K "shopping mallu" v Bethesdě jsme dojeli během dvaceti minut a s pomocí GPS ho krásně našly. Melissa se mě zrovna ptala, kde má Angi čekat a jestli už tam a ať jí napíšu kde je, ať ví, kde mě má vyhodit, když v tom sem si na parkovišti všimla červeného auta a sedící Angi v něm, takže nám to vyšlo přímo perfektně, že jsme zaparkovaly hned vedle ní, tak jsme si hned začly zběsile mávat a šly se pozdravit. Angi ještě pozdravila Melissu v autě a prohodila s ní pár vět, chtěla jí totiž vidět, protože už o nich asi ví....hmm...všechno :D. První čím mě uvítala bylo " Oh, you look tired". Ehm, dík, no:D. Vůbec bych to, že vypadám jak zombice sama bez ní nevěděla, ale kdo by nevypadal unaveně, poslouchat 13hodin tři malé uřvánky a spát asi tři hodiny. Sice bylo zataženo a předpověď počasí nám slibovala pršení přes celý víkend, to nás ale nemohlo odradit od lození po městě. Angi totiž navrhovala, jeslti nepůjdeme třeba jenom na do toho obchoďáku, jestli sjem unavená a navíc když měla být doma už před pátou a DC necháme až na neděli, já jsem ale nechtěla, protože přece jenom tam nejsem každý den, že a bála jsem se, že v neděli bysme neměli absolutní šanci to stihnout. Takže jsme se svezli jejím autem kousek k metru, bylo to lepší a navíc ona má zákaz jezdit autem na území Virginie a do downtown. Takže bylo naprd, že náš hotel byl ve Virginii, a nemohla pro mě tudíž přijet nebo tak, i když to bylo relativně kousek, ale to neva, rodinka mi mileráda dělala šoféry. Přiznávám že DC a jeho okolí mě nikdy moc nelákalo, teda samozřejmě že když takhle byla příležitost, byla jsem nadšená se tam podívat, sama bych potom ale netoužila tolik jako třeba po Cali nebo NY a taaak, ale musím říct, že jsem byla nadšená. Vypadá to tam zase úplně jinak než tady v Illinois, možná proto, že ta čtvrť, kde bydlí Angi a i ti příbuzní a kde byl zároveň i náš hotel, patří k těm bohatším, a jsou tam samé obr vily a velká sídla a tak....ale prostě mi to tam přišlo takové "útulné", trochu víc Evropské, a hlavně tam bylo všude strašně moc zeleně, stromů a přirody, to mě překvapilo. I když teď už to u nás taky zezelanalo a rozkvetlo (trvalo to tu dýl), tak přece jenom do toho, co bylo tam tady máme daleko. Fakt se mi to tam moc líbilo, a to mě samotné DC teprve čekalo. Vlez do metra byl pěkně hned u parkoviště, ale tam jsme se teda dostali s pomocí GPS:D. Angi má totiž podobný orientační smysl asi jako já lol. Koupili jsme si lístek na metro za 6dolarů, krásně nám vystačil na celý den, a dopravili jsme se rovnou do centra na stanici "Federal Triangle", která byla kousek od všeho, co jsme chtěli vidět, včetně Bílého Domu. Metro tam teda mají o něco hezčí než tady v Chicagu, asi novější??! nepřišlo mi to tam zase až tak omšelé, ale možná to byl jenom můj dojem. Taky ten systém se dost podobal tomu Londýnskému, to mě docela potěšílo, protože jsem se tak cítila takový jakoby...jistější...bezpečnější?? Naše první zastávka vedla na wc, na které jsme šli do nějakýho konferenčního centra či co to bylo, hned naproti vlezu z metra...ale hned u každýho vchodu čekalo asi pět securiťáků, tašky nám musely projet tím jak na letišti a my jsme tím taky museli projít. Hned další zastávka vedla směr Starbucks, kromě raní snídaně v šest ráno v Mekáči jsem nic neměla a nutně jsem potřebovala spravit si něčím chuť a nalít do sebe trošku kofeinu na probuzení. Hned se mi pak chodilo líp:). I když bylo pod mrakem, tak bylo docela dost dusno a teplo, naštěstí se ale předpoveď počasí moc nevyplnila a kromě asi dvouminutové osvěžující spršky nám to vyšlo docela pěkně. Musím říct, že ač mě DC fakt nikdy moc nelákal, tak mě to tam docela nadchlo, zas jsem se nestačila rozhlížet na všechny strany a cvakat fotákem před každou budovou, kterou jsme míjeli, nejlíp ještě tak dvakrát lol. Byla jsem jak papparazzi, Angi ze mě chvílema byla dost na mrtvici:o). Ale