Update

Hmm, tenhle článek už tu mám nadepsanej......no, řekněme jen, že hodně dlouho - dobrý tři měsíce odhaduju:D. Ale prostě fakt není čas, až to pěkný není. Měla jsem v plánu jsem napsat ve zkratce (teda, znáte moje zkratky, že:D), co se tu asi tak děje, jak nám rostou bejbísové a tak, ale nějak jsem to nevychytala, protože už si fakt ani nepamatuju, co všechno se událo za dobu třech měsíců. I když teda asi nic extra zajímavýho to nebylo, ale každopádně, co se týče bejbísů, tak od ty doby, co jsem o nich psala, se toho změnilo DOST, už byste je skoro ani nepoznali, i když pořád ještě to jsou takový malý "munchkins" - teda alespoň v porovnání se stejně starými dětmí. I když už je jim vlastně devět měsíců (!!!), nikdo by to na nich nepoznal.


V poznámkách tu mám ještě zápisky typu "jak jsme tu byli samy s bejbisema", což už se teď zdá jakoby to bylo někdy před sto lety....ale vlastně ještě předtim, než Ian začátkem května, jak jsme vlastně byli v tom Washingtonu, začal novou práci, v té staré byl na asi 10dnů poslán pracovně do Texasu, myslím, že jsem se tu o tom už kdysi zmiňovala. Nejdřív měla přijet na pomoc Kim, ale jelikož tou dobou dostala práci - i když dočasnou (už dlouho je nezaměstnaná), tak nemohla. Já jsem sice pořád Melisse říkala, že to ve dvou hravě zvládnem a že mi nevadí pomáhat i přes noc, i když jsem věděla, že to bude asi docela zabíračka a budu vyfluslá. Takže to byl takový desetidenní maraton s miminama, kdy jsem prakticky měla od mimin oddech jen mezi třetí až půl devátou hodinnou ranní, teda ve smyslu, že v těhle hodinách jsem se jimi nemusela zaobírat. První dny mi to bylo vcelku jedno, ale ty další jsem se fakt modlila, ať se v noci budí co nejmíň:D! Většinou to teda byl Noah, který se vzbudil někdy kolem půlnoci až jedné hodiny, a pak hned následovali ostatní, takže to jsem ještě ani nespala, takže to docela šlo. Na druhou stranu většinou jen měli hlad a pak se bez řečí nechali uložit a hned usnuly, no ale i tak, ono než se nakrmí tři mimina, tak je nejmíň hodina v čudu. Jinak by mi to vlastně ani nevadilo, kromě toho vstávání no. Oni to tak mají rozdělený i mezi s sebou, že každý pracuje svoji "shift" - od desíti do tří do rána a druhý od tří až do rána, než jde Ian do práce. Jak jsem vždycky říkala, že mít jednou svoje děti, tak bych je nemohla svěřit někomu cizímu, tak po tomhle jsem uvážila, že taková noční nanny by ale k zahození být nemusela :D. Za jeden týden jsem dostala za přesčasy zaplaceno a za druhý mi bylo nabídnuto si vybrat buď taky zaplaceno anebo si vzít týden dovolené navíc. Tak jsem si zatím vybrala dovolenou s tím, že se uvidí jak to dopadne a že doufám, že budu mít možnost (teda hlavně S KÝM) ji využít. Takže si můžu vzít místo dvou týdnu tři, yay!

Tím když byl pryč tu zase vyvrcholili neshody mezi jima a Ianovovou mámou/stepotcem. Teda, tentokrát to bylo zapříčeněno mezí Melissou a jima. Cathy totiž už o velikonocích slíbila, jak v pátek, kdy mívá volno z práce, se přijede podívat na mimina a tím pádem i mi trochu ulehčit práci, když je budu mít na krku téměř 24/7, tak že by nám to docela bodlo, kdyby přijela - vždycky se totiž nabízela jak by pomohla kdyby bylo třeba a tak, a přitom od tý doby co tu jsem tak tu byla dohromady asi třikrát a přitom chce strašně vidět mimina. Za pár dní pak ale najednou volala, že se omlouvá, ale že nepřijede, protože pátek je jediný den kdy ona a Steve mají čas pro sebe, a že si to chcou teda užít spolu a nemůže přijet, ale že kdyžtak by přijela teda v sobotu nebo o víkendu, že by pomohla třeba s krmením a tak (což je to nejmenší). Ehm. Tak to jsem teda čučela i já, strašně chce vidět mimina, stěžuje si, jak je nevidí, ale když má možnost a mohla by i být užitečná trochu, tak si "musí užít čas sama pro sebe"??!! No kde to jako jsme??!! Jóó, holt v Américe, no:D. Ale od tý doby jsem si začala říkat, že asi fakt bude něco na tom, že nejsou tak "nice" jak se zdají a že bude pravda v tom, co o nich říká Melissa. Né že bych jí předtím nevěřila, ale do tý doby se mi až na pár drobností zase až tak divně nejevili. Třeba i když kluci byli malí, tak se o ně moc nezajímali, Cathy bývala alkoholička - to jsem docela čučela, nikdy neslavili Vánoce:-O, nedávali nikomu dárky, když klukům bylo nějakých osmnáct nebo kolik, tak jim řekli, že teď už jsou dospělý a musí se o sebe postarat, protože oni se už o ně starali dost a teď je čas, aby si užívali a měli čas jen sami pro sebe. No, čučela jsem jako puk:o). V sobotu volali. O víkendu samozřjemě Melissa nepracovala, takže jsme tu na mimina byli dvě a krásně jsme si vystačili, navíc Melissa naznala, že nemá náladu na to bejt "social" a není zvědavá na nějkaý návštěvy, notabene návštěvy, který se vždycky chovají podle toho jak se to hodí jim. Takže to pro jistotu Melissa nebrala. Následně se o to pokoušeli znovu a pak volali asi každých pár minut, půl hodinu....hodinu...až se mě Melissa ptala, jestli to nemá už vzít. Tak jsem ji řekla že asi jo, že už to začíná být moc nápadný. Noo a pak jsem měla výčitky, že to bylo tím, že jsem jí řekla ať to teda vezme, i když stejně by se ta hádka akorát posunula, ale jednou by stejně přišla. Nejdřív to byla Cathy, Melissa jí řekla, že měla zeslabený zvonění kvůli tomu aby to nebudilo děcka ap ak si toho nevšimla a zapomněla to zpátky zapnout. Cathy to tak nějak sežrala, ale poznamenala, že Steve si to bere osobně, to že Melissa nebrala ten telefon, tak že ať mu co nejdřív zavolá zpět (taky se totiž pokoušel předtím během dne volat). Jenomže Melissa řekla, že teď nemá čas, protože krmí a obstarává děcka, a že mu teda zavolá příští den. (Ve skutečnosti na něj jen neměla náladu a nedivím se jí teda). Sotva položila telefon, Steve už ale volal sám! Věděla, že by to zkoušel zase pořád dokola tak a tak, takže se nadechla a vzala to - a on na ni bez jakýhokoliv úvodu začal řvát, co si to jako dovoluje, nebrat mu jeho telefony atp. No jako, musím říct, že do týhle doby jsem netušila, jak se M. může rozčílit a že umí i řvát. Jakože NASRANĚ řvát, to když sprdává Iana nepočítám lol. No ale vůbec se jí nedivím, taky bych z toho byla sama celá zkoprnělá, protože to bylo poprvý, kdy na ni řval, a prostě co to je toto za móresy, řvát do telefonu jen tak kvůli takový prkotině?! Takže pak to vygradovalo tím, že Melissa dostala chuť napsat jim "krásný" email, kde jim všechno v nasranosti řekla z plna hrdla:D. Dávala mi to přečíst, a musím říct, že to teda opravdu stálo zato:D! Schválila jsem ji odeslání, no a tim odstartovalo další nemluvení a rozhádání s nimi. Prakticky, Ian s Cathy od té doby promluvil pár vět, asi před dvěma týdny se s ní teda po třech měsících viděl, ale mimina neviděli od Velikonoc. A přitom né že by jim v tom Melissa nebo někdo bránili, to ona by klidně odešla, ale nechala by je sem přijít podívat se na mimina a za Ianem a tak, kdyby měli zájem. Očividně ani moc nemají. Však i říkala, že byl apřekvapená, že děcka dostali "Easter basket" na Velikonoce a tak. A že to byl první rok, kdy něco dali Loganovi, že mu nikdy nic nedali. Ani na Vánoce, narozeniny, nic. Zvláštní to lidé.

Jó, líbí se mi na téhle rodině, že mě prostě VŠECHNO říkají (někdy možná až moc:D:D:D), a že jsem se vším v obraze a prostě mě fakt berou jako člena rodiny, a né tak jako většina rodin, které to brali tak, že něco trošku víc soukromého je prostě "out of my bussiness". Tam jsem se občas ani nedozvěděla to, co jsem vědět měla a co se týkalo mě - třeba když mi holanďani tak nějak zapomněli oznámit, že si pojedou asi na pět dnů do Holandska, a nedali mi tak šanci si třeba něco naplánovat na volné dny nebo tak něco...

Jednou jsme taky ráno vyrazili s Melissou na známí bleší trh. Jó, né že bych na nečem takovém ještě nikdy nebyla, ale přece jenom jsem byla zvědavá jak takový blešák v Americe vypadá, (a vybavilo se mi, kdy jsem jako malá sledovala Beverly Hills 90210 a nechápala, co jako na tom trhu s blechama furt mají:D:D). Vyrazili jsme už brzo ráno. Teda. Plán byl vyrazit někdy před osmou, já jsem ale věděla, že určitě bude zpoždění, no a taky že jo. Ještě Melissa zapomněla telefon doma, takže jsme se vraceli.....no a o nic jsme nepřišli, protože tam pořád bylo dost lidí. K mému zklamání to spiš bylo ale o nábytku a tak, než o hadrech, knížkách, bižu, a tááák:D. Taky byla ještě v té době NEUVĚŘITELNÁ CHICAGSKA ZIMA ráno, takže jsme to ani neobešly celé, a stačilo nám to. Melissa si tam dokonce musela koupit šálu, aby neumrzla:D. Ani tak jsme ale neodešly s prázdnou, koupili jsme takovou starou truhlu do basementu na hračky, houpací židli taky do basementu a taaaak, no když se to dalo dokupy, tak to vypadá pěkně.
Taky tam opravdu měli harampádí všeho druhu, třeba nad zubní pastou a čistícími prostředky jsme se opravdu podivovali, připomnělo mi to českou tržnici:o).

Jinak zima nám už samozřejmě udělala pá pá, a asi od poloviny května tu víceméně máme ŠÍLENÁ VEDRA! Jó, sice mi to bylo řečeno už předem, a moc dobře si vzpomínám, jak už minulý rok touhle dobou, když jsem začla být s Melissou v kontaktu mi vždycky psala "stížnosti" o vedrech, jaké je tu zužují, a já jí vždycky odepisovala ZÁVISTIVÉ ZPRÁVY z deštivé UK. Když nezažiješ na vlastní kůži, neuvěříš, protože teď už si stěžuju i já a občas bych si klidně i na dva tři dny prohodila počasí s Anglií. 35°C stupňová vedra ve stínu tu nejsou žádnou výjimkou, k tomu si přidejte téměř 100% vlhkost a máte tu saunu jako vyšitou. No dobře, ta vlhkost je tu určitě o něco menší, i tak to ale bohatě stačí k tomu, že když vyjdete ven z klimatizovaného baráku, cítíte se, jako kdyby vám ten horký vzduch vrazil  FACKU!
Nikdy jsem nechápala americkou posedlost klimatizací a říkala jsem si, že prostě Amíci holt musí být asi jen "cool", když mi bez klimatizace v bárácích taky v pohodě žijeme a ani nám to nechybí. Jó, to mě ještě nenapadlo, že domy v ČR jsou většinou kamenné, zatímco tady dřevěné, a že to vedro se na to krásně chytá, takže bez toho, bysme se tu buď brzo upekly, nebo aspoň utopili ve vlastním potu.  My měli nejdřív klimatizaci rozbitou, a Melissa o tom mluvila už několik týdnů dopředu, že se to musí nechat opravit, protože se čekají velká vedra. Nechápala jsem, nepřišlo mi to jako nějaký "big deal", kdybysme zůstali pár dnů bez klimatizace. Opět jsem samozřejmě zase nevěděla o čem mluvím, pán opravář nám to přišel opravit někdy v jednu odpoledne, a od rána se tu tak teplota šplhala do astronomických výšin. Ráno to bylo docela příjemné, byla jsem "excited", že konečně to tady začíná vypadat jako v létě, kolem oběda jsem si už ale začínala připadat jako v sauně nebo skleníku a nakonec jsem chtě nechtě musela sdílet radost z příchodu opraváře s Melissou:o). Takže teď už i já můžu jen a jen potvrdit, že Chicago OPRAVDU má tuhé zimy  a tropické vedra:D!

