema, jak se dostanu zpátky na hotel se vyřešilo během odpoledne. Angi mě totiž odvézt nemohla, protože nemůže řídit na území Virginie, a Melissa mě taky vyzvednout nemohla, protože Ian už byl pryč, tak by neměl kdo zůstat s mimčama, takže jsem počítala s tím, že si kdyžtak vezmu taxíka. Během odpoledne mi ale psala, že kousek od hotelu je zastávka metra a že odtud uvidím hotel, ještě mi popsala cestu, takže tím se to vyřešilo, takže to bylo perfektní. Film skončil někdy po desáté, takže sjme se museli rozloučit, protože mě ještě zbývalo dopravit se do hotelu. Angi se mě ještě ptala jeslti chci taxíka nebo metro, a jeslt jsem ok jet sama v noci metrem. Sama teda říkala, že je to ok jet tam v noci metrem, tak jsem se rozhodla že se dopravím hromadnou dopravou:D. Rozloučili jsme se u parkoviště a zároveň i vlezu do metra s tím, že se uvidíme ještě v pondělí nebo úterý večer a vyrazíme na nákupy a večeři. To se nám už ale bohužel nepodařilo, protože ti druzí příbuzní, u kterých jsme zůstali následující dvě noci bydleli dost daleko od DC - tak dvě hodiny jízdy od města, docela zastrčení na venkově:((. To mě docela mrzelo, vědět to, tak snad zůstanu sama na tom hotelu, i když ona to netušila asi ani Melissa, že je to až tak daleko.
V metru jsem zjistila, že už jsem projezdila všechny prachy na lístku a tak mi nezbývalo nic jiného, než si na poslední jízdu koupit lístek nový. A to byl okamžik, kdy jsem se trošku zapotila. Nacvakala jsem tam příslušný druh lístku a částky, kterou jsem do toho chtěla investovat, vsunula ATM card, tak jak jsem to dělala celý dva dny předtím....a ouha! "Sorry, your card wasn´t accepted" nebo co to tam na mě blekotalo. WTF??!! Tak jsem to zkusila podruhý, potřetí....vyzkoušela všechny automaty co tam měli....A NIC!!! Tu kreditku mi to prostě nechtělo vzít, dodneška nevím proč, když celou dobu to bylo bez problémů??! Angi už musela být dávno doma, a mě začínalo polívat horko, protože jsem netušila co jako budu dělat??! Automat na vybrání peněz nikde v dohledu, a vylízat zpátky ven do noci a třeba se po něakým poohlídnout nepřicházelo v úvahu, zvlášt když jsem neměla absolutně tušení kde jsem a kam bych měla jít. TAkhle v noci v metru už ani není žádná "pomoc" v takovejch těch "budkách" před těma turniketama jak tam vždycky někdo sedí...tak už jsem si začínala sumírovat v hlavě nějakej žebrací proslov a vyhlížet někoho normálně a ochotně vypadajícího, kdo by mi mohl asi tak pomoct...když v tom jsem si všimla, že do toho jednoho automatu nějakej chlap vkládá cash - všechny ty automaty totiž byli jen na kartu. Tak jsem si vzpomněla, že bych nějaký drobasy v peněžence přece jenom mohla mít, tak jsem tam ještě jako poslední pokus začla hrabošit a hele! Podařilo se mi ze všech kapsiček a přihrádek v peněžence vyhrabat rovných pět dolarů, což bylo přesně to, kolik mi krásně stačilo na jízdu k hotelu!!! Ještě následoval další mini heart attack, když mi to tu jednu dolarovku, která byla docela pomačkanaá nechztělo vzít, ale naštěstí mi ji vzalo na první pokus a i kdby ne, tak už by bylo hračka někoho poprosit o koupení lístku za výměnu za cash. To vám byla taková úleva!! Takže to bylo asi poprvý, kdy je nevýhoda mít u sebe jenom kartu. Pak už naštěstí nenásledovaly žádný komplikace a v pohodě jsem se dopravila zpět k hotelu. I v metru to vypadalo v pohodě, pořád jezdilo docela dost lidí - normálních lidí, než žádnejch podivínů. Musím říct, že to jsem se bála víc jednou večer v Londýně, kdy jezdilo už poskrovnu lidí a navíc samí podivíni, černoši atd. Až teda ke konci se to začlo vyprazdňovat a k mé zastávce nás už moc nedojíždělo - vystupovala jsem na předposlední, kde to zastavovalo. Na hotel jsem tak dorazila přesně o půlnoci. Ještě jsem psala Melissa, asi v osm když sme byli v tom kině mi totiž psala, že až dorazím, tak ať jí dám hned vědět, že jsem se v pohodě vrátila zpátky. Ráno prej nemám spěchat a mám se pěkně vyspat:o).