sama v takovém stadiu taky byla, takže smůlička:D. I když už tam Angi byla asi milionkrát, přesto jsme se museli ptát několika lidí a až asi čtvrtý člověk, nějaký pracovník silnice, či cosi nás správně navedl směr Bílý Dům. Všechno v centru bylo docela "walking distance" a vůbec, vlastně celé město se nezdá ani tak moc velké. Teda "velké". Třeba v porovnání s Chicagem, SF nebo ták. Vlastně jsem si tam několikrát vzpomněla na Londýn, a nejenom kvůli tomu metru. I červený double-deckery tam jezdili, spousta historických budov, parky, .... no k Bílému Domu jsme došly za chviličku....a musím říct, že jsem si to teda asi představovala jinak. Né líp, né hůř, prostě jinak...to okolí i samotnou budovu, která je ve skutečnosti mnohem menší, než se zdá v TV, teda to byl aspoň můj dojem. Byl ale dobrý pocit koukat na ten známý pohled, co všichni známe třeba z tv a říct si, tý jo, teď tady stojím zrovna já lol. Bylo tam spousta lidí a turistů, taky tam protestovali nějací Arabové (??? - scaryyy), a asi šedesátiletá hooodně divná paní s provizorním stanem a cedulemi typu: "Judaism yes, zionism no!", novinovými ústřižky a obrázky typu "U paid Israel to kill this child" a podobně. Ehm. Radši jsme se pak hned vydali do našeho dalšího cíle, což byla "Washington monument", taková ta známá "dlouhá" věc. Proto tam vlastně nejsou ani žádné výškové budovy - protože žádná budova nesmí přesáhnout Washington monument. Ještě než jsme tam došly, zastavili jsme se v suvenýrovém obchodě s názvem "The White House", jak originální:o). Tak jsme to tam všechno obešly, mohly jste si koupit všechno po tužky, propisky, hrnky, trička, knížky, pilníky na nehty a nevím co ještě s portrétem Obamy, případně Sarah Palin a jiných:D. Já jsem tam vykoupila jen asi všechny druhy pohledů co tam měli, a magnet na ledničku s fotkou DC. A pak už jsme se konečně vydali k Monumentu, cestou jsme potkali již zmíněné červené sightseeingové autobusy, v dály byla takový věžička od kostela či co to bylo, a prostě fakt jsem se cítila jako v Anglii. Obloha byla nějaká ještě víc šedější než předtím a chvíli to vypadalo, že začne pršet, spadlo ale jen pár kapek, co se snad ani deštěm nazývat nedá. Washington Monument se nachází uprostřed velkého parku či co to je...a vlastně to co je předtím se nazývá "The Mall" pokud se nepletu...ale teda žádný nákupní středisko nečekejte....když Angi řekla, že půjdeme směrem k "The Mall" tak jsem se fakt rozhlížela, kdeže jako to nákupní centrum je, ale prej si to na začátku taky myslela:o). Fotila jsem Monument o sto šest, né že by teda na tom zase bylo něco zajímavýho, když je to taková "stožár trčící do vzduchu" dole olemovaná vlajkama, a kde nic tu nic, ale prostě přece jsem to nemohla nechat asi dvacetrák nevyfocený, ne?!:D Zrovna jsem se pak rozhlížela kde je kdo poblíž, koho bysme mohli požádat o jednu společnou fotku, když vedle se zrovna fotila skupinka třech mladých lidí. Holka a dva kluci, mohlo jim být tak do třiceti, možná jen o pár let starší než my. Toho jednoho jsem se zeptala, jeslti by nás mohl vyfotit, tak si vzal můj iPhone (musela sem fotit jím, foťák nemám jak nabíjet momentálně - né že by mě to nes....://), a další co bylo, že se mě zeptal odkud jsem. Tak říkám že z Czech republic a on hned, no já si to myslel, oni jsou taky z Česka! a volal na ně zpátky...sám teda ale pořád mluvil anglicky...tak ti dvá se otočili, tak jsem s něma prohodila pár vět česky...byl to teda šok, a nějak jsem se nedokázala vymáčknout vůbec, a pak jsem říkala nějaký divný slova...který bych za normálních okolností nikdy neřekla....až jsem se lehce styděla..ale prostě když mám po dlouhý době mluvit anglicky, tka mluvím jak stará babka??!!! a navíc podivně spisovně..ehm. Byli z Prostějova - takže né daleko od nás a byli tam navštívit bratránka po deseti letech - hádám, že to byl ten, co mluvil