Jinak, od té doby co jsem poznala Kate, tak mám většinou aspoň na neděli program - kostel a po kostele se většinou něco děje. I když teď je pravda, že teď už nám to aspoň dobré tři týdny nevyšlo. Musím říct, že je to ale vždycky dobré odreagování, a že né vždycky mě kostel úplně baví, i když tam jsou fakt milý a přátelští lidi, tak i tak je to pro mě lepší než nic a užiju si aspoň "to po kostele". Většinou si jdeme ještě s ostatníma holkama, někdy i sami, na oběd, a pak se vyrazí někam do obchodu na nákupy, nebo tak něco. Tím, že jsou všichni asi tak stejně staří jako já, a navíc většina z nich jsou "nanny" je to skoro jako setkání s aupairkama, a ještě lepší v tom, že jsou to aspoň Američanky, a proto jsem snad do USA přijela ne?:D Teda, rozumnějte tomu tak, že v UK jsem prostě potkala víc cizinců než angličanů - teda kromě lidí z rodin a tak, ale pamatuju si, že má představa, než jsem tam odjížděla bude taková, že se prostě seznámím aspoň s nějakýma Angličanama. S Kate se docela dobře povídá, takže se z nedělí stala taková moje "zpověd" lol. Akorát je škoda, že díky tomu, že se stará o tu devadesátiletou babičku (která před pár týdny ještě k tomu upadla na schodech:(), moc jinýho než kostel se ani stíhat nedá. A taky vzdálenost cca třičtvrtě hodiny tomu moc nepomáhá. Docela mi ale příjde vtipný, že to kino ve kterém ten "kostel" je a asi vlastně i ta část města se jmenuje York - moje nejoblíbenější město a srdeční záležitost z UK. Tomu já říkám osud:D.

Jinak samozřejmě se každý měsíc musím setkávat s Lisou - LCC. K mé nesmírné radosti jsme jeden měsíc naše setkání prošvihli - myslim, že to byl ještě duben, kdy jsem byla na tom víkendu v Marylandu, a já ji pak odepsala na její email a ono jí to asi nedošlo. A navíc jak jsem se pak dozvěděla ji v tom měsíci umřel otec a tak, takže kdo ví  jak, asi to prostě jen přehlídla. NO ale né že mě by to vadilo, já z toho měla právě obrovskou radost, že jsem ji jeden měsíc nemusela vidět. Ty setkání mi totiž připadají docela "pointless", většinou prostě jdeme na procházku - takže to není tak, jako že bych něco viděla/někam se dostala/měla fun nebo tak něco. A ona mě docela prudí...joo sice je milá a tak, ale prostě mě prudí, nedokážu ani vysvětlit proč přesně, ale vadí mi její tón hlasu, její mluva, její hrdelní smích, a především občas ty řeči, no nevím. Taky když mi říkala to, že jí umřel ten táta, tak jsem jí na to řekla, že je mi to líto a ona že to je ok, a strašně se tomu smála, a že už byl stejně nemocný a tak, a ještě dodala, že zrovna se jí to strašně nehodilo, ten den, kdy umřel a kdy měli pohřeb, takže ještě dodala "dad, could you not pick another day to die" a prostě nevím, přišlo mi to takový divný. Asi jsem holt ještě nepochopila Americkej humor. Který mimochodem občas fakt nechápu - resp. nevím co je na něm tak vtipnýho:D.

Minulý měsíc však byla malá změna a Lisa psala, že dostala spásný nápad, že v Geneva (né ta ve Švýcarsku, nebojte:D), je jakýsi švédský festival,  a že bysme to mohli jít omrknout. Psala to jak mě, tak i Melisse, takže z toho vyplynulo, že tenhle meeting bude společný. Posílala to i Vanie - ta ovšem svůj ap year už zakončila s tím, že i nadále zůstane v Chicagu, už ale jako studentka, a Goo (nebo Gu?), či jak se to píše - novému přírustku do Chicagolandu z naší agentury. Je to Turkyně, a pravděpodobně neumí moc anglicky. Nebo spíš skoro vůbec, kromě pár základů, podle toho co Lisa řikala. Řekla mi" někdy ti na ni dám kontakt". Nechápu proč až "někdy", ale prostě ještě jsem ho z ní nevydyndala - v tomhle mě taky třeba štve, protože v jediném, v čem by mě mohla být užitečná, je docela nepoužitelná. Ta holka totiž bydlí v Turecké rodině a turecké komunitě, takže angličtinu prakticky nepotřebuje. Tak by se  mi to teda nelíbílo. Samozřejmě jsme však přijeli jenom my:o). Vyjeli jsme si na výlet celá rodinka, i s mimčama a Ianem. Všichni čučeli na náš miniautobus se tříčlenou posádkou - překvapivě:D. Aspoň mezi všema těma lidma a vším tím proplítáním se mezi štrůdli lidí a malých ulic nebylo moc času na mluvení a hloupé otázky typu "Proč chcete jet do Las Vegas". :D Čekala jsem, že tam bude aspon nějaký koncert nebo tak něco, ale to tam bylo asi až večer a vlastně ani nic švédského kromě pár symbolů a vlajek jsem na tom nepoznala.

Jinak, co se týče mimin, tak nám bobánci už samozřejmě pěkně vyrostly....minulý týden "oslavili" své devětiměsíční "narozky", i když jsou to pořád ještě malý prďolové a vůbec nikdo by jim netypoval,že za pouhé tři měsíce oslaví svoje první narozeniny. Každopádně teď už s nima začíná být ta pravá zábava, už jsou pěkne interaktivní, dívaji se vám do očí, a když se usmějete, úsměv vám vrátí atd. Nejlepší je, když ráno sejdu dolů, oni mě uvidí a radostně se začnou hihňat a pištět a kopat nožkama a rozhazovat ručkama o stošest! Priceless feeling!!!

Někdy začátkem května se konečně z těch všech "zubních bolestí" začlo něco dít a konečně se nám vyklubali nějaké zoubky - k našemu překvapení nejdřív zubní "boom" odstartovala Chloe. Začli se jí klubat dva zároveň, a to neuvěřitelně rychle - skoro za víkend už byli celé venku! Ani ne za cca dva týdny následoval jejich dva kamárádi nahoře - a opět tak rychle, takže teď  už tu jtak dva měsíce máme malýho zajíčka:D. A pěkně zákeřnýho teda, protože naše Kráska strašně ráda kouše, a že ty klofany jsou FAKT OSTRÉ! Když vás dostane, tak to člověku vhání až slzy do očí, protože to FAKT BOLÍ:D:D. Často tak útočí na svoje bratry,  a když už nekouše tak zase pro změnu škrábe. Zrovna dneska jsem na pár vteřin ztratila pozornost, hráli si s jednou hračkou a Chloe se to asi přestalo líbit, tak se rozhodla, že prostě svýho bráchy kousne do paže. Probudil mě až řev píchlého prasete, a dva otisky zubů na jeho paži, ted tam asi bude mít chvilku chudáček obtisk a možná i modřinu.

Dlouho se nic nedělo a až cca před měsícem - nebo možná ani to ne, jnásledoval Noah a konečně se mu taky začly prokousávat dva dolní zoubky - i když né tak rychle jako Chloe. Všichni jsme si mysleli, že to bud eprávě on, komu začnou růst nejdřív,  protože on kvůli tomu nejvíc řval a asi nejdýl, ještě dávno před Chloe. Zato chudák Harrison je pořád malý bezzubáč,i po třech měsících co Chloe už klofany má:D.

Taky už jsem začly krmit, teda vlastně už dávno - asi ještě těsně než jim bylo šest měsíců. Pořád se totiž zdálo, že na to ještě moc nejsou vyzrálí, až pak konečně začli normálně polykat. I když zatím se ještě pořád jedná o stravu pro "nesedící mimča", i když teď už začly sedět, takže brzo přijde i nová strava:o).

Každej má svoji vlastní osobnost a každej vyniká v nečem jiným. Harrison sice zaostává třeba právě zrovna v sezení a v tom, že ještě nemá ani jeden zub, zato ale minulý týden začnul LÉZT. Nejdřív to vypadalo jen že má strašnou snahu se pro něco natáhnout dopředu, i když třeba jen seděl nebo tak, až najednou když ležel na břiše, to vypadalo jako první pokusy o lezení, i když pořád jenom na jednom místě. A pak jednoho rána najednou popolezl tak o pár cenťáků, za chvíli o deset a pak jsem šla odnést Chloe nahoru do postýlky a najednou byl Harrison uprostřed místnosti. Až jsem chvilku musela přemejšlet, kdeže jsem ho před odchodem vlastně položila:o). Dalšího rána si už oblezl skoro celou místnost, šikula jeden:D. Bylo to strašne roztomilý, protože ho to asi dost unavovalo, a tak si vždycky najednou zničehonic lehl na zem, jako kdyby se snad chystal ke spánku nebo tak něco:o). Ale to né, to jen odpočíval, nabral nový síly, a plazil se prozkoumávat další rohy místnosti:o). Ono to totiž zatím vypadá spíš jako takový plazení se, ještě neleze samozřejmě na kolenách, že. Takže tu teď mám takový malý háďátko. Už se těším, až budou lézt i ostatní, budeme pak pořádat lezoucí závody a to pak bude vzrůšo. Takže od týhle doby jsem spíš CVIČITELKA HADŮ:o)). ¨

Zato Noah je lenoch s velkým "L". Nechce se mu ani přetáčet, natožpak lézt nebo tak něco. Vlastně občas se ani snad nehejbe, a když mu nedonesu hračky až pod nos - doslova, tak klidně dokáže ležet na zemi a koukat, maximálně si tak pokopávat nožkama a je spokojenej. Což je teda rozdíl podle toho, jakej byl před pár měsíci - vyžadoval pozornost, a nedokázal chvilku vydržet sám jen tak si hrát nebo koukat. I když, abych mu zase nekřivdila, tak v neděli když jsem byla pryč, tak mi Melissa psala, že Noah se nám konečně přetočil ze zad na břicho:-O!!! A od té doby se i párkár přetočí a pohne. Ale zato jak už jsem řekla, umí sedět nejlíp ze všech, poslední asi týden klidně vydrží sedět několik minut bez podpěry a ničeho a bez toho aby spadnul. Miluju jeho hihňání, směje se rád a často a je to fakt strašněěě roztomilý, z těch tří je asi nejjednodušší ho rozesmát - jako úplně nahlas! A taky dokáže nejvíc pištět, jeho "high-pitched" pištění, o kterém jsem tu už jednou psala ho totiž ještě neopustilo. Holt rád poslouchá a zkouší svůj hlas:D. Když se začli krmit, tak dlouho - vlastně až tak tři týdny ,měsíc zpět - to bylo o nervy ho krmit. Jako jediný se mu moc do jezení nechtělo, strašně u toho kňučel a brečel a sténal a nechtěl ani za nic otevírat hubičku, ať jsme dělali co jsme dělali. Takže jsem si připadala občas trochu násilně, protože jediný způsob jak to do něho dostat bylo prostě mu to tam vecpat přes zavřenou hubičku - to pak totiž přitom normálně spolkl! Takže aspoň že to - aspoň většinou neflusal:o). Nebo když se dělaly kraviny a rozesmál se, tak se prostě počkalo, až se začne smát a otevře se mu tím pádem pusa a šuuup a už to tam bylo:o)! Nevím jestli to bylo jak ho boleli ty zuby a tak, ale od ty doby co se mu začly klubat mu už konečně došlo, že jíst se musí a pusa otevírat taky a papá krásně. I když někdy dělá problémy, když ho krmí někdo jiný kromě Melissy a mě. I Ianovi párkrát nechtěl jíst a nám jí vždycky:D.

Chloe je moc pěkná a roztomilá holčička, pěkně papá a přibírá na váze, pěkně dohání kluky a nedivila bych se, kdyby je za chvilku i předehnala, nebo na tom byla aspoň stejně! Ještě neleze, až posledních pár dní dokáže sedět i bez podpěry ale né tak dlouho jako Noah a ještě to není na to, aby s ejen tak nechala sedět. zato má čtyři klofany, pěkně papá a je to víceméně spokojené mimčo, které ale umí říct, když se mu něco nelíbí nebo něco chce - a že je to kolikrát i úplná blbost, ale dělá jako kdyby nastal konec světa nebo ji někdo přinejmenším vraždil:o). Poslední asi dva týdny začala povídat "ďaďaďaďaďa"  - je to strašně roztomilý a zní to skoro jako to video těch konverzujících dvojčat. Jako jediná si taky dost vybírá lidi, kdo se jí líbí a nelíbí a pak to dokáže dát pěkně najevo. Větišnou se jí nelíbí, když jí drží cizí paní. A když už se jí to líbí, tak né na moc dlouho. Vždycky mi dává svoje pohledy, třeba když má zrovna usínat, a drží jí někdo jiný, tak mě začne vyhledávat pohledem, čučet na mě a strašně roztomile se smát. Jednou ji stejně roztomilostí sním, Krasavici moji:D:D:D. Její pohybování spočívá v tom, že válí sudy - neustále a přes celou místnost, doválí se tak pěkně tam kam potřebuje, ještě ale nepochopila, že když jí něco stojí v cestě - hračka, křeslo, jeden z bratrů - cokoliv, tak že tudy cesta nevede, a pořád se zkouší překulit - někdy se zadaří a to řve, že na tom zůstane uvízlá, nebo se rozčiluje, protože se jí přes dotyčnou věc nejde překulit:o). Ráda hryže všechno a všechny co jí přijde pod ruky a taky škrábe a fakt to bolí!!! ale to vlastně všichni! vtipný bylo, když nám hryzaly brady jak jim rostly zuby:D. to si teď může dovolit jen Harrison a výjimečně Noah, protože s těma maličkejma dolníma zubama to ještě tak nebolí, Chloe už by byla schopná odkousnout kus brady snad lol:D. Jó, jsou holt teď nebezpeční už, buď mi stáhnou brejle, nebo mi vyrvou půlku vlasů i s lebkou, koušou, škrábou. Violent little babies!!! :D Chloe vlastně ještě třeba ovládá líp "jemnou motoriku" než kluci. Nedávno jsme s něma byli v "development clinic" kde je "zkoumali"jak rostou a co dělají a nedělají a jak na tom jsou, jeslti zapadjí do svojí věkové skupiny nebo ne....vtipné bylo, že to prostě nejsou pejsci a nedělají věci na povel - to co tam třeba nedělali, pak normálně dělali doma a tak.