Následující ráno mi pak psala až někdy v deset, že až budu ready, tak mám kdykoliv přijít k ním n apokoj. Musela totiž ještě chvilku pracovat na pc, tak jsem zabavovala mimča, pak jsme se sbalili, nanosili děcka a zavazadla do auta a vyrazili směr Winchester - město, u kterého bydlí ti příbuzní, u kterých jsme byli až do středečního poledne. Vzali jsme to opět nějakou blbou cestou, takže jsme jeli o něco dýl než jsme měli jet, ale ani nám to nevadilo. Místo nudné dálnice jsme totiž projížděli nejkrásnější krajinou, co jsem tu zatím viděla, opět mi to tam tak strašně připomínalo Anglii - Yorkshire! Ty malé silničky tam totiž všude lemovali lesy, louky, příroda, všude za plotami ovce a koně......krása....do toho jsme sem tam projížděli roztomilými starými vesnicemi a městečky, všude takový kamenný domečky, no vůbec to tam nevypadalo "americky":D. I Melissa z toho byla unešená, no úplně jsem litovala, že kvůli bejbísům nemůžeme v nějakým tom městečku zastavit a projít si to tam.

Někdy před třetí odpoledne jsme dorazili k těm příbuzným - auntie Vicky. Je to sestra Ianova tatínka, a žije tam se svým manželem Ceaserem, svobodnou asi 42letou dcerou Trinou a devadesátiletou paní - její maminkou, Carmen. Všichni byli moc nadšení a těšili se hlavně na mimina, protože je ještě neviděli, pořád jim jen posílají dárečky a balíčky k nám domů. Žili docela in the middle of nowhere, takže tím pro mě veškerá fun skončila, protože pak už to byla docela nuda pro mě. Nikam se tam moc jít nedalo, hlavně v pondělí na mě teprve dolehla únava za celý tři dny a strašně mě bolela hlava, tak jsem byla ráda že žiju, ale pak už jsem tam enom okouněla, pomáhala s mimčama nebo byla na Melissině pc nebo na internetu na mobilu. V úterý jsem myslela, že se podívám aspon do něakého toho města, ale to se mi nepoštěstilo když Trině se rozbilo auto a tak si půjčila naše, a navíc celej den bylo hnusně a úplně nejvíc pršelo, takže naprd, docela otravnej den. Vtipný bylo, když tam na chviličku přišla nějaká kamarádka Vicky, a když mě uviděla, tak pronesla "So, u must be the mom!":D. Né že by se to ale stalo poprvé, kdo si myslel, že jsem maminka nebo mi gratuloval k trojčatům. Na jednu stranu mi to fakt nevadí že mě přirazují jako maminku k mým krasavečkům, na druhou stranu mě "uráží", že očividně vypadám na to, že jsem před pár měsící porodila trojčata??!!! lol

Nutno dodat, že ti příbuzní byli moc milí, a pořád se o nás/mě starali a něco nabízeli a tak. Nejdřív jsem měla spát s Melissou v jeich manželský posteli, ale neměli bysme kam dát mimina, asi mezi sebe??!:D tak nakonec melissa řekla, že mi přenechá ložnici a sama bude spát na gauči v obýváku a mimina tak rozloží každé na křeslo a obloží je polštářema, takže budou mít svoje provizorní postele, takže já jsem si zas mohla spát jako královna lol.