anglicky. No, bylo strašně divný potkat takhle někoho z česka (vlastně kromě tý holky na tom víkendu v Marylandu to byli první lidi z Česka, se kterýma jsem tady něco prohodila), ale zároveň to byl docela dobrej pocit, vidět někoho z našich končin...a taky si člověk na východním pobřeží připadá tak nějak blíž domovu LOL....každopádně pak jsme pokračovali dál v cestě tím parkem....taková velká skupina lidí tam hrála nějakej podivnej sport s míčema, ani jedna jsme nevěděli co to jako bylo:o). Pokračovali jsme směrem k WWII Memorial. Dál nás čekal ještě "Abraham Lincoln Temple". Na prostranství předtím tam měla nějaká kapela malinkatý podium, tak jsme to měli i s hudbou....a prostě to bylo takový hezký:o)...kousek od toho byl ještě památník z války ve Vietnamu, ale byl to spíš takový parčík.....a pak už byl čas pomalu se začít vracet nazpátek, aby to Angi stihla do pěti domů. Celý den jsme pořádně kromě toho Starbucksu nejedli, tak už jsme byli docela vyhládlé. Nechali jsme to až po návratu do Bethesdy, abysme pak nemuseli být nervní kvůli času, a pro případ, že bysme se v downtown někde ztratili a tím pádem i zdrželi. No a měli jsme recht, ani Angi nějak netušila, kde se nachází nejbližší zastávka metra a kdu k ní, tak jsme se zeptali nějaké paní s asi desetiletou dcerou. Zrovna čekali na přechod, ale kvůli nám si nechali dlouho očekávanou zelenou upláchnout a zdrželi se tam s náma docela dlouhou dobu, jak se nám snažili poradit. Paní pak dokonce vytáhla mobil a hledala tam na internetu mapku, jak nám to chtěla ukázat. Jó, lidi tu jsou fakt milí a když něco, tak se snaží člověku pomoct:o). Ještě jsem si naposled vyblejskla Bílý dům - tentokrát zezadu, protože ten přechod byl přesně naproti němu, a pak už jsme konečně našly naši zastávku. Až na to, že nám to zrovna upláchlo před nosem a další naše barvička jela asi až za půl hodiny (!!!). Už jsme docela umírali a chtěli si aspoň sednout, no ale dočkali jsme se:o). Zajeli jsme si přímo zase k tomu nákupnímu středisku, kde jsme se dopoledne potkali a zapadli do "Noodles and company" (teda, tuším, že se to tak jmenuje, tady to myslím nemáme doma:o). Všechny typické fastfoody jsem totiž rázně zamítla lol. Měla jsem nějaký nudličky s kuřecíma kouskama, houbama, zeleninou a taak, no moc dobrý to bylo, ještě k tomu bylo něco jako garlic bread a Ceasar salad, a ani to nebylo drahý. Takže jsme si pošmákly, i když v tu chvíli myslím, že bych do sebe naházela asi všechno. "Naházela" platilo docela doslovně, protože se začalo blížit půl paté a s každou minutou Angi začínala být nervoznější a pak ke konci mi to už úplně odpočítávala, a já jsem většinou pomalej jedlík, takže jsem se KVŮLI NÍ přemohla. A málem se zadávila, no docela jsem se u toho nasmály:D: pak jsme div neutíkali k autu, museli jsme totiže ještě popojet do jiný části toho "shoping mallu", Angi mě tam chtěla hodit, protože to bylo dooost velký a sama bych se prej určitě ztratila, protože ona se taky na začátku ztratila, a náš orientační smysl je velice podobný lol. Takže jsme se rozloučili s tím, že se uvidíme hned další den, a až pak jsem psala Melisse, jeslti mě může teda zase přijet vyzvednout, s tím, že dobu čekání si pěkně přečkám v Macy´s. Tak jsem si tam mezitím pěkně prohlížela botky a docela mě štvalo, že jsem jí nenapsala až pozdějc abych měla víc času na nákupy. Zrovna jsem si tam prohlížela krásný sandály, přesně jaký jsem si představovala, ale byly docela dost drahý, tak jsem si rozmýšlela, jeslti si je vůbec mám zkusit nebo ne, když v tom se to vyřešilo za mě, protože mi psala Melissa, že na mě už čeká na parkovišti. Počítala jsem s tím, že se tam však ještě podívám, bohužel už se ale nezadařilo, protože v neděli tam zavírali brzo, takže jsem měla smůlu. (no a od tý doby jsem samozřejmě prošla asi milion obchodů a žádný boty už mě tak nezaujaly:(. Tomu se říká pech!).