V naší "čtvrti", asi 15minut chůze od baráku máme tzv "Club house", dá se to pronajmout na různé party a tak, je tam u toho tenisový kurt, volejbalové hřiště, prolejzajdy pro děcka,  a taky venkovní bazén. Když bylo teplo, tak jsme tam všichni párkrát s bejbísema vyrazili, voda se jim moooc líbí. Akorát že to je fakt nejlepší, aby jsme šli všichni tři, protože ani ve dvou dospělých to není ono.

Taky jsme měli naši první playdate. "Druhá Melissa" jednou psala, že má v pátek volno a tak že ji napadlo, že kdybych chtěla, tak by pro mě a bejbíse s Loganem přijeli a mohli bysme jet do nějakýho "play center" pro děcka nebo tak něco. Takže já jsem samozřejmě souhlasila, vděčná za každou malou změnu a zpestření naší denní rutinny, že. To play center teda bylo spíš pro už chodící děcka samozřejmě, pro mimina tam toho moc neměli a i tak jsem si to tam představovala trošku jinak, asi tak jak jsem byla zvyklá z UK, ale tady nebyl žádný "sotf play area", ale byla tam spší jen malá gym pro tak dvouletý špunty, hračky na půjčení a tak. Mimina to celý skoro prořvali, no byla to docela makačka se třema tam! Pro mimina do půl roku to bylo zadarmo, v té době jim bylo asi sedm měsíců, takže když jsme řekli, že jim je pět měsíců, tak nám to krásně sežrali a nikdo se nad tím nepodivoval, že:o). I ted jsou na tom velikostně jak některý pětiměsíční  mimča:D. Vydrželi jsme tam asi hodinu, Loganovi se samozřejmě moc nechtělo domů a chvilku trvalo, než ho Melissa přemluvila. Pak jsme jeli k nim domů, vlastně tzo bylo poprvý, co jsem byla u nich doma. Měli jsme s sebou náš modrý "minibus" - čtyřmístný kočár - to bylo poprvý, kdy jsme ho použili, Někdy po obědě přijel domů i Chad, takže jsme všichni vyrazili na procházku do parku. Miminům se to kpuodivu líbilo, byli tam i takový šikovný houpačky, který byli dělaný i pro menší děti, takže jsme je tam mohli krásně posadit, bez toho aby museli sedět sami už a aby vypadly. Litovala jsem, že jsem s sebou neměla foťák nebo mobil, protože to fakt byl pohled k popukání  -vypadaly jak kdyby tam někdo zapomněl nechat sedět tři malý panenky v houpačkách:D!

Hmm, jinak tu na mě asi taky přišla taková malá první krize. Pomohlo tomu asi taky to, že jsem byla sama doma, měla jsem PMS lol, blbou náladu, a prostě ..depka byla na světě. Najednou mi přišlo docela líto, že tady prostě nikoho kromě Kate neznám, a že k čemu mi tu je, že tu jsem, mám sice perfektní rodinu a tak, ale nemám se třeba ani s kým domluvit a vyrazit do Chicaga, zvlášt teď, když je na to počasí jako dělaný a prostě, najednou jsem si připadala hrozně "lonely". Pomohlo tomu taky to, že jsem tu byla už v pátek večer sama, teda to ještě s mimčama - měla jsem svůj první babysitting tady - jakože večer. Byl den otců, tak Melissa vzala Iana na jejich první společnou večeři asi od doby co se mimča vůbec narodili. Strašně jim trvalo, než mi usnuly, posledního smraďocha se mi podařilo uložit někdy až kolem půl desátý (!!!). A pak jsem najednou neměla do čeho píchnout a začla jsem přemýšlet o blbostech a už to bylo prostě. Hned v sobotu ráno jsem pak už roďku ani neviděla, rpotože jeli do Indiany na svatbu Melissyny sestřenice. Sice mi bylo nabídnuto jet taky, ale co bych tam asi tak dělala, že. Na druhou stranu mě docela lákala představa prázdnýho baráku poprvý od doby co jsem tady:o). Dokonce i Janička poznala, že se asi něco děje, protože jsem jí dlouho neodepisovala na sms a nic....takže mi potom v neděli, společně s Kate a kostelem, pomohla vylepšit náladu, dokonce se do toho vložila tak, že kontaktovala svojí LCC s tím, jestli nemůže kontaktovat LCC s Chicaga a taaak, když ta má je k ničemu co se tohodle týče, za což jí děkuji.
Shodou okolností mi nedávno i psala Mrs Gold Tooth - říkala mi o nějakým aupair fotbalu v Chicagu, ale stejně jsem nemhla jet, protože ten den musel Ian na pohřeb a melissa tu tak byla s děckama sama, a i když vím, že by se to nějak pokoušely vyřešit, tak jsem to nechtěla komplikovat - mám tím na mysli jako odvoz na vlak do Chicaga a tak. Navíc Mrs Gold Tooth to brala tak, že mě sice "pozvala", ale prostě neměla očividně vůbec v úmyslu to, že bysme třeba mohli jet spolu. Fakt je asi zvláštní, nebo nevím. Když jsem se jí ptala, jakým vlakem pojede, že bysme mohli jet teda tím stejným a tak, tak na to vůbec neodpovídala  a psala vždykcy úplně něco jinýho. No, nevadí. Škoda, protože mít tu někoho kdo je vzdálený jen pouhých 5min od baráku je přesně to, co mi tu chybí! Každopádně mě ještě přihlásila do nějaké skupiny na fb, tak jsem tam napsala, a hle! Další neděli jsem už místo truchlení jela na výlet do Chicaga (o tom snad některý z příštích postů)!!! Takže teď si to tu konečně snad můžu užívat plnými doušky:o)! Teda, né že bych si to předtím neužívala, ale víte jak!

Moje mamka se mě tuhle ptala, jestli je to ale s rodinkou pořád tak dobrý jako na začátku a jestli jsou pořád takový jaký byli. Tak jo, jsou! co se týče rodinky, tak jsou pořád perfektní a pořád si myslím, že líp jsem rozhodně dopadnout nemohla:o). Ve všem se mi vždycky snaží vyhovět, ve všem se mnou počítají, ať už je to s tím, když se někam jede, nebo když někdo jede do Walmartu a cestou se staví ve Starbucksu pro kafata, vždycky se dovezou tři atd. Tuhle se tak zrovna stalo,ale protože jsem měla zavřený dveře, tak se mě nechtěli ptát a rušit mě, tak mi prostě dovezli, já jsem ale dveře měla pořád zavřený - nejdřív to bylo průvanem a pak, že jsem si po sobotním ranním vstávání, kdy jsme jeli na ten Swedish festival byla nějaká unavená a chtěla jsem si hodit dvacet. Takže prostě aby mě nerušili, tak radši ani neklepali. Já totiž mám většinou nezavříno, i když tam mám jen malou škvírku, a je pravda, že zavříno mám snad jen když se převlíkám nebo spím nebo něco:o). Nebo tuhle, když mě volali na večeři, a já byla na pc a něco jsem tam chtěla dopsat a hned sem prostě nepřišla, tak véču radši donesli až ke mě do pokoje, prý aby mi to nevychladlo:o). Nebo jednou - asi jeden jediný večer, který jsem strávila místo dole u pc v pokoji se mě přišel Ian zeptat až do pokoje, jestli si dám taky colu s rumem a pak mi to sem donesl až pod nos:o). Ve všech ostatních rodinách mi teda takovýhle vychytávky až takhle pod nos nesnášeli lol.  To mi prostě přijde strašně milý, že na mě při všem tak myslí a tak, nebo se starají jestli mám dost toho a toho, připomínají jeslti jsem se nazapoměnla namazat opalovacím krémem nebo když mě vezou na vlak, tak jeslti mám cash - karty tam neberou. Když už jsme neměli čas zastavit u ATM, tak mi vrazil Ian dvacetidolarovku a tak, just to make sure ze budu mit dost:D. Když budu na dovci, tak tu bude nějaká party u sousedů a ještě předtím než jsem věděla, že budu pryč, tak mi o tom Melissa říkala a místo toho, aby mi to říkala jako pro moji informaci, že budu hlídat, tak mi oznamovala, že ale nejdřív musíme najít někoho kdo bude babysittovat, abych mohla jít já i ona:D. Prostě je asi miluju:D!

Melissa taky měla vždycky narážky - ale to už vlastně od začátku - typu "když tu zůstaneš i příští rok, tak...". Ale nikdy nikdo z nás nic neřekl oficiálně, a já asi po zkušenostech z UK se nechtěla ani sama od sebe ptát, to abych se vyhnula případnýmu zklamání. Až tuhle poznamenala, že se taky brzo budeme muset pobavit o tom,  jestli bych tu chtěla zůstat i příští rok, a že oni mě samozřejmě budou potřebovat a byli by rádi, kdybysme si prodloužili. Takžeee, doufam že to neříkala jen tak do větru:D....yay!

No, tak to by bylo asi tak všechno co mě napadá k takovému jakémusi "souhrnu" za několik uplnulých..ehm..měsiců:D. říkam to pořád, ale snad se jednou fakt polepším a budu psát častěji a né vždycky psát o něčem, co se událo nejmíň už před měsícem:D.

Jinak se sem pokusím dát nějaký ty fotky, z toho našeho photoshootingu, který je teď už docela starý (brzo bude nový focení:D), protože vím, že jste se na ně ptali:D.


PS: A nakonec trochu OT, neboli technická otázka - jsem jediná, komu nejde posílat komenty k jiným blogům a ani odpovědi ke komentům na mým blogu??! Vždycky jsemt u normálně přihlášená, ale když chci poslat nějaký koment kamkoliv, tak se mi to jakoby odhlásí a nejde mi to poslat prostě a nevím co s tím, už to tak trvá nějaký ten týden:,((.

Jinak děkuju za komenty a za nové followery:o)! Aloha!

Memorial weekend - camping in Indiana

Poslední víkend v květnu tu připadá na tak zvaný "Memorial weekend" , nebo někdo teda říká "Memorial day", protože je to vlastně až v pondělí. Lidi mají volno a spočívá to v tom, že se vzpomíná na padlý vojáky ve válkách a tak - stručně řečeno. Jak mi rodinka řekla, ve skutečnosti se však jedná o "chlastací víkend", kdy lidi někam vypadnou na víkend pryč se svými přáteli a ožírají se:D.

Moje rodinka většinou na Memorial weekend jezdí campovat do Indiany. Melissy rodiče tam vlastní velkou část pozemku v přírodě, něco jako chatu..nebo chalupu, či jak se tomu u nás říká - takovou tu, co připomíná spíš barák. Není to tam ale ještě dodělaný pořádně. Mají tam ale i chatku - opravdovou, dřevěnou, kde je jen jedna velká místnost bez wc a koupelny, a nedávno taky koupili velkej karavan....Ani tento rok tomu tedy nebylo jinak a Melissa se toho nechtěla vzdát ani s miminama.