Když jsme se ve středu kolem oběda loučili, tak všichni brečeli. Nejdřív začla babička Carmen, ta vytahovala kapesníky už od samého rána. Vicky říkala, že brečet prostě NEBUDE, a držela se....až do doby, než jsme stály před autem. Jakmile to viděla Melissa, tak taky nestačila zamačkávat slzy, no a mě k tomu aby se mi chtělo brečet taky stačí jen vidět brečet někoho jinýho, takže asi tak. Všichni jsme se poobjímali, teda babička Carmen stála u dveří (špatně chodí), tak jsem na ni jen tak mávla a pak VIcky, že Carmen se se mnou ještě chce rozloučit, tak jsem k ní šla, chtěla jsem ji podat ruku, ale nakonec jsem jí taky obejmula. Dostalo se mi od ní: "Take care" a "God Bless you", pak ještě něco říkala španělsky, to jsem jí nerozumněla - překvapivě:D, a nakonec dodala, že jsem ted přece "part of the family". Takže jestliže se mi předtím slzy dařilo úspešně zamačkávat, tak tentokrát už se mi to moc nedařilo.

Na cestu jsme vyrazili asi někdy kolem jedné hodiny, a doma jsme byli...asi taky někdy kolem jedné v noci....udělali jsme jednu velkou zastávku v  nějakém fastfoodu, kde jsme si daly oběd a nakrmily a přebalili mimina, pak jsme většinou zastavili jen narychlo, že jsme se vystřídali s chozením přebalovat mimina nebo tak. Zase většinu cesty přořvaly. Prvních šest hodin mi strašně uteklo, vůbec mi to aninepřišlo jako šest hodin, koukala jsem z okýnka, podávala miminům co potřebovali a různě je zabavovala a hrála si s nima...pak jsem ale začla být taky unavená a chtělo se mi strašně spát, když jsem se ale pokaždý uložila, vždycky někdo začal řvát. Melissa mi půjčila svůj pc s tím, že se můžu koukat na filmy, no ale jelikož jsem po hodině a půl byla pořád v prvních dvaceti minutách - s tím jak jsem pořád musela přerušovat, když mimina řvali, tak jsem to pak vzdala. Poslední asi dvě hodiny a pak hlavně minuty se začli neuvěřitelně táhnout a já už jsem se fakt viděla doma, skoro jsem usínala, ale nemohla jsem, protože mimina si mohli vyřvat plíce, ty poslední minuty už jsem ani neměla na to se k ním zvedat a nahýbat, stejně toho neb ylo moc co jsem mohla udělat - mlíko nechtěli a když jsem na ně mluvila nebo je zabavovala hračkama, tak to taky moc nezabíralo, chtěli prostě pochovat, a to jsem v autě nemohla. Ale i tak musím říct, že jsem tu cestu jen ve dvou očekávala mnohem horší než byla - nebo jsem prostě jen moc velká optimistka.

Těsně před domem Melissa volala Ianovi, že už prijíždíme, takže už na nás čekal před garáží aby nám pomohl vynést mimina z atua ven a věci který jsme potřebovali. Už jsem se tak strašně moc viděla v posteli, ale prostě jsem je tam nemohla nechat s mimina a odkráčt si nahoru, tak jsem jim ještě pomohla převlíct, nakrmit a uspat jednoho bobíka a pak jsem se konečně mohla odebrat do sprchy a do postele sama! Usnula jsem asi ve tři ráno, ale Melissa naštěstí měla ve čtvrtek a pátek ještě volno, takže mě nechala vyspinkat se, do kolika jsem chtěla!!