Protože jsme ještě nebyly checklý v hotelu, naše cesta vedla nejdřív tam. Hotel byl vzdálený asi dvě míle od domu toho strejdy, takže kousíček. Oni u nich prakticky strávli celý den, prospaly se po cestě atd, Ian s mimčama tam ještě byli a já jsem měla dvě možnosti - buď tam jet s Melissou anebo zůstat na hotelu. Tak jsem si mileráda vybrala tu druhou, pěkně jsme si odnosili všechny zavazadla a kufry na pokoj, Melissa se se mnou teda zase rozloučila a já jsem se šla rozplácnout do hotelu. Měli jsme zamluvený dva pokoje s tím, že budou průchozí, ale k našemu překvapení naše pokoje byli přes chodbu na proti, protože v hotelu asi průchozí pokoje buď nevedly vůbec nebo ho neměli volný. Ale tak né ze by mi to vadilo, že. Vlasntě i tak jsem vůbec nečekala, že budu mít takovej luxus, protože to byl fakt moc pěkněj hotýlek, a nějak jsem nečekala, že mi takhle pěkně zaplatí samostatnej pokoj. Byla tam placatá tv, obří postel, nábytek, samozřejmě vlastní koupelna a i stoleček s gaučem, paráda. Ze všeho nejdřív jsem zapadla do sprchy, lidi, v životě jsem asi sprchu neviděla radši, těšila jsem se na to celej den:D! Pak jsem hodila nohy hore a už se nehla lol. Chvilku jsem si hrála s internetem na iPhonu, s tím, že nejdýl v devět půjdu zalehnout abych měla dostatek spánku na nabraní sil na další den. Ehm, můj plán mi samozřejmě nevyšel, chvilku jsem se domlouvala ještě s Angi na další den a taaak, a to se samozřejmě protáhlo:o). Někdy po desátý jsem teda už DEFINITIVNĚ chtěla zalehnout, dokonce jsem se přemluvila i na to, abych vstala a zhasla si, protože se mi tak šíleně nechtělo používat nohy a žádný moje síly k ničemu:D. Pomalu jsem si už upadávala do říše snů, když CRRRRRRRRRRRRRRRR, v tom se mi vedle hlavy hrozně hlasitě rozdrnčel telefon. Hotelovej. Tak jsem se nejen že lekla, ale byla jsem z toho i docela vykulená, protože jsem nechápala, ještě jak jsem byla rozepsalá, proč by mi jako měl zvonit hotelovej telefon. Trošku jsem si jako myslela, že by to třeba mohla být Melissa, ale zase jsem si říkala, že přoč ta by mě nevolala na mobil...tak jsem to tak vahávě vzala, no a taky že jo, samozřejmě že jsem měla pravdu, byla to Melissa:D. Na hotel dorazili až někdy kolem deváté, takže jsem fakt byla ráda, že jsem s něma nakonec ještě nejela k tomu Martymu. Chtěla se se mnou domluvit na příští den. Dopoledne byl totiž v plánu Mount Vernon, dům George Washingtona. Byla tam když tam byla malá a chtěla se tam podívat znova, tak už se mě dřív ptala, ať se zeptám Angi, jeslit už tam byla a když né, tak že by mohla jít s náma v nedělu a kdyby už tam byla, tak že to necháme třeba na pondělí nebo tak. Angi tam nebyla, takže jsme to nechali na to nedělní odpoledne...tak jsme se domluvili, že jí vyřídím, ve kterou hodinu chtějí vyrazit a ať se s ní domluvím, kdy si dáme sraz, a vyzvedneme ji....jenomže Angi se pak na tom skypu nějak přestávalo chtít a začla se z toho nějak vykrucovat....pak jsem jí to teda zase rozmluvila, nalákala ji na mimina a tak lol.....byli jsme domluvený, že ji cca kolem 9:15 vyzvedneme zase u toho shopping Mallu...takže pak jsem si ještě psala Melisse a ona mě....OPĚT mě pak probudila, grrrr. Druhej den se mi teda za to omlouvala:D. Takže z moji brzké noci OPRAVDU nakonec nic nebylo.