Vyjížděli jsme už v pátek navečer, Melissa ještě přivezla Christophera - toho synovce od Iana. Já jsem opět byla přepuštěna na sedadlo vepředu a Melissa se mačkala vzadu s jednou sedačkou s Chloe a Christopherem. Tentokrát cesta vyšla nad očekávání dobře - mimina ani tak moc neřvali!!!! whohooo, možná si začínají zvykat??! Přece jenom to bylo cca pět hodin v autě a křičení jsme slyšeli minimálně. Na cestě jsme dali véču v Taco Bells, v autě samozrejmě a za pár hodin už jsme si to cestu křížili směrem do divoké přírody. Zaparkovaly jsme u karavanu, který se až do pondělního poledne měl stát naším příbytkem. Byli jsme tam jako první. Takže jsme se rychle uložili, ten karavan je naštěstí docela velký, vzadu tam bylo něco "ložnice" kde spali Ian, Melissa a mězi nimi tři bejbísové. Nějak si to nedokážu představit, jak tam asi museli být namačkaní, on ale spali tak vlastně jen jednu noc. Já jsem spala na tom, kde je obyčejně stůl a kolem něj dvě lavice a dá se to rozložit na postel. Melissy maminka už to pro nás měla všechno připravené a nachystané. Christopher spal za mnou na rozkládacím gauči. Spal tam ale jen jednu noc, protože jsme přijeli až tak pozdě - asi v jednu ráno. Už jsme byli všichni uložení a zachumlaní v postelích, když v tom to Melissa rozsekla. Do ticha v té tmě, které rušilo jenom zvuk klimatizace a různé havětě z venku, pronesla: "Hey Ian? Don´t poop in this toilet!" Myšleno do wc v karavanu. Děcka, mě se chtělo tak strašně smát, že se ten karavan musel otřásat ještě asi hodinu potom! Jó, holt se tu cítím jako člen rodiny se vším všudy občas lol. V té nedodělané chatě totiž aspon byla sprcha, taková pochybná sice ale přece, a nedodělaná koupelna aspoň s normálním wc a umyvadlem s normální tekoucí vodou. Takže zase až tak v divoké přírodě to přece jenom nebylo, no ale stejně....já jsem teda kempovala každý léto vždycky, ale vždycky to bylo přostě v normálním campu s placením, lidma, veřejnýma sprchama atd., že:D. Takovýhle "soukromý" kempování pro mě byla novinka. Melissa mě varovala, že tam bude hrozný vedro a dusno, i když u nás bylo chladněji, tak mi pořád připomínala ať si vezmu kraťasy a letní oblečení. No a měla pravdu, ještě k tomu asi jak tam bylo hodně rybníků a jezer kolem, tak tam byla hrozná vlhkost a dusno. To že jsem opět vypadala jak Monika na Bahamách asi ani nemusím dodávat:o). I když v sobotu ráno/dopoledne to s počasím nijak extra přívětivě nevypadalo, bylo docela zataženo, vlhko jak kdyby pršelo nebo mělo pršet a docela i chladno - to jsme strávili v riflích a mikinách. Hned ráno jak jsme se vzbudili přijeli Melissy rodiče, Kim dorazila kolem oběda a Mike s děckama - Gabem, Piper a její kamarádkou Marií dorazili až navečer. Maria mi řekla, že mám krasný jméno a jako asi první američanka ho napoprvý správně a bez přízvuku (:-O:-O) dokázala vyslovit a nepodivovala se nad tím, jak se to čte. Yay.  Ian nam udělal snídani - slaninu a vajíčka, mňam. On vlastně celej ten víkend nedělal prakticky nic jinýho, než že vařil:o). Hodně byli hamburgeri, hotdogy, takový to mexický jídlo, kdy se mletý maso + zelenina zamotává do takový ty placky  a k tomu se jí rýže - jíme to tu docela často, ale kdybyste mě teď zabili, tak se prostě nevzpomenu, jak se tomu nadává:o). Dopoledne jsme s Melissou, Kim, Christopherem a Noah jeli do Walmartu, nakoupit trochu alkoholu, nějaký vína a sangriu, pivo pro chlapy, vodu pro mimina a ještě nějaký jídlo a další maličkosti. To byla jediná chvíle, kdy jsme na chviličku z divočiny vyjeli do civilizace, tak jsem mohla aspoň mamce napsat zprávu, že jsme dojeli dobře a že žiju - jinak tam totiž skoro nebyl signál. Když jsme dojeli zpět, už byl zase oběd. Jinak se vcelku nic nedělo, odpoledne přišla nějaká Melissy kamarádka Heidy se synem Koudym (nemám tušení jak se to jmémo pořádně píše, takže se radši o nic nepokouším, každopádně při jeho vyslovení jsem se vždycky musela usmívat, protože jsem si vzpomněla na "Kouďáka" z Kroku za krokem). S Koudym byla taky nemalá zábava, bylo mu asi pět, a nejdřív se tam schovával za chatou a vůbec nechtěl vyjít za náma, protože se styděl. Pak se teda odvážil, tak jen koukal, a pak začal i mluvit ale jako na to, že mu bylo pět tak mu bylo strašně špatně rozumnět, to i moje dvouletý děcka v Anglii uměli mluvit líp teda. Nějak se mu nezamlouvali mimina, ani se na ně nechtěl podívat a pak mu Melissa půjčila svůj iPhone (i když i ten nejdřív odmítnul), tak se pak zabavil a nemohli ho pak od toho dostat. Pak dorazili ještě nějací příbuzní, sestřenice a bratránci, no a tak to víceméně probíhalo celý víkend, pořád se tam někdo střídal a chodil se dívat na mimina a tak. Těch příbuzných se tam musela vystřídat tak něco mezi dvaceti a třiceti, odhaduju:o).  Večer tam pak dorazil Melissy kamarád Scott s manželkou a asi tříletým klučinou. Nejdřív tam s náma taky měli stanovat, jale nakonec nemohli. Starají se totiž doma o nějakou holku - příbuznou, co je stejně stará jako já a ma rakovinu:,(. Je na tom asi dost špatně už, má nádor v mozku a kdo ví kde všude už, no mě už o tom Melissa říkala doma a pak manželka toho Scotta o tom vyprávěla. Bylo to strašně smutný, radši jsem pak musela odejít projít se na záchod (asi 300metrů), protože jsem nenápadně zamačkávala jednu slzu za druhou:(.

Měli tam takovou tu čtyřkolku, Ian s Christopherem se na ní vždycky projížděli a pak najednou mě Ian volal, ať za ním jdu, že mě to naučí řídit. Nějak mi nedal na vybranou, tak jsem se tak váhavě zvedla a nechala si to vysvětlit teda.....a ať si to jedu zkusit.....(v duchu jsem si říkala, a to jako mám jet SAMA??! lol)..a pak jsem se rozjela.........oči jsem asi měla jak pingopongový míčky na perkách, přece jenom, už jsem nic s motorem neřídila asi přes pět let :D:D. Po pár metrech jsem se trošku zklidnila a po kolečku kolem rybníku jsem začla řízení toho pekelného stroje ovládat trošku víc, takže pak jsem si tu jízdu už mohla i vychutnávat a docela se mi to zalíbilo:o). Akorát teda, když mi řekli, že někdy před rokem se na tom Piper s Mariou vyvalili a Piper si zlomila nohu, trošku jsem se zase zklidnila. Pak jsem se ještě projížděla jako spolujezdec za Christopherem a párkrát i s Ianem. Večer po večeři byli všichni nějak unavení, nejdřív bylo v plánu promítat film na plátně, protože my doma máme projektor, tak jsme ho brali. Děcka se ale zdejchli někam do stanu všechny, a Melissa s Ianem šli brzo spát, všechny návštěvy a Melissiny rodiče odjeli, Mike nevím kde byl, takže jsme zbyli jen já a Kim, tak jsme si nakonec pustili film jen spolu na počítači. Byl nějakej dlouhej, takže jsme stejně asi v jednu ráno odpadli s tím, že jsme ho nedokouli, asi z toho venkovního prostředí na mě pak přišla nějaká strašná únava.

V neděli jsem vstávala asi nejpozději ze všech, teda tak po devátý hodině, a než jsem se vypravila a došla k našemu "tábořišti", bylo skoro deset. Cestou jsem potkala Melissinýho tatínka na čtyřkolce, kterej na mě volal, že jdu právě včas - na akorát uvařenou snídani:o). Už ráno bylo poznat, že to bude NEUVĚŘITELNĚ HORKÝ den, bylo fakt VEDRO a když říkám vedro, tak tím myslím opravdový dusno, téměř stoprocentní vlhkost vzduchu, a sluníčko pálilo jako čert! Sotva jsem tam přišla, a sedla si ke snídani, Melissa mi říkala něco jako, "If i were you i wouldn´t wait to put the sunscreen on for too long" a pak ji někdo "okřiknul", že se chová jak kdyby byle moje máma lol. Nedělní den se nesl v duchu toho sobotního - jedlo se, opalovalo, střídali se tam jedni příbuzní za druhými, občas se někdo projížděl na čtyřkolce, no a to bylo asi všechno. Teda kromě toho, že Ian, Mike, a děcka se rozhodli že se půjde k jezeru. Myslela jsem nejdřív, že jen tak jako, podívat se. Pak jsem šla na wc a oni na mě volali jeslti jdu teda s něma a jestli mám plavky. Aha, takže mi došlo, že se jdou koupat. Ta voda se mi předtím moc nepozdávala - i když to teda byl jinej rybník, než před kterým jsme seděli, tka proto mě to asi překvapilo. Ale pak jsem zjistila, že to je jinej rybník a že tam to bylo trošku lepší. Byl to bývalý lom. Plavky jsem neměla, a oni už byli nachystaný na korbě auta, který řídil Melissy otec. Takže jsem též naskočila a jelo se. S tím, že já se jedu ale jenom koukat - ta voda byla docela ledová, neměla jsem plavky  a prostě nechtělo se mi tam moc, no, zvlášt když jsem viděla, že i kluci tam lezli a odvažovali se asi půl hodiny, muselo se totiž jedině z mola, z kraje to nějak nešlo. Všemožně to na mě zkoušeli, skandovali moje jméno a přemlouvali lol, až pak mě NASRAL Mike. Začali se mě totiž ptát, jestli vůbec umím plavat, a asi mi vůůůůbec nevěřili, takže to mě vyprudilo, a pak mě Mike nazval něco jako "NON SWIMMING CZECHOSLOVAKIAN GIRL" (nebo au-pair, už si nepamatuju). Tak to mě teda, vážení, vytočilo DOBĚLA!!! Ian mě dokonce předběhl v tom, že ho aspoň opravil na Czech girl místo Czechoslovakian (ale nejsem si jistá tím, jeslti se na začátku někdy občas taky nepřeřekl).  Pak jsem se tam šla podruhý podívat za nima jen díky tomu, že tam byli jen děcka s Ianem. Pak už se udělalo FAKT OBR VEDRO, a docela bych tam i skočila, ale v oblečení se mi nechtělo a vystavovat se tam třeba ve spodním prádle taky ne lol.

Přemluvit jsem se nechala až v pondělí, kdy mě opět lákali, Ian mi to podbízel s tím, že je to moje poslední možnost, protože kolem oběda jsme už vyrážila směr domů. Asi jim fakt hodně leželo v žaludku, jeslit vůbec umím plavat, a mě to fakt nasralo, že mi nevěřili lol. Takže jsem si půjčila Melissy plavky, a pak všichni vyčkávali až česká primadona okusí rybníční vodu (:D:D:D:D:D). Zase bylo neuvěřitelný vedro a vodička už byla i o hodně teplejší než ten předešlý den, takže jsem to i krásně vychytala. Sice mi jako obvykle asi čtvrt hodiny trvalo, než jsem se odhodlala, ale pak sem tam hupla............a pak mě odsud nemohli dostat lol. Takže jsem jim vytřela jejich americký zraky tím, že jsem OPRAVDU nekecala a plavat UMÍM! Dokonce se mě po pár minutách Ian zeptal, jestli jsem někdy neplavala závodně a že jsem good swimmer (ha-ha-ha!).  Plavčila jsem si to tam asi hodinku, co jsme u tý vody byli, dávno potom co všichni už byli unavení. Pak na mě pokřikovali hlášky typu: "You could swim in the ocean! Look she is like a fish." LOL Nazpátek jsme s Mariou seděli vzadu na tom konci na čtyřkolce za Ianem, a pak mě z toho drncání docela bolela zadnice lol.

V sobotu večer jsme si udělali soukromé kino, natáhli starlý prostěradlo na kus chaty a na projektoru koukali na "I´m number four". Jóó, to bylo cool, a v letním kině jsem naposled byla když mi bylo......hmm, asi deset:D. Až na to, že nás málem sežrali komáři zaživa! Asi díky všem těm jezerům a rybníkům jich tam fakt bylo jak přemnoženo, i když jsme měli nakoupený vanilkový spreje a svíčky, milion dalších sprejů proti komárům a ostatním "bugs", tak to stejně moc nepomáhalo a žraly nás i přes oblečení!!! Samozřejmě jim asi chutnala česká krvička, protože já jsem to odnesla snad nejvíc, moje nohy vypadaly jak po nájezdu celýho hejna těch krvežíznivých potvor!!!

Hmm, pak už se asi nic zajímavýho nedělo, v pondělí kolem poledne jsme se museli sbalit a vydat se na cestu domů. Už jsem se docela těšila na sprchu a hlavně až ze sebe smyju všechen ten odér z těch proti bugových spreju, rybniční vody a kouře, který jsem cejtila ještě potom, co jsem si dvakrát (!!) vydrhla vlasy:D. Pak jsem byla lehce obssesed s tím, jestli někde nemám klíště nebo nějakou jinou potvoru, bylo jich tam totiž taky požehnaně a dokonce jsem jedno našla zapíjet se do ouška Noah!!!

Jóóó a ještě jsem si vzpomněla, že hned v sobotu dopoledne přišel Melissy tatínek s tím, že mi musí něco ukázat a vytasil se se dvěma hooooooooooooooooooodně starýma (tuším že to byl rok 1920 nebo tak něco??) knížkama, který byli v ČEŠTINĚ!!! On si teda nebyl stoprocentně jistý, jeslti je to čeština, tak to ode mě chtěl potvrdit, no ale byla:o). Měla jsem z toho první Vánoce, fakt to bylo strašně milý najednou vidět svůj jazyk (i když trošku starej, některý ty výrazy byli fakt hodně vtipný). Byl to teda spíš "časopis pro mládež" , pro česko americkou tuším:D, i když to vypadalo jako knížka, a byli tam nějaký básníičky a pohádky pro děcka, kalendář, nějaký články náboženskýho ražení a tak. Zajímavý. Našel to prej někde na nějaký aukci, či cosi. Oni takhle hodně razí po aukcích a blešácích s antikvariátním nábytkem a tak.....

