"Sen", který mě pronásledoval už od raného mládí - sbalit se a vyjet na nějakou dobu do zahraničí, trošku se "otrkat" a hlavně procvičit jazyk - v mém případě angličtinu. Nikdy jsem však nevěděla, jestli přeci jenom k takovému kroku nasbírám dostatek odvahy. Po maturitě tomu ještě bohužel nic nenasvědčovalo, tak jsem se rok "zašívala" na jazykové škole, kde jsem dále pilně zdokonalovala angličtinu. Když jsem se nedostala na vysněný obor na vysoké škole a najednou se tu objevila ta "hrůzunahánějící" otázka "A co dál?", "Co se mnou bude??!!!!", konečně mě nějaká nadpřirozená síla nakopla k dlouho plánovanému ale odkládanému výjezdu. Nic jiného mi vlastně ani nezbývalo - představa pracák - práce - rutina - rodina - vlastní děti - žádná nezávislost a nemít možnost poznat už nic nového mě naháněla hrůzu ze všech hrůz nejhrůznější a taková...svazující...??Dospělostí zavánějící??:oD
A tak se stalo, že ještě ve stejný den kdy jsem obdržela zamítavou přihlášku z univerzity, jsem zasedla k internetu a najela na staré dobré stránky aupair-worldu a založila si svůj profil. Kdybych jen tak v té době tušila, že nebude první a zároveň i poslední a že se tyto stránky na nasledujících několik (!!!) let stanou téměř běžnou součástí mého života:o) - ne že bych tyto stránky neměla už do všech detailů a podrobností prohlídlé a prozkoumané dávno předtím! A najednou se mě zmocnil ten vrušující - jak by řekli anglicky mluvící obyvatelé - radostný a zároveň i úzkost a strach vyvolávajicí pocit. Přece jenom, i když jsem po té teoretické stránce byla informovaná více než dost, najednou se začala naplňovat i ta stránka praktická a já si přece jen říkala, jestli dělám správnou věc a jeslti "na to mám". Navenek jsem si však hrála "na tu drsnou" a nedávala na sobě žádné rozrušení znát, rodičové a babička byli vyplašení asi už i tak více než dost:o). Ono taky když se na to zpětně podívám, asi opravdu pro většinu lidí, kteří me přece jen úplně neznali se vším všudy a vždy mě viděli jen jako tu stydlivou tichou holku která obvykle radši sedí v koutě a moc se ve vetší společnosti neprojevuje, toto rozhodnutí překvapující bylo. Vlastně jsem všehovšudy sotva sama cestovala i po naší matičce zemi, natožpak se vydat do daleké ciziny, sama samotinká, bez maminky a tatínka, kde nikoho neznám, nevím co mě čeká a kde se navíc mluví cizí jazykem - a já se přece občas bála mluvit i tím mateřským:D. Ale jelikož ta tichá holka taky miluje cestování a poznávání jiných kultur a zemí a lidí a věcí musela vzít osud do vlastních rukou a vydat se do světa, napospas sama sobě a dokázat si, že se přece umí postarat sama o sebe a není taková srababa, jak by se mohlo znát. Na řadu prišli pohledy překvapení, údivu a poznání a konečně všichni pochopili, že si jen "neházím ramena" nebo jak se lidově říká, ale že to myslím úplně smrtelně vážně. A světe div se - já to nejenže zvládla, ale i se mi to vyplatilo a rozhodně toho nelituji a litovat nebudu!
To že jsem už po několika dnech měla desítky žádostí od různých rodin z celé Británie mě nejen mile překvapilo ale i povzbudilo, a po pár dnech už jsem si začla psát se dvěma mile vypadajícími rodinami. Ta jedna bohužel nevyšla z toho důvodu, že jsme zjistila že já odmítám řídit, takže nakonec klapla hned ta druhá rodina. Toto všechno se událo v červnu 2007. O půl roku později a po půl roce psaní a poznávání rodiny pres e-maily, konečně 2.ledna 2008 nastal ten velký a dlouho očekávaný den D - den mého úplně prvního výjezdu:o)!
Ahoj, vím, že jsi tenhle článek napsala už dávno a kdo ví, jestli na tenhle blog ještě vůbec chodíš, ale po přečtení prvních vět jsem si řekla, že to zkusím. Chtěla bych totiž taky vyjet do Anglie jako au pair, ale na druhou stranu si říkám, jestli na to mám. Připadá mi, že jsme úplně stejný - taky jsem spíš stydlivá, ale prostě potřebuju odsud vypadnout a zažít něco novýho. Tak mě napadlo, jestli bys mi nechtěla pomoct, poradit atd. Byla bych moc ráda. Pokud bys měla zájem, napiš mi prosím na mail kureckova2@seznam.cz Byla bych ti moc vděčná za pomoc. Díky, Markéta.
ReplyDelete