V neděli jsem se vzbudila už někdy po SEDMÉ, o hodně dřív, než jsem potřebovala, ale přikládala jsem to svému nadšení a elánu z toho nejlépe hned opět vyrazit do města a vidět toho co nejvíc....hádám, že díky svému "excitement" jsem oba dva dny nepociťovala ani žádnou únavu. Do toho mi ovšem psala Angi, že v noci jí bylo blbě a zvracela a že s náma tedy nemůže jít, že to asi chytila od Jareda. No, nevím proč ale něco mí říkalo, že se jí prostě jen nechtělo, tak si to vymyslela. Naštvala mě. Tím spíš, že o pár hodin později před někdy kolem jedenácté mi psala kde jsme a jestli už jsme na cestě zpátky, že je "absolutely fine" na chození po DC. Někdy před devátou mi psala Melissa, že mimina pořád spí, tak že mi dá vedět až se vzbudí, ale že to vidí tak na 10.hodinu. Takže jsem se aspon pěkně v klidu pomale vychystala a vyrazila do "lobby" hotelu najít snídani, protože to mělo být se snídaní. Snídani jsem tam nenašla, teda kromě Starbucsku, tak sem si koupila "banana muffin":D a kafčo, a čas si krátila pozorováním lidí kolem sebe a iPhonem. Tušila jsem, že to bude později než v deset a taky že jo! Bylo 10, 10:05....10:10....10:20.....rodinka stále nikde.....10:30....pořád nikdo v dohledu....konečně asi v 10:40 mě donutilo hlavu od teleofnu zvednout sedačka s miminem položená na mém stole a Ian přede mnou. Hurááá, konečně se vypravili! No strašně se mi omlouvali,ale já jsem je trošku zpražila s tím, že "It´s not like i didn´t expect it coz´ you are ALWAYS late!" lol. Ale tři mimina jsou na to, myslím, dostatečnou "excuse":o). Chviličku jsme ještě čekali na Martyho a jeho asi desetiletého syna s kamarádem. Jínak, Marty je bratr už nežijícího Ianova tatínka a pracuje v army...(nebo navy?). Pracoval i na Pentagonu a prostě asi má nějaký vyšší post, už nevím co přesně....no a zkrátka jak řekla Melissa, mají prachy a nežijou si vůbec špatně a i jejich barák tomu docela odpovídal.
Dilema, jak se dostanu zpátky na hotel se vyřešilo během odpoledne. Angi mě totiž odvézt nemohla, protože nemůže řídit na území Virginie, a Melissa mě taky vyzvednout nemohla, protože Ian už byl pryč, tak by neměl kdo zůstat s mimčama, takže jsem počítala s tím, že si kdyžtak vezmu taxíka. Během odpoledne mi ale psala, že kousek od hotelu je zastávka metra a že odtud uvidím hotel, ještě mi popsala cestu, takže tím se to vyřešilo, takže to bylo perfektní. Film skončil někdy po desáté, takže sjme se museli rozloučit, protože mě ještě zbývalo dopravit se do hotelu. Angi se mě ještě ptala jeslti chci taxíka nebo metro, a jeslt jsem ok jet sama v noci metrem. Sama teda říkala, že je to ok jet tam v noci metrem, tak jsem se rozhodla že se dopravím hromadnou dopravou:D. Rozloučili jsme se u parkoviště a zároveň i vlezu do metra s tím, že se uvidíme ještě v pondělí nebo úterý večer a vyrazíme na nákupy a večeři. To se nám už ale bohužel nepodařilo, protože ti druzí příbuzní, u kterých jsme zůstali následující dvě noci bydleli dost daleko od DC - tak dvě hodiny jízdy od města, docela zastrčení na venkově:((. To mě docela mrzelo, vědět to, tak snad zůstanu sama na tom hotelu, i když ona to netušila asi ani Melissa, že je to až tak daleko.