Cestou nás taky potkalo ještě jedno vzrůšo. Řídila Melissa, a najednou si všimla, že si to hasíme asi 90mil za hodinu, tak se zděsila, protože povolená rychlost byla skoro o polovinu nižší. To mě pořád překvapuje, ty jejich speed limity i na dálnici a všude, i přes to, že je to krásná pohodová rovná silnička, fakt se tam snad za celou dobu nepotká ani jediná zatáčka a nic a přesto se tam musí jet jak s hnojem. Takže jsme si to zpomalili. No a za chvilku si Melissa všimla, že za náma jedou poldové. Prej doufám že nejednou po mě, podívala se na tachometr a opět zjistila, že jede asi o 15mil víc než byla povolená rychlost. Už to teda aspoň nebylo 90 jako před půl hodinou:D. No a samozřejmě jeli po nás, že! Čekala jsem jestli to bude jako ve filmu a bude muset vystoupit nebo tak něco, ale to nééé. Jen chtěli doklady, a tak. Vtipný bylo, že den předtím zjistila, že bude prošlá značka, takže tak tak podala žádost o novou. V autě měla papír na dokázání, že už se to vyřizuje, takže to bylo jediný štěstí. Prohlídl si dokumenty, řekl aby jsme zpomalili a mohli jsme pokračovat v jízdě. Melissa mi předala papír s pokutou a ptala se mě, jakou částku nám nabalil. Já jsem to však nikde nemohla najít, tak se naklonila nad ten papír  a radostně podotkla, že jsme dostali jen "warning". :-O takže se to obešlo i bez pokuty, to jsem docela koukala, protože jsem neměla tušení, že nějaký "warning" existuje a nemusíme platit pokutu. Ale prej švestky v Indianě jsou vždycky hodní, to v našem státě by jsme to prej určitě zchytali víc.

Cestou jsme ještě museli vyhodit Christophera doma, v Schaumbrgu, takže jsme si trošku zajeli. Mimina byli opět kupodivu docela klidný, až pak ke konci se jim jízda přestávala líbit a hlavně byli unavený a měli hlad. A v tom Melissa v zrcátku viděla vzadu Iana, jak jednou rukou krmí mimino, nedává pozor, protože v druhý drží iPhone a hraje si na něm a strká mu to místo do pusy kdo ví kam. Takže se vytočila (jakože FAKT vytočila, asi nejvíc co jsem ji zatím kdy viděla). Začala na něj řvát, že toho má plný zuby a že všechny "fucking phones in the house" poletí oknem, a že když budeme "around babies" tak prostě telefony nebudou povoleny a že to platí pro všechny tři z nás! Seděla jsem vepředu vedle ní, hrála si s telefon (ehm - přece jenom to byli tři dny bez netu a bez signálu a veškerýho spojení s okolním světem, že), a ani jsem nedutala:D. Pak se teda uklidnila zase trochu, ale druhý den ráno začla s tím, že "jak mluvila včera o telefonech, tak že to myslela ale úplně vážně". Takže jsem z toho byla celá tumpachová a říkala jsem si už, že přestala veškerá legrace a nastala prdel lol. Očekávala jsem zpřísněný režim:D. Ale to naštěstí né, protože pak dodala, že u mě je to něco trochu jinýho, když já jsem s bejbísema celý dny, a že to chápe, že si občas potřebuju checknout net, že klidně můžu mimča hodit před tv a čeknout si to, a že skypovat taky můžu i nadále, že zvlášt s tím časovým posunem to chápe. Uuuuuufffff. Tak jsem sse zase hned uklidnila a oddychla:D. Teda né že bych si s tím hrála pořád nebo tak, ale přes den je to takový moje jediný zpestření a spojení se světem, protože přece jenom s mimčama si moc nepokecám a tak, že. :D Takže teď jsem to jen trošku omezila - a taky teď jak mimina jsou víc a víc v pohybu, tak mi to ani nedovolujou tolik, jako když prospali nejmíň čtyři hodiny denně, že, ale jinak je to pořád při starým, muhehee. To u nich je zákaz přísnější, protože s miminama tráví minimálně času denně přes týden kvůli práci, že, takže platí "no phones around babies". Hned druhý den Ian večer přišel zezhora, kde uložil poslední mimčo, s telefonem v ruce. Já seděla v obývaku a taky jsem do něj zrovna čučela, melissa byla pryč. On se na mě tak šibalsky podíval a s takovou úlevou poznamenal: "Sooo, finally we can use our phones again!" Čučel do toho, komentoval co kdo poslal na fb s tím, že "I need to catch up now, u know". A já "I knooow, so do I!"A v tom jsme se na sebe podívali a začli se řehtat jak koně:D:D:D:D.

Washington, DC

13. května konečně nadešel čas našeho dlouho očekávaného výletu do Washingtonu! Vyrazili jsme v pátek v sedm večer s tím, že když pojedeme na noc, tak mimina snad budou většinu času spát a pro nás to tak bude jednodušší. Opak byl ale pravdou. Oni fakt NEMAJÍ rádi jízdu autem!!! Cesta tam mi ale mohla být tak nějak jedno, protože jsem se o mimina v autě nemusela starat. Jelikož do DC jsme jeli všichni tři, byla mi přiřazena přední sedačka a vzadu s miminama seděla Melissa, takže já jsem si mohla v poklidu sedět, poslouchat hudbu a snažit se usnout. Řev co se odehrával vzadu mi idylku však trochu rušil. Po pár hodinách (čekalo nás jich 14!!!) jízdy byla Melissa celá zpružená a mimina chtěla zahlušit - řvaly na střídačku téměř celou cestu (!!!), nebo aspoň se to tak zdálo. Bylo to ale fakt tou jízdou, protože jakmile jsme zastavili, mimina vytáhly ze sedaček - rázem byl klid a zase z nich byli roztomilý, hodňoučký a usměvavý dětičky. Ještěže jsme byli tři, tak každej vždycky čapnul jedno mimčo, nebo jeden zůstal v autě a dva šly přebalovat a tak, to se docela dalo. Větší hrůzu jsem měla z cesty nazpátek, Ian totiž odlítal už v neděli večer, protože v pondělí ráno už začínal novou práci, a my s Melissou a mimčama zůstali až do středečního poledne, takže to cesta na zadní sedačce bez možnosti se s někým vystřídat čekala mě....Naše cesta vedla přes státy Illinois (samozřejmě:D), Wisconsin, Indianu, Ohio, Pensylvanii, Maryland, Virginii....hmm a to je asi všechno. Vlastně pro mě bylo dooost překvapením, že vlastně půlka města je v Marylandu a půlka ve Virginii! Nevím kolikrát jsme zastavovaly, ale asi jsem čekala, že to bude i častěji než jsme zastavili - alespoň se mi zdálo, že zase až tak často jsme nezastavili. Nebo teda zastavili, ale jenom kvůli wc nebo další dávce kafe  - mimina jsme vytahovaly všechny tři zaráz asi tak dvakrát, pokud se nepletu. Melissa asi uprostřed cesty ze smraďochů byla tak vyfluslá, že i když umírala únavou - mimina jí nedaly ani na minutu možnost spánku - tak šla radši na chvíli řídit, než tam s něma vzadu strávit o minutu navíc. Když se vyměnovali, tak Ian šel na záchod a Melissa pomstychtivě miminům domlouvala ať hodně řvou, tak jak řvali když tam seděla ona, a né že s tatínkem budou třeba náhodou naschvál hodný:D. Občas je fakt VTIPNÁ! Řídit ale vydržela jen asi tři hodiny, protože ono každý den vstávat k děckám, pak být vzhůru dalších 24 hodin a ještě do toho řídit nic moc. Já jak jsem seděla vpředu, jsem se ten řev snažila nějak ingorovat pokud možno....zjišťuju že už jsem nějak imunní proti tomu, někdy mi i pár minut trvá, než si uvědomím, že někdo řve:D, chvílema se mi dokonce dařilo i usnout trochu. Čekala jsem, že něco trochu uvidíme z cesty, ale nějak mi nedošlo, že z dálnice toho člověk moc nevidí, i když to až pak někde v Pensylvánii začínala být cesta trošku zajímavější.....vůbec ty silnice a dálnice - takový mnohem užší, než tu máme třeba u "nás" v Illinois nebo co byly jinde po cestě, mi tak nějak víc připomínali Evropu. Jim se na nich blbě řídilo, protože se museli víc soustředit na cestu. Taky ta krajina mi připomínala víc Evropu, resp. úplně mi chvílema připadalo, jako kdybychom projížděli spší Rakouskem než byli v USA. Ta krajina, příroda, domy, krávy na polích, no fakt to tak vypadalo.....a pak v jednom úseku jsem si říkala, jééé tamhle je karavanovej camp asi....hmm, to jsem si samozřejmě myslela jen já, stará naivka, ve skutečnosti to však byla taková ta chudinská čťvrť, kterou známe asi tak z tv, a kde lidi v těch karavanech bydlí nastálo...Asi kolem šestý ráno jsme udělaly poslední zastávku pred DC, pokud se nepletu - snídani v Mekáči. Teda "zastávku". Né že bysme šli jíst dovnitř, to si zase nemyslete, když říkám zastávku na jídlo, tak se většinou jedná o "drive thru" a jezení v autě samozřejmě:o). Časově jsme na tom nebyli zase až tak špatně, přesto jsme přijeli trošičku později, než jsme plánovaly. Melissa mi řekla předpokládaný čas příjezdu 8-9hodina ranní, my dorazili na místo asi až tak kolem desáté....v autě jsem si pak k ránu krátila čas textováním s Angi, museli jsme totiž doladit naše plány, a hlavně trošku pozměnit čas srazu, protože jsme si mysleli, že v devět už bychom se teda někde mohli sejít. Ehm, sešly jsme se asi o hodinu a půl později, no nevadí. My teda nejeli přímo do DC, ale do Falls Church, což je asi něco jako okrajová čtvrť DC...vlastně už je to ve Virginii, ale jak jsem se dozvěděla, ona je i půlka DC ve Virginii, a další půlka asi patří pod Maryland. Zajímavé, jedno město na území dvou států. První dvě noci jsme měli bydlet v hotelu, další noci se přemístit k příbuzným Iana. Jelikož jsme se do hotelu mohli checknout až někdy kolem oběda, rovnou jsme jeli ke strýčkovi Martymu. Moc jsem z toho radost neměla, protože jsem ze všeho nejvíc toužila potom vlítnout do sprchy, vyčistit zuby z huby, převlíct se a trochu se dát po té cestě dokupy, to mi ale ovšem dopřáno tím pádem nebylo, a taky jsem zase chtěli být co nejdřív  s Angi, protože ta bohužel v sobotu mohla jen do pěti do odpoledne, protože v pět musela babysittit, jelikož její hostrodiče si razili na nějakou narozeninovou party:(. Poslala mi adresu nějakého shopping mall v její čtvrti Bethesda jako místa našeho setkání. "Uncle Marty" mi nabídl odvoz, ale Melissa mě tam chtěla hodit sama, a že podle GPS to snad lehce najdeme. Sotva jsme zavřeli dveře, hned se mi začla svěřovat, že i když sice umírá únavou, chce mě tam hodit ona, aby na chvíli mohla vypadnout pryč od mimin......a Iana:D:D. Ještě jsem se ujistila, že mám  s sebou v kabelce dostatek Brufenů, z probdělé noci, 13hodinové cesty a celého dne lození po městě a památkách jsem nevěstila nic moc dobrého, očekávala jsem "headache" jak prase, protože se už znám. Překvapivě se nic takovýho za celý den nekonalo....

K "shopping mallu" v Bethesdě jsme dojeli během dvaceti minut a s pomocí GPS ho krásně našly. Melissa se mě zrovna ptala, kde má Angi čekat a jestli už tam a ať jí napíšu kde je, ať ví, kde mě má vyhodit, když v tom sem si na parkovišti všimla červeného auta a sedící Angi v něm, takže nám to vyšlo přímo perfektně, že jsme zaparkovaly hned vedle ní, tak jsme si hned začly zběsile mávat a šly se pozdravit. Angi ještě pozdravila Melissu v autě a prohodila s ní pár vět, chtěla jí totiž vidět, protože už o nich asi ví....hmm...všechno :D. První čím mě uvítala bylo " Oh, you look tired". Ehm, dík, no:D. Vůbec bych to, že vypadám jak zombice sama bez ní nevěděla, ale kdo by nevypadal unaveně, poslouchat 13hodin tři malé uřvánky a spát asi tři hodiny. Sice bylo zataženo a předpověď počasí nám slibovala pršení přes celý víkend, to nás ale nemohlo odradit od lození po městě. Angi totiž navrhovala, jeslti nepůjdeme třeba jenom na do toho obchoďáku, jestli sjem unavená a navíc když měla být doma už před pátou a DC necháme až na neděli, já jsem ale nechtěla, protože přece jenom tam nejsem každý den, že a bála jsem se, že v neděli bysme neměli absolutní šanci to stihnout. Takže jsme se svezli jejím autem kousek k metru, bylo to lepší a navíc ona má zákaz jezdit autem na území Virginie a do downtown. Takže bylo naprd, že náš hotel byl ve Virginii, a nemohla pro mě tudíž přijet nebo tak, i když to bylo relativně kousek, ale to neva, rodinka mi mileráda dělala šoféry. Přiznávám že DC a jeho okolí mě nikdy moc nelákalo, teda samozřejmě že když takhle byla příležitost, byla jsem nadšená se tam podívat, sama bych potom ale netoužila tolik jako třeba po Cali nebo NY a taaak, ale musím říct, že jsem byla nadšená. Vypadá to tam zase úplně jinak než tady v Illinois, možná proto, že ta čtvrť, kde bydlí Angi a i ti příbuzní a kde byl zároveň i náš hotel, patří k těm bohatším, a jsou tam samé obr vily a velká sídla a tak....ale prostě mi to tam přišlo takové "útulné", trochu víc Evropské, a hlavně tam bylo všude strašně moc zeleně, stromů a přirody, to mě překvapilo. I když teď už to u nás taky zezelanalo a rozkvetlo (trvalo to tu dýl), tak přece jenom do toho, co bylo tam tady máme daleko. Fakt se mi to tam moc líbilo, a to mě samotné DC teprve čekalo. Vlez do metra byl pěkně hned u parkoviště, ale tam jsme se teda dostali s pomocí GPS:D. Angi má totiž podobný orientační smysl asi jako já lol. Koupili jsme si lístek na metro za 6dolarů, krásně nám vystačil na celý den, a dopravili jsme se rovnou do centra na stanici "Federal Triangle", která byla kousek od všeho, co jsme chtěli vidět, včetně Bílého Domu. Metro tam teda mají o něco hezčí než tady v Chicagu, asi novější??! nepřišlo mi to tam zase až tak omšelé, ale možná to byl jenom můj dojem. Taky ten systém se dost podobal tomu Londýnskému, to mě docela potěšílo, protože jsem se tak cítila takový jakoby...jistější...bezpečnější?? Naše první zastávka vedla na wc, na které jsme šli do nějakýho konferenčního centra či co to bylo, hned naproti vlezu z metra...ale hned u každýho vchodu čekalo asi pět securiťáků, tašky nám musely projet tím jak na letišti a my jsme tím taky museli projít. Hned další zastávka vedla směr Starbucks, kromě raní snídaně v šest ráno v Mekáči jsem nic neměla a nutně jsem potřebovala spravit si něčím chuť a nalít do sebe trošku kofeinu na probuzení. Hned se mi pak chodilo líp:). I když bylo pod mrakem, tak bylo docela dost dusno a teplo, naštěstí se ale předpoveď počasí moc nevyplnila a kromě asi dvouminutové osvěžující spršky nám to vyšlo docela pěkně. Musím říct, že ač mě DC fakt nikdy moc nelákal, tak mě to tam docela nadchlo, zas jsem se nestačila rozhlížet na všechny strany a cvakat fotákem před každou budovou, kterou jsme míjeli, nejlíp ještě tak dvakrát lol. Byla jsem jak papparazzi, Angi ze mě chvílema byla dost na mrtvici:o). Ale sama v takovém stadiu taky byla, takže smůlička:D. I když už tam Angi byla asi milionkrát, přesto jsme se museli ptát několika lidí a až asi čtvrtý člověk, nějaký pracovník silnice, či cosi nás správně navedl směr Bílý Dům. Všechno v centru bylo docela "walking distance" a vůbec, vlastně celé město se nezdá ani tak moc velké. Teda "velké". Třeba v porovnání s Chicagem, SF nebo ták. Vlastně jsem si tam několikrát vzpomněla na Londýn, a nejenom kvůli tomu metru. I červený double-deckery tam jezdili, spousta historických budov, parky, .... no k Bílému Domu jsme došly za chviličku....a musím říct, že jsem si to teda asi představovala jinak. Né líp, né hůř, prostě jinak...to okolí i samotnou budovu, která je ve skutečnosti mnohem menší, než se zdá v TV, teda to byl aspoň můj dojem. Byl ale dobrý pocit koukat na ten známý pohled, co všichni známe třeba z tv a říct si, tý jo, teď tady stojím zrovna já lol. Bylo tam spousta lidí a turistů, taky tam protestovali nějací Arabové (??? - scaryyy), a asi šedesátiletá hooodně divná paní s provizorním stanem a cedulemi typu: "Judaism yes, zionism no!", novinovými ústřižky a obrázky typu "U paid Israel to kill this child" a podobně. Ehm. Radši jsme se pak hned vydali do našeho dalšího cíle, což byla "Washington monument", taková ta známá "dlouhá" věc. Proto tam vlastně nejsou ani žádné výškové budovy - protože žádná budova nesmí přesáhnout Washington monument. Ještě než jsme tam došly, zastavili jsme se v suvenýrovém obchodě s názvem "The White House", jak originální:o). Tak jsme to tam všechno obešly, mohly jste si koupit všechno po tužky, propisky, hrnky, trička, knížky, pilníky na nehty a nevím co ještě s portrétem Obamy, případně Sarah Palin a jiných:D. Já jsem tam vykoupila jen asi všechny druhy pohledů co tam měli, a magnet na ledničku s fotkou DC. A pak už jsme se konečně vydali k Monumentu, cestou jsme potkali již zmíněné červené sightseeingové autobusy, v dály byla takový věžička od kostela či co to bylo, a prostě fakt jsem se cítila jako v Anglii. Obloha byla nějaká ještě víc šedější než předtím a chvíli to vypadalo, že začne pršet, spadlo ale jen pár kapek, co se snad ani deštěm nazývat nedá. Washington Monument se nachází uprostřed velkého parku či co to je...a vlastně to co je předtím se nazývá "The Mall" pokud se nepletu...ale teda žádný nákupní středisko nečekejte....když Angi řekla, že půjdeme směrem k "The Mall" tak jsem se fakt rozhlížela, kdeže jako to nákupní centrum je, ale prej si to na začátku taky myslela:o). Fotila jsem Monument o sto šest, né že by teda na tom zase bylo něco zajímavýho, když je to taková "stožár trčící do vzduchu" dole olemovaná vlajkama, a kde nic tu nic, ale prostě přece jsem to nemohla nechat asi dvacetrák nevyfocený, ne?!:D Zrovna jsem se pak rozhlížela kde je kdo poblíž, koho bysme mohli požádat o jednu společnou fotku, když vedle se zrovna fotila skupinka třech mladých lidí. Holka a dva kluci, mohlo jim být tak do třiceti, možná jen o pár let starší než my. Toho jednoho jsem se zeptala, jeslti by nás mohl vyfotit, tak si vzal můj iPhone (musela sem fotit jím, foťák nemám jak nabíjet momentálně - né že by mě to nes....://), a další co bylo, že se mě zeptal odkud jsem. Tak říkám že z Czech republic a on hned, no já si to myslel, oni jsou taky z Česka! a volal na ně zpátky...sám teda ale pořád mluvil anglicky...tak ti dvá se otočili, tak jsem s něma prohodila pár vět česky...byl to teda šok, a nějak jsem se nedokázala vymáčknout vůbec, a pak jsem říkala nějaký divný slova...který bych za normálních okolností nikdy neřekla....až jsem se lehce styděla..ale prostě když mám po dlouhý době mluvit anglicky, tka mluvím jak stará babka??!!! a navíc podivně spisovně..ehm. Byli z Prostějova - takže né daleko od nás a byli tam navštívit bratránka po deseti letech - hádám, že to byl ten, co mluvil anglicky. No, bylo strašně divný potkat takhle někoho z česka (vlastně kromě tý holky na tom víkendu v Marylandu to byli první lidi z Česka, se kterýma jsem tady něco prohodila), ale zároveň to byl docela dobrej pocit, vidět někoho z našich končin...a taky si člověk na východním pobřeží připadá tak nějak blíž domovu LOL....každopádně pak jsme pokračovali dál v cestě tím parkem....taková velká skupina lidí tam hrála nějakej podivnej sport s míčema, ani jedna jsme nevěděli co to jako bylo:o). Pokračovali jsme směrem k WWII Memorial. Dál nás čekal ještě "Abraham Lincoln Temple". Na prostranství předtím tam měla nějaká kapela malinkatý podium, tak jsme to měli i s hudbou....a prostě to bylo takový hezký:o)...kousek od toho byl ještě památník z války ve Vietnamu, ale byl to spíš takový parčík.....a pak už byl čas pomalu se začít vracet nazpátek, aby to Angi stihla do pěti domů. Celý den jsme pořádně kromě toho Starbucksu nejedli, tak už jsme byli docela vyhládlé. Nechali jsme to až po návratu do Bethesdy, abysme pak nemuseli být nervní kvůli času,  a pro případ, že bysme se v downtown někde ztratili a tím pádem i zdrželi. No a měli jsme recht, ani Angi nějak netušila, kde se nachází nejbližší zastávka metra a kdu k ní, tak jsme se zeptali nějaké paní s asi desetiletou dcerou. Zrovna čekali na přechod, ale kvůli nám si nechali dlouho očekávanou zelenou upláchnout a zdrželi se tam s náma docela dlouhou dobu, jak se nám snažili poradit. Paní pak dokonce vytáhla mobil a hledala tam na internetu mapku, jak nám to chtěla ukázat. Jó, lidi tu jsou fakt milí a když něco, tak se snaží člověku pomoct:o). Ještě jsem si naposled vyblejskla Bílý dům - tentokrát zezadu, protože ten přechod byl přesně naproti němu, a pak už jsme konečně našly naši zastávku. Až na to, že nám to zrovna upláchlo před nosem a další naše barvička jela asi až za půl hodiny (!!!). Už jsme docela umírali a chtěli si aspoň sednout, no ale dočkali jsme se:o). Zajeli jsme si přímo zase k tomu nákupnímu středisku, kde jsme se dopoledne potkali a zapadli do "Noodles and company" (teda, tuším, že se to tak jmenuje, tady to myslím nemáme doma:o). Všechny typické fastfoody jsem totiž rázně zamítla lol. Měla jsem nějaký nudličky s kuřecíma kouskama, houbama, zeleninou a taak, no moc dobrý to bylo, ještě k tomu bylo něco jako garlic bread a Ceasar salad, a ani to nebylo drahý. Takže jsme si pošmákly, i když v tu chvíli myslím, že bych do sebe naházela asi všechno. "Naházela" platilo docela doslovně, protože se začalo blížit půl paté a s každou minutou Angi začínala být nervoznější a pak ke konci mi to už úplně odpočítávala, a já jsem většinou pomalej jedlík, takže jsem se KVŮLI NÍ přemohla. A málem se zadávila, no docela jsem se u toho nasmály:D: pak jsme div neutíkali k autu, museli jsme totiže ještě popojet do jiný části toho "shoping mallu", Angi mě tam chtěla hodit, protože to bylo dooost velký a sama bych se prej určitě ztratila, protože ona se taky na začátku ztratila, a náš orientační smysl je velice podobný lol. Takže jsme se rozloučili s tím, že se uvidíme hned další den, a až pak jsem psala Melisse, jeslti mě může teda zase přijet vyzvednout, s tím, že dobu čekání si pěkně přečkám v Macy´s. Tak jsem si tam mezitím pěkně prohlížela botky a docela mě štvalo, že jsem jí nenapsala až pozdějc abych měla víc času na nákupy. Zrovna jsem si tam prohlížela krásný sandály, přesně jaký jsem si představovala, ale byly docela dost drahý, tak jsem si rozmýšlela, jeslti si je vůbec mám zkusit nebo ne, když v tom se to vyřešilo za mě, protože mi psala Melissa, že na mě už čeká na parkovišti. Počítala jsem s tím, že se tam však ještě podívám, bohužel už se ale nezadařilo, protože v neděli tam zavírali brzo, takže jsem měla smůlu. (no a od tý doby jsem samozřejmě prošla asi milion obchodů a žádný boty už mě tak nezaujaly:(. Tomu se říká pech!).