V metru jsem zjistila, že už jsem projezdila všechny prachy na lístku a tak mi nezbývalo nic jiného, než si na poslední jízdu koupit lístek nový. A to byl okamžik, kdy jsem se trošku zapotila. Nacvakala jsem tam příslušný druh lístku a částky, kterou jsem do toho chtěla investovat, vsunula ATM card, tak jak jsem to dělala celý dva dny předtím....a ouha! "Sorry, your card wasn´t accepted" nebo co to tam na mě blekotalo. WTF??!! Tak jsem to zkusila podruhý, potřetí....vyzkoušela všechny automaty co tam měli....A NIC!!! Tu kreditku mi to prostě nechtělo vzít, dodneška nevím proč, když celou dobu to bylo bez problémů??! Angi už musela být dávno doma, a mě začínalo polívat horko, protože jsem netušila co jako budu dělat??! Automat na vybrání peněz nikde v dohledu, a vylízat zpátky ven do noci a třeba se po něakým poohlídnout nepřicházelo v úvahu, zvlášt když jsem neměla absolutně tušení kde jsem a kam bych měla jít. TAkhle v noci v metru už ani není žádná "pomoc" v takovejch těch "budkách" před těma turniketama jak tam vždycky někdo sedí...tak už jsem si začínala sumírovat v hlavě nějakej žebrací proslov a vyhlížet někoho normálně a ochotně vypadajícího, kdo by mi mohl asi tak pomoct...když v tom jsem si všimla, že do toho jednoho automatu nějakej chlap vkládá cash - všechny ty automaty totiž byli jen na kartu. Tak jsem si vzpomněla, že bych nějaký drobasy v peněžence přece jenom mohla mít, tak jsem tam ještě jako poslední pokus začla hrabošit a hele! Podařilo se mi ze všech kapsiček a přihrádek v peněžence vyhrabat rovných pět dolarů, což bylo přesně to, kolik mi krásně stačilo na jízdu k hotelu!!! Ještě následoval další mini heart attack, když mi to tu jednu dolarovku, která byla docela pomačkanaá nechztělo vzít, ale naštěstí mi ji vzalo na první pokus a i kdby ne, tak už by bylo hračka někoho poprosit o koupení lístku za výměnu za cash. To vám byla taková úleva!! Takže to bylo asi poprvý, kdy je nevýhoda mít u sebe jenom kartu. Pak už naštěstí nenásledovaly žádný komplikace a v pohodě jsem se dopravila zpět k hotelu. I v metru to vypadalo v pohodě, pořád jezdilo docela dost lidí - normálních lidí, než žádnejch podivínů. Musím říct, že to jsem se bála víc jednou večer v Londýně, kdy jezdilo už poskrovnu lidí a navíc samí podivíni, černoši atd. Až teda ke konci se to začlo vyprazdňovat a k mé zastávce nás už moc nedojíždělo - vystupovala jsem na předposlední, kde to zastavovalo. Na hotel jsem tak dorazila přesně o půlnoci. Ještě jsem psala Melissa, asi v osm když sme byli v tom kině mi totiž psala, že až dorazím, tak ať jí dám hned vědět, že jsem se v pohodě vrátila zpátky. Ráno prej nemám spěchat a mám se pěkně vyspat:o).
Někdy před třetí odpoledne jsme dorazili k těm příbuzným - auntie Vicky. Je to sestra Ianova tatínka, a žije tam se svým manželem Ceaserem, svobodnou asi 42letou dcerou Trinou a devadesátiletou paní - její maminkou, Carmen. Všichni byli moc nadšení a těšili se hlavně na mimina, protože je ještě neviděli, pořád jim jen posílají dárečky a balíčky k nám domů. Žili docela in the middle of nowhere, takže tím pro mě veškerá fun skončila, protože pak už to byla docela nuda pro mě. Nikam se tam moc jít nedalo, hlavně v pondělí na mě teprve dolehla únava za celý tři dny a strašně mě bolela hlava, tak jsem byla ráda že žiju, ale pak už jsem tam enom okouněla, pomáhala s mimčama nebo byla na Melissině pc nebo na internetu na mobilu. V úterý jsem myslela, že se podívám aspon do něakého toho města, ale to se mi nepoštěstilo když Trině se rozbilo auto a tak si půjčila naše, a navíc celej den bylo hnusně a úplně nejvíc pršelo, takže naprd, docela otravnej den. Vtipný bylo, když tam na chviličku přišla nějaká kamarádka Vicky, a když mě uviděla, tak pronesla "So, u must be the mom!":D. Né že by se to ale stalo poprvé, kdo si myslel, že jsem maminka nebo mi gratuloval k trojčatům. Na jednu stranu mi to fakt nevadí že mě přirazují jako maminku k mým krasavečkům, na druhou stranu mě "uráží", že očividně vypadám na to, že jsem před pár měsící porodila trojčata??!!! lol
Nutno dodat, že ti příbuzní byli moc milí, a pořád se o nás/mě starali a něco nabízeli a tak. Nejdřív jsem měla spát s Melissou v jeich manželský posteli, ale neměli bysme kam dát mimina, asi mezi sebe??!:D tak nakonec melissa řekla, že mi přenechá ložnici a sama bude spát na gauči v obýváku a mimina tak rozloží každé na křeslo a obloží je polštářema, takže budou mít svoje provizorní postele, takže já jsem si zas mohla spát jako královna lol.
Když jsme se ve středu kolem oběda loučili, tak všichni brečeli. Nejdřív začla babička Carmen, ta vytahovala kapesníky už od samého rána. Vicky říkala, že brečet prostě NEBUDE, a držela se....až do doby, než jsme stály před autem. Jakmile to viděla Melissa, tak taky nestačila zamačkávat slzy, no a mě k tomu aby se mi chtělo brečet taky stačí jen vidět brečet někoho jinýho, takže asi tak. Všichni jsme se poobjímali, teda babička Carmen stála u dveří (špatně chodí), tak jsem na ni jen tak mávla a pak VIcky, že Carmen se se mnou ještě chce rozloučit, tak jsem k ní šla, chtěla jsem ji podat ruku, ale nakonec jsem jí taky obejmula. Dostalo se mi od ní: "Take care" a "God Bless you", pak ještě něco říkala španělsky, to jsem jí nerozumněla - překvapivě:D, a nakonec dodala, že jsem ted přece "part of the family". Takže jestliže se mi předtím slzy dařilo úspešně zamačkávat, tak tentokrát už se mi to moc nedařilo.
Na cestu jsme vyrazili asi někdy kolem jedné hodiny, a doma jsme byli...asi taky někdy kolem jedné v noci....udělali jsme jednu velkou zastávku v nějakém fastfoodu, kde jsme si daly oběd a nakrmily a přebalili mimina, pak jsme většinou zastavili jen narychlo, že jsme se vystřídali s chozením přebalovat mimina nebo tak. Zase většinu cesty přořvaly. Prvních šest hodin mi strašně uteklo, vůbec mi to aninepřišlo jako šest hodin, koukala jsem z okýnka, podávala miminům co potřebovali a různě je zabavovala a hrála si s nima...pak jsem ale začla být taky unavená a chtělo se mi strašně spát, když jsem se ale pokaždý uložila, vždycky někdo začal řvát. Melissa mi půjčila svůj pc s tím, že se můžu koukat na filmy, no ale jelikož jsem po hodině a půl byla pořád v prvních dvaceti minutách - s tím jak jsem pořád musela přerušovat, když mimina řvali, tak jsem to pak vzdala. Poslední asi dvě hodiny a pak hlavně minuty se začli neuvěřitelně táhnout a já už jsem se fakt viděla doma, skoro jsem usínala, ale nemohla jsem, protože mimina si mohli vyřvat plíce, ty poslední minuty už jsem ani neměla na to se k ním zvedat a nahýbat, stejně toho neb ylo moc co jsem mohla udělat - mlíko nechtěli a když jsem na ně mluvila nebo je zabavovala hračkama, tak to taky moc nezabíralo, chtěli prostě pochovat, a to jsem v autě nemohla. Ale i tak musím říct, že jsem tu cestu jen ve dvou očekávala mnohem horší než byla - nebo jsem prostě jen moc velká optimistka.