Protože jsme ještě nebyly checklý v hotelu, naše cesta vedla nejdřív tam. Hotel byl vzdálený asi dvě míle od domu toho strejdy, takže kousíček. Oni u nich prakticky strávli celý den, prospaly se po cestě atd, Ian s mimčama tam ještě byli a já jsem měla dvě možnosti - buď tam jet s Melissou anebo zůstat na hotelu. Tak jsem si mileráda vybrala tu druhou, pěkně jsme si odnosili všechny zavazadla a kufry na pokoj, Melissa se se mnou teda zase rozloučila a já jsem se šla rozplácnout do hotelu. Měli jsme zamluvený dva pokoje s tím, že budou průchozí, ale k našemu překvapení naše pokoje byli přes chodbu na proti, protože v hotelu asi průchozí pokoje buď nevedly vůbec nebo ho neměli volný. Ale tak né ze by mi to vadilo, že. Vlasntě i tak jsem vůbec nečekala, že budu mít takovej luxus, protože to byl fakt moc pěkněj hotýlek, a nějak jsem nečekala, že mi takhle pěkně zaplatí samostatnej pokoj. Byla tam placatá tv, obří postel, nábytek, samozřejmě vlastní koupelna a i stoleček s gaučem, paráda. Ze všeho nejdřív jsem zapadla do sprchy, lidi, v životě jsem asi sprchu neviděla radši, těšila jsem se na to celej den:D! Pak jsem hodila nohy hore a už se nehla lol. Chvilku jsem si hrála s internetem na iPhonu, s tím, že nejdýl v devět půjdu zalehnout abych měla dostatek spánku na nabraní sil na další den. Ehm, můj plán mi samozřejmě nevyšel, chvilku jsem se domlouvala ještě s Angi na další den a taaak, a to se samozřejmě protáhlo:o). Někdy po desátý jsem teda už DEFINITIVNĚ chtěla zalehnout, dokonce jsem se přemluvila i na to, abych vstala a zhasla si, protože se mi tak šíleně nechtělo používat nohy a žádný moje síly k ničemu:D. Pomalu jsem si už upadávala do říše snů, když CRRRRRRRRRRRRRRRR, v tom se mi vedle hlavy hrozně hlasitě rozdrnčel telefon. Hotelovej. Tak jsem se nejen že lekla, ale byla jsem z toho i docela vykulená, protože jsem nechápala, ještě jak jsem byla rozepsalá, proč by mi jako měl zvonit hotelovej telefon. Trošku jsem si jako myslela, že by to třeba mohla být Melissa, ale zase jsem si říkala, že přoč ta by mě nevolala na mobil...tak jsem to tak vahávě vzala, no a taky že jo, samozřejmě že jsem měla pravdu, byla to Melissa:D. Na hotel dorazili až někdy kolem deváté, takže jsem fakt byla ráda, že jsem s něma nakonec ještě nejela k tomu Martymu. Chtěla se se mnou domluvit na příští den. Dopoledne byl totiž v plánu Mount Vernon, dům George Washingtona. Byla tam když tam byla malá a chtěla se tam podívat znova, tak už se mě dřív ptala, ať se zeptám Angi, jeslit už tam byla a když né, tak že by mohla jít s náma v nedělu a kdyby už tam byla, tak že to necháme třeba na pondělí nebo tak. Angi tam nebyla, takže jsme to nechali na to nedělní odpoledne...tak jsme se domluvili, že jí vyřídím, ve kterou hodinu chtějí vyrazit a ať se s ní domluvím, kdy si dáme sraz, a vyzvedneme ji....jenomže Angi se pak na tom skypu nějak přestávalo chtít a začla se z toho nějak vykrucovat....pak jsem jí to teda zase rozmluvila, nalákala ji na mimina a tak lol.....byli jsme domluvený, že ji cca kolem 9:15 vyzvedneme zase u toho shopping Mallu...takže pak jsem si ještě psala Melisse a ona mě....OPĚT mě pak probudila, grrrr. Druhej den se mi teda za to omlouvala:D. Takže z moji brzké noci OPRAVDU nakonec nic nebylo.

V neděli jsem se vzbudila už někdy po SEDMÉ, o hodně dřív, než jsem potřebovala, ale přikládala jsem to svému nadšení a elánu z toho nejlépe hned opět vyrazit do města a vidět toho co nejvíc....hádám, že díky svému "excitement" jsem oba dva dny nepociťovala ani žádnou únavu. Do toho mi ovšem psala Angi, že v noci jí bylo blbě a zvracela a že s náma tedy nemůže  jít, že to asi chytila od Jareda. No, nevím proč ale něco mí říkalo, že se jí prostě jen nechtělo, tak si to vymyslela. Naštvala mě. Tím spíš, že o pár hodin později před někdy kolem jedenácté mi psala kde jsme a jestli už jsme na cestě zpátky, že je "absolutely fine" na chození po DC. Někdy před devátou mi psala Melissa, že mimina pořád spí, tak že mi dá vedět až se vzbudí, ale že to vidí tak na 10.hodinu. Takže jsem se aspon pěkně  v klidu pomale vychystala a vyrazila do "lobby" hotelu najít snídani, protože to mělo být se snídaní. Snídani jsem tam nenašla, teda kromě Starbucsku, tak sem si koupila "banana muffin":D a kafčo, a čas si krátila pozorováním lidí kolem sebe a iPhonem. Tušila jsem, že to bude později než v deset a taky že jo! Bylo 10, 10:05....10:10....10:20.....rodinka stále nikde.....10:30....pořád nikdo v dohledu....konečně asi v 10:40 mě donutilo hlavu od teleofnu zvednout sedačka s miminem položená na mém stole a Ian přede mnou. Hurááá, konečně se vypravili! No strašně se mi omlouvali,ale já jsem je trošku zpražila s tím, že "It´s not like i didn´t expect it coz´ you are ALWAYS late!" lol. Ale tři mimina jsou na to, myslím, dostatečnou "excuse":o). Chviličku jsme ještě čekali na Martyho a jeho asi desetiletého syna s kamarádem. Jínak, Marty je bratr už nežijícího Ianova tatínka a pracuje v army...(nebo navy?). Pracoval i na Pentagonu a prostě asi má nějaký vyšší post, už nevím co přesně....no a zkrátka jak řekla Melissa, mají prachy a nežijou si vůbec špatně a i jejich barák tomu docela odpovídal. 

Mount Vernon byl od DC vzádelný asi něco málo 40minut jízdy. Na výlet bylo krásné počasí, krásně teploučko a svítilo nám na to krásně sluníčko. Bylo to tam fakt moc pěkný, a zase mi to tam hodně připomínalo Anglii tím historickým domem a hlavně zahradami kolem toho....všude tam atmosféru dokreslovali historicky odění lidé, s jedním jsme se i vyfotili, fotky jsou ale pořád v Melissině foťáku. V pozadí byl krásný výhled  na řeku - Potomac River a fakt tam byla moc hezká atmosféra. Myslím, že oni z toho byli nadšení ještě víc, protože tady v USA takovýchto míst asi moc není, pro mě to asi bylo něco víc "normálního", protože jsme na to zvyklý z Evropy.....mělo jsme to i s výkladem, v každé místnosti stál "průvodce" který k tomu vždycky něco řekl....opět jsme se třema miminama byli centrem pozornosti, že. Až na Noah byly všichni hodní, akorát smraďoch chvíli protestoval a něco se mu nelíbilo:o). Tak jsme si to tam pěkně prošli všechno, udelali si malou procházku k řece, udělali pár fotek....prostě idylka....pak jsme si zašli na oběd všichni.....cestou zpátky k autu najednou ten kamarád toho syna Martyho zjistil, že ztratil iPhone. Jóó, to je tak když má desetiletejch smraďoch drahej telefon, že. K jeho štěstí ho šli hledat a našli. Na cestě zpět jsme byli domluvený, že mě opět vyhodí u toho shopping Mallu v Bethesdě, kde na mě počká Angi. Ian nějak neposlouchal Melissu s tím, kudy má jet, takže jsme lehce zabloudili....takže se tam dohadovali a řvali na sebe, Melissa byla nasraná:o)....no nějakým nedopatřením nás to vedlo přímo přes "downtown" DC....takže byla lehčí a rychlejší pro mě, když mě vyhodili někde v centru DC, tak jsem to ještě psala rychle Angi, že se pokusím najít tu zastávku metra, kde jsme vystoupili předešlý den. Melissa s Ianem se ještě ujišťovali jestli to zvládnu a neztratím se tam:o). No ale teda řeknu vám, GPS v telefonu hodně věcí ulehčuje lol! No našla jsem to v pohodě, a už jsem se pěkně slunila na nedaleké lavičce a vyhlížela Angi....za chvíli mi však volala, jestli nemůžu za ní dojet já na zastávku Airlington Cemetery, jelikož zrovna opravovali metro a byli tam strašný zpozdění, jelo to třeba jednou za půl hodiny, hodinu. Bezva, tím bysme se ještě zdrželi a tím pádem bysme se potkali až kdo ví kdy, že. Tak jsem se vydala naproti Angi sama. Asi jsem vypadala dost americky a jako místní, protože se mě asi dva lidi ptali v metru kudy kam a já jsem jim ke svému potěšení dokonce i dokázala poradit! Až na to, že ti jedni lidi, co se mě ptali byli latinos...latinos, kteří očividně moc neuměli anglicky. Ptali se mě, jeslti je to správna barva když potřebují jet tam a tam...tak jsem jim řekla že NE, že potřebují oranžovou a bude to ten DALŠÍ VLAK, který přijede. Opět se mě zeptali, jestli je to TENHLE vlak, který tam právě přijížděl. Tak opět opakuji, "no it´s the NEXT ONE, u need ORANGE, this is red!!!". Ehm. Oni se sbalili a šli nastoupit do právě přijízdějícího vlaku :o)))). Chvilku jsem nevěděla jestli jsem mimo já nebo oni, ale vzhledem k tomu, že všichni ostatní mi rozumí v pohodě, tak sem si vydedukovala, že oni, haha. No nevadí, každopádně já jsem to zmákla na jedničku, dopravit se, tam kam jsem potřebovala. Právě jsem vystoupovala z metra, když v tom jsem pár metrů před sebou viděla vystupovat i Angi, takže nám to opravdu krásně vyšlo! Na nedělní den jsme měli v plánu dvě místa - Airlington cemetery, kde je pohřbený Kennedy a Capitol. Odpoledne se opět zatáhlo a udělalo se strašný DUSNO! Jelikož na ten hřbitov se šlo celou cestu pěkně do kopečka, tak jsme funěli jak starý lokomotivy a umírali žízní. Vyšly jsme na kopeček a v tom jsem zjistila, že jsem ztratila můj oblíbený svetr! Musel mi vyklouznout z kabelky, přes kterou jsem si ho přehodila. Sice byl jen z Primarku, ale měla jsem ho ráda, rázem mi to lehce zkazilo náladu. Angi se mi smála, mě se totiž vždycky prostě musí něco dít, pořád opakovala "you are so funny, you are so funny", no to se potom ještě během dne párkárt zopáklo:D. Naštěstí sme ho chudáčka pak našli ležet osamocenýho na cestě, když jsme šli zpátky:D. Tím ak to bylo nakopci, tak tam byl krásnej výhled na celej Washington a bylo to tam moc hezký, i když to byl hřbitov. Mají takový ty bílý náhrobky, jak to známe z filmů:D (ehm, já a moje filmy??!), všude kam jste se podívali, no když jsme šly nazpátek, tak jsem se tam úplně ztratili a nemohli se z toho vymotat, až jsme se museli ptát nějaký policistky (??), ale teda představa, že zůstanem uvízlí na hřbitově nic moc. Po dvou dnech chození mi začínali nohy vypovídat služby, teda zvlášt díky puchýřům na nich, vždycky když jsme si sedli, sotva jsme mohli stoupnout, au! Když jsme se vymotali ze hřbitova, popojeli jsme směr Capitol, ale ze všeho nejdřív jsme zapadli do nejbližší Subway a udělali nálet na pítí. Dopravili jsme se ke Capitol, opět jsem fotila ze všech možných i nemožných světových stran, když v tom se začlo zatahovat něak víc a začalo to vypadat, že začne každou chvíli pršet. A taky že jo! Během chviličky se začal spouštět pěkný liják, a do toho se začal zvedat vítr a začalo hřmít! No bylo to docela strašidelný, zvlášt protože ty hromy byli opravdu velký a ten vítr ještě větší, nemohli jsme ani jít, deštník, který mi v sobotu Melissa vnutila nám to bralo z ruky, div mi neodlítli moje velké náušnice i s uchem, a navíc jsme se ani neměli kam schovat! Tak jsme začali utíkat, tím víc, když Angi vykulila oči s tím, že co když je to Tornádo, protože ho tam taky jednou zažila. Ten vítr se po chvilce naštěstí uklidnil, pořád jen trochu pršelo. To mi nebránilo v tom, abych se ještě párkrát neotočila a neudělala pár snímků, Angi na mě naoko řvala, jestli jsem normální, že musím fotit i v dešti:D. Trošku jsme ovšem zabloudili a nějak jsme netušili odkud jsme přišli a kudy máme jít na metro. Už už jsme se vydávali směrem napravo (samozřejmě tím OPAČNÝM než jsme potřebovali). Když před přechodem zastavilo auto s dvěma holkama, a z okýnka nám nabízeli nějaký balónky, prej pro zlepšení nálady, když nás viděli zmoklé jak slepice. Tak jsme na ně volali ať nám radši poradí kudy tudy na metro, jestli nám chtěí zlepšit den lol. Sice sami moc netušili ale aspoň nás navigovaly tím správným směrem, ani to nebylo daleko ale bez nich bysme to přehlídly. Dolezli jsme k vlezu do metra a teď nám nešel zavřít ten deštník!!! Prostě to nešlo, ať jsme dělali co jsme dělali, tak jsme si to tam začli přehazovat jako horkou bramboru, Angi to strkala mě st ím, že to je MUJ deštník, a já s tím, že ho celou dobu držela ona, tak ať si ho i složí a řehtali se u toho jako koně. Už jsem myslela, že snad budu volat Melisse ať mi řekne jak na to, když v tom se mi to tak nějak podařilo:D. Protože už se blížila sedmá hodina, přemýšleli jsme co s načatým večerem, tentokrát nás totiž čas netlačil. Já jsem sice Melisse slíbila, že jí večer pomůžu uložit mimina, protože Ian v neděli večer už odlítal, ale věděla jsem, že když nepřijdu na ukládání, že jí to vadit nebude a že bude ráda, když budu mít nějakou "fun":D. Chtěli jsme jít na večeri, ale pak nás napadlo, že bysme mohli jít do kina, protože ono se v neděli večer, a navíc když jsme byli docela utahaný, toho ani moc dělat nedalo. Tak jsme oželeli večeri s tím, že si dáme popcorn v kině a ten nás snad zaplní, jinak bysme totiž nestihli film zase. Do Bethesdy jsme dorazili akorát včas, z nabídky filmů jsme si vybrali "Bridesmaids" - Družičky. K tomu jsme si koupili popcorn a colu, jó, jako správní amíci. Nevím co mě to napadlo, ale asi tím, jak jsem byla hladová a žíznivá jsem u obou položek řekla "medium". Ehm. jako bych nevěděla, že jsem v Americe , kde je všechno třikrát větší než u "normálních" lidí. Lidi, to byli porce jak pro slona, no já jsem to ani nemohla pobrat??!! Strašně jsme se tomu smáli, protože to fakt bylo OBŘÍ, směle by si s tím vystačilo tak pět normálních lidí, a na to pití i ten poprocrn jsem na oboje potrebovala OBĚ ruce, dvě mi jaksi chyběly:D. . Když už se mi to nějak podařilo pobrat, zase jsem nevěděla kam jsem zašantročila právě zakoupenou vstupenku:D: Ehm. Pak jsem ji našla, tak jsme se konečně mohli jít usadit do sálu. Nějakj sem se tam s tím vším nákladem nemohla poskládat, tak jsem se nahla abych si dala pití do takovýho toho držáku u sedačky, ale nějak sem to nevychytala a tím jak jsem byla nahlá se mi to začlo všechno sypat:D. Angi se válela smíchy po zemi a zase následovalo její "you are so funny"! THat´s just me:D. Film následoval v podobném duchu, fakt to doporučuju, je to perfektní film na zasmátí a vyjití si na něj s kamarádkou, váleli jsme se od začátku do konce. Byla to parádní třešinka na dortu za velmi podařeným víkendem - vlastně asi nejlepším co jsem tady měla (společně ještě se Spa weekendem:D). Strávila jsem čas s kamarádkou jak s rodinou, dost jsem toho viděla, zažila něco nového....takhle nějak bych si představovala KAŽDÝ víkend, ale to bych byla asi moc náročná.