Těsně před domem Melissa volala Ianovi, že už prijíždíme, takže už na nás čekal před garáží aby nám pomohl vynést mimina z atua ven a věci který jsme potřebovali. Už jsem se tak strašně moc viděla v posteli, ale prostě jsem je tam nemohla nechat s mimina a odkráčt si nahoru, tak jsem jim ještě pomohla převlíct, nakrmit a uspat jednoho bobíka a pak jsem se konečně mohla odebrat do sprchy a do postele sama! Usnula jsem asi ve tři ráno, ale Melissa naštěstí měla ve čtvrtek a pátek ještě volno, takže mě nechala vyspinkat se, do kolika jsem chtěla!!
Me tak napadlo pro priste, jestli se nedaji miminkam predepsat nejaky "drogy" na to cestovani.
ReplyDeleteKdyz jsem tehda absolvovala s rodinou dvakrat cestu do francie - tak HM nechala predepsat jakysi tlumici kapicky pro prcka. Sice to treba prvni tri hodiny nezabiralo, ale po case dokonale a treba dalsi ctyri/pet hodin prospal.
Je sice fakt, ze kdyz jsme jeli poprve, tak mu bylo kolem sedmi mesicu, takze nevim, jestli tvoje mimca na to nejsou jeste mala.
Teeeda prelouskat to bylo nad moje sily :D Ale nakonec se povedlo na 2x. Super extra dlouhy clanek :)
ReplyDeleteNevim jestli bych zvladla cestovat se 3 rvacima miminkama,uplne me staci Poppi a nebo Toby a kdyz oba pak dohromady, vystupuju skoro za jizdy lol
Fotky moc pekne :) Davas tech 'milion' fotek (jsi jak ja,taky fotim vse ze vsech svetovych stran :D) co vyfotis i nekam na web ?
týjo, megadlouhej příspěvek.... a co máte za auto, že se vám dozadu vejdou 3mimča? pro 6lidí? to je zajímavý, protože mýmu synovcovi se právě cesta autem většinou líbí. Pokud nezastavíš na semaforu. No, měli jste to pěkně dlouhej roadtrip. Závidim :) závidim ti, že tě vzali a dali ti volno, kéž by to tak bylo u mě... závidim ti vlastní pokoj bez dětí... a že chtěj, abysis užila...
ReplyDeletea co teda na lidech nejvíc nesnášim, je neupřímnost. Nesnášim, když mi někdo napíše, že mu je blbě a přitom se mu jenom nechce. Kdyby řekl, že se mu nechce, tak to spíš vezmu...
Misa: ty jo, a nevis jestli ty prasky byli urceny primo na cestovani? My je taky trosku zkouseli dopovat normalnim Tylanolem, ale prave to zas az tak moc nezabiralo, mozna na chvilicku a hlavne ne na vsechny zaraz, takze jeden rvounek tam proste vzdycky byl:/. Ale maly by na to byt taky uz nemeli - uz nam je osm mesicu, kdyz ubereme ty dva mesice o ktery se narodili driv, tak jsou porad na urvoni pul rocnich mimin, to by uz melo byt ok.
ReplyDeleteJoo, vsak jsem to psala na nekolikrat:D. aspon na petkrat lol, me to vzdycky bavi jen chvilku psat, pak me neco (nebo nekdo) prerusi a pak uz se do toho nemuzu dostat, tak to trva:D. Nikam na web fotky nedavam, jen na fb vetsinou a to jeste nechci aby to zase ocumovali vsichni :D.
Jiři, jj, tady tomu autu říkají "mini van", je to pro sest lidi, vlastne i sedm se tam nasackuje:D, za ridicem a spolujezdcem dve sedacky a pak vzadu jeden clovek a treti sedacka, pekne se tak dosahne na vsechny mimca:D. Taky mam tu zkusenost ze se mimcum cesta vetsinou libi a celou ji prospi. Jooo, jen ne tihle tri. A kdyz uz usnou tak staci prave zastavit treba na semaforu a je po spani:D.
Jo a presne, ta kamoska me taky nasrala..teda ja si myslim, ze si to vymyslelal ze, protoze predtim nic nerikala, ze by deckam neco bylo - jeste ten vecer sme byli na skypu a domlouvali se na rano a vsichni byli ok. A pak hned dopoledne mi uz psala ze je ready se mnou jit pak do mesta, takze je mi to jasny. Jo, asi nechtela abych se ji pak treba pokousela premlouvat, no ale kdyby rekla ze se ji nechce a duvod proc, tak bych to brala vic nez takhle ze:X
This comment has been removed by the author.
ReplyDeleteThis comment has been removed by the author.
ReplyDelete