Dilema, jak se dostanu zpátky na hotel se vyřešilo během odpoledne. Angi mě totiž odvézt nemohla, protože nemůže řídit na území Virginie, a Melissa mě taky vyzvednout nemohla, protože Ian už byl pryč, tak by neměl kdo zůstat s mimčama, takže jsem počítala s tím, že si kdyžtak vezmu taxíka. Během odpoledne mi ale psala, že kousek od hotelu je zastávka metra a že odtud uvidím hotel, ještě mi popsala cestu, takže tím se to vyřešilo, takže to bylo perfektní. Film skončil někdy po desáté, takže sjme se museli rozloučit, protože mě ještě zbývalo dopravit se do hotelu. Angi se mě ještě ptala jeslti chci taxíka nebo metro, a jeslt jsem ok jet sama v noci metrem. Sama teda říkala, že je to ok jet tam v noci metrem, tak jsem se rozhodla že se dopravím hromadnou dopravou:D. Rozloučili jsme se u parkoviště a zároveň i vlezu do metra s tím, že se uvidíme ještě v pondělí nebo úterý večer a vyrazíme na nákupy a večeři. To se nám už ale bohužel nepodařilo, protože ti druzí příbuzní, u kterých jsme zůstali následující dvě noci bydleli dost daleko od DC - tak dvě hodiny jízdy od města, docela zastrčení na venkově:((. To mě docela mrzelo, vědět to, tak snad zůstanu sama na tom hotelu, i když ona to netušila asi ani Melissa, že je to až tak daleko.
V metru jsem zjistila, že už jsem projezdila všechny prachy na lístku a tak mi nezbývalo nic jiného, než si na poslední jízdu koupit lístek nový. A to byl okamžik, kdy jsem se trošku zapotila. Nacvakala jsem tam příslušný druh lístku a částky, kterou jsem do toho chtěla investovat, vsunula ATM card, tak jak jsem to dělala celý dva dny předtím....a ouha! "Sorry, your card wasn´t accepted" nebo co to tam na mě blekotalo. WTF??!! Tak jsem to zkusila podruhý, potřetí....vyzkoušela všechny automaty co tam měli....A NIC!!! Tu kreditku mi to prostě nechtělo vzít, dodneška nevím proč, když celou dobu to bylo bez problémů??! Angi už musela být dávno doma, a mě začínalo polívat horko, protože jsem netušila co jako budu dělat??! Automat na vybrání peněz nikde v dohledu, a vylízat zpátky ven do noci a třeba se po něakým poohlídnout nepřicházelo v úvahu, zvlášt když jsem neměla absolutně tušení kde jsem a kam bych měla jít. TAkhle v noci v metru už ani není žádná "pomoc" v takovejch těch "budkách" před těma turniketama jak tam vždycky někdo sedí...tak už jsem si začínala sumírovat v hlavě nějakej žebrací proslov a vyhlížet někoho normálně a ochotně vypadajícího, kdo by mi mohl asi tak pomoct...když v tom jsem si všimla, že do toho jednoho automatu nějakej chlap vkládá cash - všechny ty automaty totiž byli jen na kartu. Tak jsem si vzpomněla, že bych nějaký drobasy v peněžence přece jenom mohla mít, tak jsem tam ještě jako poslední pokus začla hrabošit a hele! Podařilo se mi ze všech kapsiček a přihrádek v peněžence vyhrabat rovných pět dolarů, což bylo přesně to, kolik mi krásně stačilo na jízdu k hotelu!!! Ještě následoval další mini heart attack, když mi to tu jednu dolarovku, která byla docela pomačkanaá nechztělo vzít, ale naštěstí mi ji vzalo na první pokus a i kdby ne, tak už by bylo hračka někoho poprosit o koupení lístku za výměnu za cash. To vám byla taková úleva!! Takže to bylo asi poprvý, kdy je nevýhoda mít u sebe jenom kartu. Pak už naštěstí nenásledovaly žádný komplikace a v pohodě jsem se dopravila zpět k hotelu. I v metru to vypadalo v pohodě, pořád jezdilo docela dost lidí - normálních lidí, než žádnejch podivínů. Musím říct, že to jsem se bála víc jednou večer v Londýně, kdy jezdilo už poskrovnu lidí a navíc samí podivíni, černoši atd. Až teda ke konci se to začlo vyprazdňovat a k mé zastávce nás už moc nedojíždělo - vystupovala jsem na předposlední, kde to zastavovalo. Na hotel jsem tak dorazila přesně o půlnoci. Ještě jsem psala Melissa, asi v osm když sme byli v tom kině mi totiž psala, že až dorazím, tak ať jí dám hned vědět, že jsem se v pohodě vrátila zpátky. Ráno prej nemám spěchat a mám se pěkně vyspat:o).

Následující ráno mi pak psala až někdy v deset, že až budu ready, tak mám kdykoliv přijít k ním n apokoj. Musela totiž ještě chvilku pracovat na pc, tak jsem zabavovala mimča, pak jsme se sbalili, nanosili děcka a zavazadla do auta a vyrazili směr Winchester - město, u kterého bydlí ti příbuzní, u kterých jsme byli až do středečního poledne. Vzali jsme to opět nějakou blbou cestou, takže jsme jeli o něco dýl než jsme měli jet, ale ani nám to nevadilo. Místo nudné dálnice jsme totiž projížděli nejkrásnější krajinou, co jsem tu zatím viděla, opět mi to tam tak strašně připomínalo Anglii - Yorkshire! Ty malé silničky tam totiž všude lemovali lesy, louky, příroda, všude za plotami ovce a koně......krása....do toho jsme sem tam projížděli roztomilými starými vesnicemi a městečky, všude takový kamenný domečky, no vůbec to tam nevypadalo "americky":D. I Melissa z toho byla unešená, no úplně jsem litovala, že kvůli bejbísům nemůžeme v nějakým tom městečku zastavit a projít si to tam.

Někdy před třetí odpoledne jsme dorazili k těm příbuzným - auntie Vicky. Je to sestra Ianova tatínka, a žije tam se svým manželem Ceaserem, svobodnou asi 42letou dcerou Trinou a devadesátiletou paní - její maminkou, Carmen. Všichni byli moc nadšení a těšili se hlavně na mimina, protože je ještě neviděli, pořád jim jen posílají dárečky a balíčky k nám domů. Žili docela in the middle of nowhere, takže tím pro mě veškerá fun skončila, protože pak už to byla docela nuda pro mě. Nikam se tam moc jít nedalo, hlavně v pondělí na mě teprve dolehla únava za celý tři dny a strašně mě bolela hlava, tak jsem byla ráda že žiju, ale pak už jsem tam enom okouněla, pomáhala s mimčama nebo byla na Melissině pc nebo na internetu na mobilu. V úterý jsem myslela, že se podívám aspon do něakého toho města, ale to se mi nepoštěstilo když Trině se rozbilo auto a tak si půjčila naše, a navíc celej den bylo hnusně a úplně nejvíc pršelo, takže naprd, docela otravnej den. Vtipný bylo, když tam na chviličku přišla nějaká kamarádka Vicky, a když mě uviděla, tak pronesla "So, u must be the mom!":D. Né že by se to ale stalo poprvé, kdo si myslel, že jsem maminka nebo mi gratuloval k trojčatům. Na jednu stranu mi to fakt nevadí že mě přirazují jako maminku k mým krasavečkům, na druhou stranu mě "uráží", že očividně vypadám na to, že jsem před pár měsící porodila trojčata??!!! lol

Nutno dodat, že ti příbuzní byli moc milí, a pořád se o nás/mě starali a něco nabízeli a tak. Nejdřív jsem měla spát s Melissou v jeich manželský posteli, ale neměli bysme kam dát mimina, asi mezi sebe??!:D tak nakonec melissa řekla, že mi přenechá ložnici a sama bude spát na gauči v obýváku a mimina tak rozloží každé na křeslo a obloží je polštářema, takže budou mít svoje provizorní postele, takže já jsem si zas mohla spát jako královna lol.

Když jsme se ve středu kolem oběda loučili, tak všichni brečeli. Nejdřív začla babička Carmen, ta vytahovala kapesníky už od samého rána. Vicky říkala, že brečet prostě NEBUDE, a držela se....až do doby, než jsme stály před autem. Jakmile to viděla Melissa, tak taky nestačila zamačkávat slzy, no a mě k tomu aby se mi chtělo brečet taky stačí jen vidět brečet někoho jinýho, takže asi tak. Všichni jsme se poobjímali, teda babička Carmen stála u dveří (špatně chodí), tak jsem na ni jen tak mávla a pak VIcky, že Carmen se se mnou ještě chce rozloučit, tak jsem k ní šla, chtěla jsem ji podat ruku, ale nakonec jsem jí taky obejmula. Dostalo se mi od ní: "Take care" a "God Bless you", pak ještě něco říkala španělsky, to jsem jí nerozumněla - překvapivě:D, a nakonec dodala, že jsem ted přece "part of the family". Takže jestliže se mi předtím slzy dařilo úspešně zamačkávat, tak tentokrát už se mi to moc nedařilo.

Na cestu jsme vyrazili asi někdy kolem jedné hodiny, a doma jsme byli...asi taky někdy kolem jedné v noci....udělali jsme jednu velkou zastávku v  nějakém fastfoodu, kde jsme si daly oběd a nakrmily a přebalili mimina, pak jsme většinou zastavili jen narychlo, že jsme se vystřídali s chozením přebalovat mimina nebo tak. Zase většinu cesty přořvaly. Prvních šest hodin mi strašně uteklo, vůbec mi to aninepřišlo jako šest hodin, koukala jsem z okýnka, podávala miminům co potřebovali a různě je zabavovala a hrála si s nima...pak jsem ale začla být taky unavená a chtělo se mi strašně spát, když jsem se ale pokaždý uložila, vždycky někdo začal řvát. Melissa mi půjčila svůj pc s tím, že se můžu koukat na filmy, no ale jelikož jsem po hodině a půl byla pořád v prvních dvaceti minutách - s tím jak jsem pořád musela přerušovat, když mimina řvali, tak jsem to pak vzdala. Poslední asi dvě hodiny a pak hlavně minuty se začli neuvěřitelně táhnout a já už jsem se fakt viděla doma, skoro jsem usínala, ale nemohla jsem, protože mimina si mohli vyřvat plíce, ty poslední minuty už jsem ani neměla na to se k ním zvedat a nahýbat, stejně toho neb ylo moc co jsem mohla udělat - mlíko nechtěli a když jsem na ně mluvila nebo je zabavovala hračkama, tak to taky moc nezabíralo, chtěli prostě pochovat, a to jsem v autě nemohla. Ale i tak musím říct, že jsem tu cestu jen ve dvou očekávala mnohem horší než byla - nebo jsem prostě jen moc velká optimistka.

Těsně před domem Melissa volala Ianovi, že už prijíždíme, takže už na nás čekal před garáží aby nám pomohl vynést mimina z atua ven a věci který jsme potřebovali. Už jsem se tak strašně moc viděla v posteli, ale prostě jsem je tam nemohla nechat s mimina a odkráčt si nahoru, tak jsem jim ještě pomohla převlíct, nakrmit a uspat jednoho bobíka a pak jsem se konečně mohla odebrat do sprchy a do postele sama! Usnula jsem asi ve tři ráno, ale Melissa naštěstí měla ve čtvrtek a pátek ještě volno, takže mě nechala vyspinkat se, do kolika jsem chtěla!!